Zuzana Pospíšilová je psycholožkou, známou však především svými knihami určenými dětem. V nakladatelství Grada nemine snad měsíc, kdy by nebyla vydána její další nová kniha. Pohádky z různého prostředí (hasičské, záchranářské, knihovnické, policejní, sportovní, chechtavé, zlobivé), pro různé příležitosti (před usnutím, vánoční, na prázdniny), se zvířátky (medvěd a liška, prasátko) či příběhy s dětmi (cykly Detektivové, Vynálezce Tadeáš, Hedvika a Andělín, série Kouzelná třída) chrlí tato autorka, jako by sepsat knihu pro děti bylo záležitostí jednoho odpoledne. Její příběhy jsou žádané, děti je mají rády pro jejich humor i krásné obrázky, jež jsou dílem předních ilustrátorů (Drahomír Trsťan, Michal Sušina, Markéta Vydrová, Veronika Kubáčová a další). Proto je překvapující, když se takto zavedená autorka rozhodne vystoupit ze zajetých kolejí a do světa vypustit něco mimo svůj obvyklý žánr.

Takového vybočení se Zuzana Pospíšilová dopustila románem pro dospělé s názvem Podivná hra. Nejen, že má o mnoho více stran a úplně v něm chybí ilustrace, i jeho obsah je na rozdíl od dětských knih velice závažný. Známá pohádkářka se totiž vydala cestou detektivního thrilleru. I když to tak při jeho čtení docela dlouho nevypadá…

Spíše než thrillerem zdá se být kniha románem líčícím pocity ženy stižené stihomamem. Hlavní hrdinka Karla je čtyřicetiletou účetní. Má manžela a dvě dcery a žije si v podstatě úplně běžným životem. Až jednoho dne v internetové poradně, kde udílí ekonomické rady, nalezne podivný vzkaz: „Karlo, miluji tě, jsi má vysněná žena.“ Od té chvíle se jí začnou dít podivné věci. Z mailových schránek jejích dcer někdo odešle záhadné maily její matce, neustále má potíže s počítačem, mobil se jí sám zapíná, až z toho začne mít pocit, že jí nebo jejím dcerám chce někdo ublížit. Navíc ji pořád někdo pronásleduje, tedy alespoň se jí to zdá. Začne být podezřívavá a ve všem hledá skrytý smysl. Její konspirační teorie však nikoho nezajímají, všichni ji mají za blázna a manžel začne hledat útěchu v náručí krásné sekretářky. Karla je nevyspaná, strhaná, nemůže jíst, nemá se na koho obrátit – nikdo jí nevěří. Opravdu vše, co se událo, je jen náhoda a měla by vyhledat psychoterapeutku, jak jí radí manžel? Nebo si s ní někdo pohrává jako kočka s myší, aby ji úplně vyděšenou lapil do svých sítí? Kdo hraje tuto podivnou hru?

Na počátku stojí skutečné, faktické obtěžování a porušování soukromí, jenže se zvrhne v naprostou paranoiu hlavní hrdinky, která nedokáže přejít nic bez povšimnutí. Rozruší ji barva auta, cyklista, který ji pozdraví, muž sedící u vedlejšího stolku v cukrárně, prázdná taška položená u auta, rozmoklý terč na zahradě… Všemu okamžitě dává jiné významy a bojí se tak, že je z ní jen uzlíček nervů.

Snažila se chovat jako obvykle, jako by měla hlavu úplně prázdnou. Ve skutečnosti byla její hlava po okraj naplněná otazníky. Kdyby aspoň pár z nich dokázala vyřešit, ale její rozum na to nestačí.
(str. 98)

Dalo by říct, že jde o dokonalý popis rozvoje paranoidní schizofrenie a čtenář má převážnou část knihy pocit, že místo inzerované škatulky „thriller“ by knize spíše slušela příslušnost k psychologickým románům. Přestože Karla není přímo vypravěčkou příběhu, je děj vyprávěn většinou z jejího úhlu pohledu. Čtenář tak má příležitost vcítit se do jejích pocitů, sledovat její myšlenkové pochody a zažít spolu s ní onu bezvýchodnost prapodivné situace, v níž se ocitá.

Zuzana Pospíšilová celou dobu své čtenáře mate a chvílemi se zdá, že si z nich i střílí. Alespoň já měla při četbě velmi protichůdné pocity. Nejprve jsem si říkala, že svým jednoduchým způsobem psaní nemůže dospělého čtenáře upoutat a přesvědčit jej dokonce o tom, že čte napínavou knihu. Později mi připadalo, že naopak ta jednoduchost a neustálé opakování zvláštních situací vytváří pozoruhodné napětí – není vidět, je jen podprahově cítit asi jako spodní proud na povrchu líně se ploužící řeky. Když se spolehnete na klamné zdání, strhne vás a dá vám pocítit strach, že se v něm utopíte. A závěr, to už bylo velké akční finále, které mě ubezpečilo, že pocit strachu byl na místě.

Sečteno, podtrženo – nenecháte-li se odradit na první pohled jakoby fádním vypravěčským stylem autorky a dopřejete jí prostor, snadno vás přesvědčí, že umí napsat i román pro dospělé.