Knihu Zabijákovo mlčení od autora Warda Larsena
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

JEDNA

O dvacet měsíců později

Uprostřed sluncem spalovaného ostrova Malta se majestátně tyčí starobylé město Mdina. Stojí na nejvyšším pahorku ostrova, jehož svahům dominuje svými klenutými baštami. Nezabírá větší plochu než jeden čtvereční kilometr, ovšem paláce a úzké uličky středověké metropole odolaly zkouškám tisícovek horkých let, desítek válečných tažení a v poslední době také každoročním náporům milionů turistů. Z těchto důvodů je Mdina místem, které neustále potřebuje stavební opravy.
Nejžádanější jsou šikovní zedníci a kameníci.
Odpoledne se chýlilo k večeru a západní obzor pozlatila oranžová obloha. Osamělý zedník naposled uhladil maltu u paty zděného oblouku nedaleko ženského kláštera svatého Benedikta. Oprava prosté dekorativní fasády, která nenesla žádnou zátěž, se v těchto místech odehrávala se železnou pravidelností snad tisíc let. A zatímco cementová malta představovala určitý pokrok oproti blátu používanému řemeslníky v minulých staletích, kladivo a dláto, jímž zedník uhlazoval plochy a zarovnával hrany, se za celé věky nezměnily, když pomineme pogumované rukojeti a ostří ze slinutého karbidu. Kameníci v jiných městech ostrova dávali přednost moderním nástrojům poháněným stlačeným vzduchem, ale ve Starém Městě neměli takový pokrok v oblibě. Práce v někdejší metropoli Malty, spravované následníky dávných rytířů a šlechticů, zadalo ministerstvo turistiky, kultury a ochrany životního prostředí, které si potrpělo na zachování původní podoby. Podivným řízením osudu patřila skutečnost, že onen řemeslník nebyl rodilý Malťan, k odvěké tradici. Ostrov po staletí sloužil jako geografická křižovatka námořních cest mezi Evropou, Afrikou a Středním východem, a proto naprostou většinu staveb, jež prošly zkouškou času, postavili kočující zedníci a kameníci.
Muž poodstoupil a s dlátem a mokrým hadrem v mozolnaté ruce se zahleděl na své dílo. Po desetihodinové směně měl tělo pokryté šedou krustou usazeného prachu – s výjimkou jiskřivých šedých očí a uzounkých stužek na tvářích a krku, kde stékající čůrky potu omyly kůži. Naštěstí začínal únor a vrcholící středomořská zima přinášela alespoň částečnou úlevu před neodmyslitelnou a všudypřítomnou sluneční výhní. I tak se zdálo, že si s prodlužujícími se stíny město vydechlo úlevou.
Zedník porovnal sloup, jehož opravu dokončil, s druhým, který se zvedal čtyři metry daleko. Povedlo se, usoudil. Vruby a hrany přesně seděly a barevný odstín v rozumné míře odpovídal originálu. Ovšem vrásky způsobené stářím – eroze povrchu kamene, drobné pukliny ve zvětrávající maltě, hrany otlučené nárazy ručních vozíků a skvrny po rozlitém vínu – nemohl napodobit ani ten nejzručnější řemeslník. Ty se objeví až časem.
Sklonil se s kladivem a dlátem a vytesal svou značku vedle podpisu jiného umělce, jehož původ zedník kvalifikovaně odhadl na poslední čtvrtinu šestnáctého století. Narovnal se a uložil nástroje do dřevěné bedničky s rukojetí. Zítra si svou práci prohlédne v lepším světle a možná provede několik drobných úprav, než po sobě definitivně uklidí. A potom? Prostě se přesune k dalšímu úkolu, dvěma zříceným pilířům v katakombách svatého Pavla. Pro zedníka neznamená Mdina a její předměstí Rabat sérii několikadenních zakázek, ale celoživotní kariéru.
Ze sousední uličky vyběhl vytáhlý chlapec s koštětem v ruce a zastavil se vedle zedníka.
„Hotovo, pane?“ zeptal se maltsky.
Zedník odpověděl stejným jazykem, jehož znalost si v posledních měsících osvojil, byť jen v hovorové formě: „Pro dnešek padla.“ Sáhl do kapsy, vylovil dvoueurovou minci a vyhodil ji do vzduchu. Hoch ji zručně chytil.
„Až to tu pozametáš, odnes nástroje. Sejdeme se zítra v katakombách.“
„V katakombách? To je strašně daleko, pane.“
Zedník se zazubil a znovu zalovil v kapse. Mince měla jednoeurovou hodnotu a druhý hod byl méně přesný. Nezáleželo na tom – chlapec zachytil lesklý kroužek v letu stejně pohotově jako ten předchozí. Za tři měsíce, kdy pro zedníka vykonával drobné práce, neminul ani jednou. Řemeslník odhadl jeho věk na deset nebo jedenáct let, ale protože sám žádného syna nevychoval, jistý si být nemohl. Nesourodá dvojice se neznala jménem, nepovažovali za nutné představit se či zeptat se. Stačilo Pán a Kluk, obě slova zněla v maltštině i angličtině prakticky stejně. „Kluk“ byl hubený a vytáhlý jako tyčka, s čupřinou kudrnatých černých vlasů, a nechodil v ničem jiném než v odřených teniskách a tričku se sponzorským logem na prsou a číslem na zádech. Vášnivě miloval kopanou a bydlel u matky ve Starém Městě. Víc o něm řemeslník nevěděl – a samozřejmě vědět nepotřeboval. Chlapec udělal, co se mu řeklo, většinou s úsměvem, a přicházel včas.
Dokonalý zaměstnanec.
„Dnes se hraje El Clásico,“ oznámil nadšeně, že se blíží zápas dvou gigantů španělské fotbalové ligy, Realu Madrid a FC Barcelona. „Měl byste se dívat. Jejich nový útočník je lepší než Messi.“
„Snad to stihnu,“ opáčil zedník a opřel žebřík o hřeben oblouku, aby naposled zkontroloval práci.
„Tamhle o kus dál v ulici tvrdne jakýsi chlápek a sleduje vás.“
Zedník se zarazil. „Říkáš chlápek?“
„Jo. Okouněl tam, už když jsem vám přinesl vodu.“
„Vodu?“ To bylo před dvěma hodinami.
„Ano.“
„A ty si myslíš, že mě sleduje?“ zeptal se zedník po delší odmlce.
„Jasně že jo.“
Zedník bez hnutí upíral zrak na masivní kamenný oblouk. Začalo to jako chvění, výstražné cuknutí, které po příjezdu na ostrov pocítil už dvakrát. Jednou při výstřelu, který zaburácel tichou nocí; zřejmě šlo o příliš bujnou oslavu, kdy si opilý střelec neuvědomil, že i kulka vypálená do vzduchu se jednou musí vrátit na zem. Podruhé to bylo závažnější – oddíl ozbrojených policistů operoval v blízkosti penzionu, kde bydlel. Nakonec se ukázalo, že šlo o zátah na drogového dealera, který se zabarikádoval v nedalekém bytě. V obou případech zažil příval adrenalinu, ale s dobře nacvičenou trpělivostí počkal, až hrozba pomine.
Nyní čekal znovu. V následujících minutách nejistoty procházel zedník základní postupy své profese. „Kde přesně je?“ zeptal se chlapce a prstem setřel kousek přebytečné malty.
„Odsud ho neuvidíte. Zdržuje se u katedrálního muzea. Sedí na nádvoří za krámkem se suvenýry. Odpoledne bylo náměstí plné turistů, takže se snadno ztratil, ale teď už tam sedí sám a pozoruje vás otevřenými dveřmi toho obchodu. Dvakrát jsem prošel kolem, abych si byl jistý.“
„Je sám?“
„Ano. Ale na stolku jsem si všiml dalšího šálku čaje.“
V tom okamžiku zedník usoudil, že by hoch mohl mít skvělou budoucnost, která by nezahrnovala kopání do míče.
Chlapec se znovu usmál. „Mám se tam jít kouknout ještě jednou?“
„Ne,“ odmítl zedník rychle.
Zvažoval svou pozici. Oblouk, který opravoval, se nacházel na křižovatce ve tvaru T. Zadíval se před sebe, kam se táhla ulička Triq San Pawl, a vskutku spatřil obchod se suvenýry, jehož dveře zely dokořán. Na opačné straně končila ulice u paláce Xara a třetí nožku písmene T tvořila úzká dlážděná ulička Triq Mesquita směřující k náměstí Piazza Mesquita. Stěny lemující ulice se podobaly všem ostatním v Mdině, deset metrů vysoké hladké hradby s minimální výzdobou, okna vysoko nad úrovní dlažby a dveře rozmístěné v nepravidelných rozestupech, jasně modré nebo červené pozvánky ke vstupu. Zedník však věděl, že zdání klame – domovní dveře v těchto končinách prosluly svou masivností a mnohé z nich zůstávaly celá staletí zajištěné závorou. V duchu se pokáral, že si dopředu nezjistil, které jsou použitelné. V předchozích letech by se takové chyby nedopustil.
Otočil se k Triq Mesquita. Se zapadajícím sluncem davy turistů podstatně prořídly. Pouliční prodavač tlačil pojízdný stánek na noc domů, jakýsi stařík venčil kulhavého psa, jemuž se držením těla hodně podobal.
Druhého muže zedník odhalil snadno.
Opíral se zády o zeď, v ruce držel kornout zmrzliny a v rozptýleném ubývajícím světle připomínal kamennou sochu. Podle vzhledu nebyl Malťan a zdálo se, že kromě lízání gelata nemá co na práci. Na sobě měl khaki kalhoty a volnou košili, oči si navzdory soumraku chránil tmavými slunečními brýlemi. Byl vysoký a dobře stavěný a měl světlou kůži i vlasy, které nosil zastřižené tak krátce, že by uspokojily i nejnáročnějšího seržanta. Zedníka nejvíce znepokojilo, že si muž nezastrčil košili do kalhot, visela mu volně přes pás. Jistě, mohl to být ústupek neobvykle teplému únorovému odpoledni, anebo si tolik potrpěl na zmrzlinu, že mu byly kalhoty v pase úzké.
Ano, přemýšlel zedník, mohou to být tyto důvody.
Otočil se k třetí noze téčka, delšímu pokračování Triq San Pawl. Blížila se k němu matka s malou holčičkou, jejich kroky rozvlňovaly záhyby sukní pestrých barev. Opačným směrem kráčeli dva muži ve žlutých vestách prozrazujících příslušnost k technickým službám města, zabraní do vážného rozhovoru, jehož slova a kadence odpovídaly maltštině. Nikoho v této ulici by zedník neoznačil za možnou hrozbu, zaznamenal však několik výklenků a křižovatek. Tato místa by v nedávné minulosti sám vyhledával.
Sečteno a podtrženo – tři únikové trasy, dvě kryté a jedna pochybná. Existovala samozřejmě možnost, že je příliš podezřívavý, že jde jen o další falešný poplach. Pokud ano, nemusí podnikat vůbec nic. Druhá možnost: opravdu ho někdo sleduje. To by znamenalo možný problém, nikoli však nutně hrozbu. Třetí možnost byla nejzávažnější a vyžadovala okamžité řešení.
„Potřebuju, abys pro mě něco udělal.“ Zedník vzal chlapci z ruky smeták. „Zametu to tady sám. Ty teď zvedneš bedničku s nástroji a půjdeš s ní k zahradám. A pozorně se dívej kolem sebe, než zahneš do Triq Inguanez.“
Chlapec se na něho tázavě zadíval.
„Máš výborné instinkty. Důvěřuj jim. Kdybys na ulici spatřil další muže, někoho, kdo tam zjevně nepatří, polož bedničku na zem, jako kdyby na tebe byla moc těžká, potom ji vezmi do druhé ruky a jdi dál. Po mně se vůbec neohlížej, a jestli někoho potkáš, nesmíš na něj zírat.“
Hoch přikývl.
„Kdyby tam někdo byl,“ pokračoval zedník, „nevracej se na noc domů. Máš tu příbuzné, kteří bydlí poblíž?“
„Strejdu. Má domek v jižní části Rabatu, nedaleko starého semináře.“
„Výborně. Kdyby situace, o které jsem mluvil, nastala, jdi přímo k jeho domu a zůstaň uvnitř. Zítra můžeš moje nástroje prodat. Víš, jakou mají cenu.“
Hoch znovu přikývl a zvedl koutky úst v úsměvu. Že by při představě slušného výdělku? uvažoval zedník. Anebo se mu tak zamlouvá nový úkol? Vsadil by na druhou eventualitu – vzrušení z prvního operačního plánu v životě.
„A kdyby tam nikdo nebyl?“ chtěl vědět chlapec.
„V takovém případě se zítra ráno sejdeme v katakombách. A ne abys přišel pozdě.“
To už se hoch vesele zasmál. Ještě nikdy se neopozdil. S předstíranou námahou zvedl bedničku s nářadím, volnou rukou zamával a hlasitě se rozloučil: „Arrivederci, pane.“
Zedník se obrátil k žebříku. Vystoupil na druhou příčel a přejel dlaní po kamenné římse. Otočil se, když byl chlapec asi třicet metrů daleko, a podruhé, když se vzdálil na padesát metrů. Právě procházel kolem výklenku před vchodem do kláštera svatého Benedikta, ozářeným obdélníkem světla, které proklouzlo skulinou mezi domy. O dva kroky dál položil bedničku a protřepal si paži, jako by uvolňoval křeč, pak vzal nástroje do druhé ruky. Potom ušel asi deset kroků a znovu se zastavil.
A stejný postup zopakoval.

—————

Prolistujte si další ukázku.

—————

O autorovi

Špionážní thrillery Warda Larsena patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co soudobá literatura v tomto žánru nabízí. Jsou nabité akcí i technickými detaily, na které by byl podle amerického recenzenta pyšný i Tom Clancy. Ostatně není divu: než se Larsen začal věnovat literární tvorbě, působil jako pilot Air Force a také jako vyšetřovatel leteckých nehod. Autentičnost a dravý spád Wardovy prvotiny Dokonalý zabiják (naše recenze a ukázka) vedly k rozhodnutí vytvořit filmovou verzi, na které právě probíhají přípravné práce. A následovala kniha Zabijákova hra.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Larsen, Ward

Domino, 2018