Knihu Dokonalý zabiják od autora Larsena Warda vydalo
nakladatelství Domino v edici Napětí.

Kapitola druhá

Benjamin Jacobs se ocitl na pokraji zhroucení. Před necelými dvěma roky byl zvolen ministerským předsedou Izraele. Jeho platforma pro regionální mír se stala baštou vítězné volební kampaně, ovšem překovat sliby v realitu je úplně jiná věc, jak se ostatně v politice často stává. Trvalo dvacet měsíců – dvacet měsíců bolestně pomalého stranického vyjednávání –, než konečně stanul před jasně se rýsujícím úspěchem. Od podpisu smlouvy v anglickém Greenwichi ho však dělily ještě dva týdny a v této části světa mohou dva týdny představovat celou věčnost. Jacobsův balíček ekonomických pobídek byl dávno odsunut stranou jako rukojmí mírového procesu. Ale na něj přijde řada hned poté. Žádný mír nemůže obstát tváří v tvář čtrnáctiprocentní nezaměstnanosti, na palestinských územích ještě vyšší. Na obou stranách barikády se pohybuje příliš mnoho rukou a myslí, které nemají co dělat.

A potom zde byl ten americký problém. Spojené státy byly a jsou nejvěrnějším spojencem Izraele, který je ovšem pro Ameriku tou nejzarytější osinou v zadku. Američané prodají židovskému státu další stíhačky F-15E pouze za předpokladu, že zastaví výstavbu osad na Západním břehu. Taková příležitost. Tolik práce, kterou je třeba vykonat. A Benjamin Jacobs se zatím brodí ve sračkách – ve skutečnosti hlubokých po kotníky, nebo tak to alespoň vypadalo před hodinou, když během dopoledního zasedání parlamentu navštívil toaletu v prvním patře.

Posadil se za svůj mohutný a těžký psací stůl a s odhodlanou trpělivostí naslouchal.

„Přenosné toalety, pane,“ řekl Lowens s prkennou vážností.

Premiér byl rád, že tu Lowense má. Pochyboval, že by kdokoliv jiný z jeho vlády uměl tento problém předložit tak důstojně a s tak vyrovnaným výrazem. Lowens působil jako asistent náměstka rady pro to či ono, ale po dnešku, uvažoval Jacobs, bude navždy spojován se záchody. Zvláštní asistent ministerského předsedy pro toalety – možná nové kabinetní místo.

„Je to pouze dočasné řešení, pane, ale momentálně naše jediná možnost. Včera v noci pracovala parta dělníků na hlavním přívodu vody přes ulici a zřejmě ho omylem napojili na kanalizační potrubí. Došlo ke zpětnému proudu, s nímž si zastaralá instalace v budově neuměla poradit, jak by měla. Uklízeči pracují přesčas, ale potrvá několik dní, než dají všechno do pořádku. V dané chvíli představují naši jedinou možnost přenosné toalety. Ovšem jejich rozmístění bude problematické. Kdybychom je dali dozadu, ohrozili bychom tím bezpečnost. Proto zbývá jediné místo.“

„Neumím si představit které,“ opáčil Jacobs s kamennou tváří.

„Můžeme je umístit na střechu. Zvednout je jeřábem. Nebo možná vrtulníkem.“

Ministerský předseda zavřel oči a představil si ten spektákl, přičemž se v jeho přirozeně fotogenickém obličeji profesionálního politika objevil zmučený výraz.

„Uvědomuji si, že to asi bude vypadat dost bláznivě, až je tam budeme zvedat,“ naléhal Lowens, „ale kdybychom to provedli v noci… No, jakmile budou na místě, nikdo je neuvidí. Můžeme je schovat mezi schodiště a klimatizační jednotku: To by bylo optimální. Pokud se týká vzhledu.“

Jacobs během pauzy mlčel.

„Paní Weisová se domnívala, že bych měl zajít nejdřív za vámi, než s tím začneme něco dělat,“ dodal Lowens nakonec a jako každý kariérní vládní zaměstnanec se tím zřekl odpovědnosti. Betty Weissová byla vedoucí Jacobsovy kanceláře.

„Dejte ty toalety na střechu, pane Lowensi,“ řekl premiér vyčerpaně. „Ještě něco, o čem bych měl vědět?“

„Ne, pane ministerský předsedo.“ Lowens strávil dvanáct let ve službě politikům na nejrůznější úrovni a neomylně vycítil šanci k ústupu. „Budu vás nadále informovat,“ přislíbil, načež vstal a s příkladnou důstojností vyšel z místnosti. Bezpochyby doufal, že se nedopustil ničeho, co by ohrozilo jeho kariéru.

„Informujte mě, prosím,“ zamumlal Jacobs spíš sám pro sebe.

Jeho sekretářka jednou ťukla na otevřené dveře.

„Ano, Moiro?“

„Přišel Anton Bloch, pane. Prý je to dost důležité.“

Jacobs zvažoval bonmot cílený na důležitost své poslední schůzky, ale raději držel jazyk za zuby. „Pošlete ho dál.“

Anton Bloch byl ředitelem Mossadu, izraelské zahraniční rozvědky. Do premiérovy pracovny teď vstoupil s pochmurným zamračením, které ovšem pro něj bylo charakteristické. Byl to pevně stavěný urostlý muž, jehož hranatý obličej měl poněkud neotesaný výraz. Vlasy, jež mu lemovaly pleš na temeni, měl ostříhané velmi nakrátko.

Bloch se bez vyzvání posadil na židli, kterou Lowens právě opustil.

„Polaris Venture,“ oznámil stručně.

Jméno upoutalo Jacobsovu pozornost a obrnil se proti špatným zprávám, zatímco Bloch prohrábl papíry položené na klíně.

„Ztratili jsme ji.“

Jacobs promluvil pomalu, aby mu bylo co nejlépe rozumět. „Chceš říct, že nevíte, kde je? Nebo se snad potopila?“

„Určitě to první, možná obojí… Domníváme se.“

Jacobs ve svém křesle viditelně zvadl. Bloch zatím našel papír, který hledal, a začal uvádět detaily.

„Loď má dva satelitní navigační systémy, hlavní a záložní. Každou hodinu měly vysílat zašifrovaný údaj o poloze. Včera večer přestaly signály docházet. Když jsme o ní naposled slyšeli, loď se nacházela západně od afrického pobřeží.“

„A nemyslíš, že by to mohl být technický problém?“

„Zprvu jsme v to doufali. Celou noc jsme se snažili s ní spojit, ale bezvýsledně. Komunikační spoje jsou nezávislé a mají akumulátory jako záložní zdroj elektřiny. Pravděpodobnost, že by všechno selhalo, je mizivá, ale pro takový případ má náš člověk na palubě příkaz použít běžnou lodní vysílačku a odeslat nám zprávu – třeba i v otevřené řeči, kdyby to bylo nezbytné.“ Bloch dokončil s neutěšenou určitostí: „Ne, mám pocit, že tohle je víc než problém se spojením.“

Ministerský předseda se opřel lokty o psací stůl a zabořil obličej do dlaní. Zhluboka se nadechl a vzpomněl si na poradu, která se konala v předchozím týdnu. „Antone, když jsme probírali tuto misi, sestavili jsme i nejhorší možný scénář. Nastala tato situace?“

„Chvíli potrvá, než to zjistíme, ale ano, loď se mohla potopit. Anebo se jí zmocnili únosci.“

Premiér jako by se schoulil do sebe. Politické instinkty mu od počátku napovídaly, že tohle bude velmi riskantní podnik, ovšem Bloch a ostatní to podávali jako celkem snadnou operaci. Ale konečné rozhodnutí bylo samozřejmě jeho.

„Kolik našich lidí se zdržovalo na palubě?“

„Pouze jeden, z mé sekce. A patnáct členů posádky. Všechno Jihoafričané. Z vojenského námořnictva.“

„Mohli bychom se pokusit je zachránit? Jestli se loď potopila, někdo asi přežil, nemám pravdu?“

„Šance je vysoká. Britové a Francouzi mají letadla a jistě nám ochotně pomohou. Maroko leží blíž, ale pochybuju, že by jejich lidé dokázali zorganizovat pátrací a záchrannou operaci takhle daleko od pobřeží. Problém je…“

Jacob mávl oběma rukama. „Já vím, v čem je problém. Kdybychom je požádali o pomoc, vynořila by se spousta otázek. Co to bylo za loď? Kam směřovala? Co převážela? Všechno by se mohlo provalit.“ Při té představě se Jacobsovi zvedl žaludek. „Co bychom mohli udělat my?“

„Abychom je vypátrali? Musel bych si to upřesnit na ministerstvu obrany, ale ta loď je strašně daleko. Pro takové akce není naše letectvo a námořnictvo běžně vybaveno. Možná disponujeme pěti šesti letadly, která by tam doletěla. A naše lodě, ta hrstka schopná skutečné zaoceánské plavby, se pohybují v blízkosti našich břehů. Jejich přesun do Atlantiku by vyžadoval několik dní.“

„Jak zjistíme, co se stalo?“

Tentokrát Bloch znal odpověď. „Musíme vyslat výzvědný letoun EC sto třicet. Dohodnu tu akci s obranou a letadlo co nejdřív odstartuje. Můj tým dorazil do Jižní Afriky den před odplutím Polaris Venture. Kromě jiného na ni nainstalovali dva nouzové rádiové majáky. Když se dostanou do styku s mořskou vodou nebo je někdo ručně překlopí, vysílají každou hodinu signál na určité frekvenci. Naše EC sto třicítka je vybavena zařízením na detekci těchto majáků. Potrvá asi den, než se letoun dostane na místo možného ztroskotání. Jestli tam potopenou loď najde, může přesně určit její polohu.“

„A jestli ji nenajde?“

„V tom případě ji někdo unesl. A my ji objevíme.“

Bloch mluvil s jistotou, kterou mu podle premiéra diktoval přílišný optimismus.

„No dobře, zavolej na ministerstvo obrany, ať zapojí do pátrání všechny dostupné prostředky. Za dvě hodiny svolám jednání kabinetu,“ řekl Jacobs a podíval se na hodinky.

Bloch si psal poznámky do hromady papírů rozložených na klíně, pak vstal a odkráčel ke dveřím jako lokomotiva nabírající rychlost. Jacobs zavolal na Moiru a ta se okamžitě objevila na prahu.

„Zrušte můj program pro zbytek dne. Za dvě hodiny se sejde vláda.“

„Právě dorazil francouzský ministr zahraničí. Čeká dole,“ upozornila ho sekretářka. „Za minutu je tady.“

Jacobs si povzdechl. Znovu ucítil ohavný zápach. Jeden z jeho tělesných strážců se mu pokusil vyčistit boty po té nešťastné příhodě na toaletách, ale smrad se zažral do kůže a nevyprchal.

„No dobře. Pár minut ho zdržte. A pošlete mi sem ihned Lowense,“ dodal.

„Lowense, pane?“

„Ano. Je asi stejně velký jako já a potrpí si na nóbl oblečení. Řekněte mu, že potřebuju jeho boty.“

* * *

Modré BMW. Yosefu Meierovi trvalo jen několik minut, než postřehl vozidlo, které sledovalo jeho taxík proplétající se hustým provozem v londýnském West Endu. Měl ze své všímavosti dobrý pocit. Už nepůsobil jako operativec v terénu, převzal funkci na velitelství v Tel Avivu, aby konečně poznal své dvě malé děti. Evii bylo sedm a Maxovi osm. Prvních pět let jejich věku si nechal proklouznout mezi prsty, potom však požádal o přeložení. Nyní navzdory dvěma rokům u postranní čáry byl rád, že neztratil nic ze svých dovedností.

Původní uspokojení z odhalení pronásledovatelů rychle vyprchalo, když se Meier zamyslel, proč by ho vůbec kdo měl sledovat. Ať se snažil sebevíc, pokaždé dospěl ke stejnému znepokojujícímu závěru.

Před sebou spatřil důvěrně známou fasádu izraelského velvyslanectví. V dálce za ní zahlédl pochmurnou budovu Kensingtonského paláce. Pootočil se, aby se podíval na BMW, které se už od letiště Heathrow drželo o několik vozidel zpátky. Taxík zastavil přímo před velvyslanectvím. Meier dal řidiči štědré spropitné a požádal ho, aby počkal. Odolal pokušení znovu se ohlédnout po svém doprovodu. Určitě byl někde poblíž.

Přiblížil se k hlavnímu vstupu do budovy a hledal po kapsách dávno propadlou průkazku s oprávněním ke vstupu do areálu ambasády. Skvěl se na ní velmi nelichotivý vězeňský portrét Jásira Arafata, kanadský žertík, jímž před lety bavil ochranku velvyslanectví. Tehdy ho všichni osobně znali, takže po něm nikdo nechtěl průkaz. Dnes si ho přivezl, aby zopakoval starý trik, ale jediný pohled na neznámé, vážně se tvářící obličeje, které stály ve vchodu, ho přiměl tento záměr přehodnotit. Ta představa najednou ztratila veškeré kouzlo. Předložil tedy průkaz pracovníka centrály, snesl tvrdé pohledy příslušníků ochranky, vešel do budovy a zapsal se do knihy. Sejde se jen s Davidem Slatonem, ať to má co nejrychleji za sebou.

Přistoupil k recepčnímu pultu a konečně spatřil známou tvář.

„Ahoj, Emmo.“

„Yosy!“

Emma Schroederová vstala a rozpřaženou náručí obešla svůj stolek. Byla to mohutně stavěná žena s širokými boky, jejíž záliba v širokých, beztvarých šatech vůbec neumenšovala její osobnost. Yosy obdržel drtivé objetí, které si Emma vyhradila pro hrstku zaměstnanců velvyslanectví, jimž se podařilo nedostat se do její kolonky má dáti. Meier se spokojeně usmíval.

„Emmo, ty jsi to jediné, co se tady nikdy nezmění.“

Hrdelně se zasmála. „Ale to víš, že se měním. Jsem pořád větší a větší. A taky chytřejší,“ dodala spikleneckým šepotem.

„Stále se ještě chystáš napsat tu knihu?“

Znovu se radostně zasmála, leč neodpověděla, ponechávajíc uličnickou otázku nezodpovězenou. Emma byla kariérní vládní zaměstnanec a u recepčního pultu v přízemí velvyslanectví v Londýně pracovala déle, než si kdokoliv pamatoval. V hlavě měla uloženou nepřekonatelnou knihovnu faktů, nezaručených zpráv i vyložených výmyslů týkajících se toho místa a dlouhé roky vyhrožovala, že sepíše skandální knihu ze zákulisí a odejde do důchodu. Meiera občas napadlo, jestli to opravdu udělá.

„Tak co tě k nám přivádí z hlavního stanu? Nikdo mi neřekl, že se tu ukážeš.“ Očividně ji znepokojilo, že by její informační kanály mohly zklamat.

„Žádný strach, Emmo, nikdo ti nic nezatajil. Jsem na dovolené a přišel jsem za Davidem Slatonem. Máme si spolu vyjet na lov do té chaty v horách.“

„David tu není,“ odvětila pochybovačně. „Před čtyřmi dny se musel spakovat. Já ani nevím, kde se teď zdržuje.“

Meier pocítil, jak se mu sevřelo břicho. „Před čtyřmi dny?“ V duchu rychle počítal. Se Slatonem mluvil v neděli, to je šest dní. Byl to nezávazný rozhovor a Meier se oklikou dozvěděl, že Slaton v nejbližší době neplánuje žádnou akci. Jemu pak trvalo skoro týden, než byl připraven k odletu a mohl navštívit Británii, aniž by vzbudil podezření. A v té době se David musel spakovat, což ve slangu Mossadu znamenalo okamžitý úkol – nic si nebal, nelíbej ženu, prostě jenom popadni cestovní pas a mazej na letiště.

„Slyšela jsi o něm od té doby?“

Zavrtěla hlavou. „Ani slovo. A nevím, kdy se vrátí.“

Meier horečně zvažoval, co dál.

Jeho ustaraný výraz Emmě Schroederové neunikl. „Co jste vlastně chtěli lovit?“

Meier její záludnou otázku ignoroval. Náhle zalitoval, že napřed nezavolal. „No dobře, Emmo. Každopádně děkuju. Kdyby se ti David ozval, pověz mu, že jsem ho tu hledal.“

„Kde bydlíš?“

„Ještě nevím,“ vyhnul se odpovědi, „ale dám ti vědět.“

Meier odešel doprovázený Emminým podezřívavým pohledem. Pomalu došel k taxíku, stále ponořený v myšlenkách. Když nastoupil, řidič se ho zeptal: „Kam to bude teď, šéfe?“

„Potřebuju si půjčit auto. Ve Whitechapelu je pobočka Avisu.“

Řidič se mu snažil vyjít vstříc, bezpochyby pod dojmem štědrého spropitného, které již od zákazníka dostal. „Jeden Avis je jen kousek odtud. Ušetřím vám dvacet liber za cestu přes celé město.“

„Ne,“ lhal Meier, „mám rezervovaný konkrétní vůz.“

„Jak si přejete,“ opáčil taxikář a zařadil se do proudu automobilů.

Cesta do Whitechapelu trvala půl hodiny a modré BMW se jich celou dobu drželo.

 * * *

Pokud šlo o pronajaté auto, měl Meier specifické požadavky. Vybral si malý červený fiat, pomalé a snadno sledovatelné vozidlo. Vjel do hustého provozu a zamířil na západ, zpátky přes celé město. Pronásledovatelé se na něj hned přilepili a bez problémů se s velkým a silným německým sedanem proplétali hustou dopravou, aby ho neztratili.

O pětatřicet kilometrů dál vjel Meier na dálnici M3 a nechal za sebou západní předměstí Londýna. Provoz zřídl a modrý bavorák, který se stále držel za svou kořistí, musel prodloužit rozestup, až se z něj stala pouhá tečka ve zpětném zrcátku. Podle toho, jak se pronásledovatelé vzdalovali a kryli se za ostatními automobily, přičemž ovšem nikdy neztratili vizuální kontakt, Meier poznal, že proti němu stojí zkušení protivníci. Pronásledovanému to prozradilo dva důležité poznatky. Za prvé, sledování se neúčastnilo žádné další vozidlo, protože jinak by se s ním BMW občas vystřídalo a zmizelo by z dohledu. A za druhé nebyly zapojeny žádné jiné sledovací prostředky, letadlo, satelit ani naváděcí zařízení. Sledovali ho staromódně, dva chlapi, kteří ho nespouštěli z očí a snažili se, aby sami nebyli spatřeni. Ulehčovalo mu to taktickou situaci, ale také to potvrzovalo jeho obavy ohledně osazenstva automobilu, který se ho držel v závěsu jako klíště.

Meier zrychlil na sto dvacet kilometrů v hodině. Namáhaný motor malého fiatu kvílel ve vysokých otáčkách. Yosy Meier vytáhl podrobnou automapu, kterou si obstaral v autopůjčovně, a rozložil ji na sedadlo spolujezdce. Pak se podíval na hodinky.

Trvalo to další dvě a půl hodiny. Ve zpětném zrcátku viděl, jak BMW zpomaluje a sjíždí ze silnice. Podíval se na ukazatel stavu paliva – zbývalo mu něco přes čtvrt nádrže. Po všem tom popojíždění po městě a několika hodinách na M3 a A303 musel velký sedan dojíždět na benzinové výpary. Meier samozřejmě zaregistroval čerpací stanici hned za nájezdovou rampou a usoudil, že právě tam to pronásledovatelé risknou. Přimáčkl plynový pedál fiatu k podlaze. Ručička tachometru vyšplhala ke stočtyřicítce, kde však ustrnula, malý motor vytočený na maximum proti takovému zacházení hlasitě protestoval. Meier se zatím do mapy nedíval, teď potřeboval jen jedno – ztratit se z dohledu. Za pět minut dojel k dalšímu exitu. Sjel z dálnice a několikrát rychle odbočil na vedlejší silnice, než konečně spokojeně sundal nohu z plynu a nahlédl do mapy. Už za sebou nikoho neměl.

 * * *

Christina stála u vařiče a ve velkém hrnci míchala slepičí polévku.. Ohlédla se a viděla, že se pacient probudil.

„Ahoj,“ pozdravila vesele. „Jsem ráda, že vás mám zpátky. Už jsem se bála, že budete spát až do Portugalska.“

Muž vypadal zmateně. Christina si sedla vedle něho na palandu a obdařila ho zcela upřímným úsměvem. „Jak se cítíte?“ zeptala se.

Pomalu se zvedl na loktech a zkřivil obličej námahou.

„Jen klid.“ Natáhla pravici a představila se: „Christina.“

Vzal ji za ruku a zachraptěl: „Nils.“

„Nils? Švéd?“

Přikývl. „Ja, Svensk.“

Christina ukázala palcem na sebe a řekla: „Američanka.“ Překvapilo ji, že pacient zjevně nemluví anglicky. S mnoha Skandinávci se nesetkala, ale všichni její mateřštinu jakžtakž ovládali. Trosečník se zvedal do sedu a ona mezitím zašla do kuchyňky a přinesla sklenici vody.

„Tohle teď budete hodně potřebovat.“

Vzal si od ní sklenku a okamžitě ji vyprázdnil. Christina mu rychle nabídla novou a zadívala se na něho. V hlavě se jí honila spousta otázek, netušila však, jak je položit.

„Jsem lékařka,“ zkusila to.

Ničím nenaznačil, že by jí rozuměl. Christina mu stáhla přikrývku zakrývající hrudník. „Lékařka,“ zopakovala.

Nezdálo se, že by mu vadilo, když ho začala prohlížet. Nejprve zkontrolovala ránu mezi žebry. Nevypadala hůř, ale vyžadovala převaz. Christina si najednou uvědomila, že mluví nahlas, svým nejlepším nemocničním hlasem. „Klidně ležte.“ Slovům možná nerozuměl, ale zdravotníci na celém světě mluví stejným antisepticky seriózním tónem, který určitě pochopil.

„Nezdá se, že by se do rány dostala infekce, což je dobře, protože místní lékárna není dobře zásobená.“

Strhla náplast, sundala starý obvaz a nahradila ho novým. Zalitovala, že nemá bohatší zásoby zdravotnického materiálu, a uvažovala, kde asi přišel k tak ošklivému poranění. Vyměnila obvaz a pak se zaměřila na spálenou kůži obličeje a paží. Nejraději by ta nejhorší místa pokrytá puchýři vyčistila, nedokázala by však zajistit sterilní prostředí, a mohla by tak pacientovi spíše uškodit než pomoci. Pokusila se představit si, jak to muselo bolet – slaná voda neustále zalívající taková zranění. Tvář mu pokrývalo několikadenní strniště, ale holení bude ještě muset nějakou dobu počkat. Kromě míst spálených sluncem byl pacient pořád bledý a vypadal vyčerpaně.

Jak si ho tak prohlížela, nemohla si nevšimnout jeho očí. Měly výraznou šedomodrou barvu a něco v nich prolomilo její soustředění. Z jejich pohledu vyzařovala intenzivní síla, jež protiřečila pacientovu fyzickému stavu. Christina najednou zjistila, že mu upřeně hledí do očí, a náhle znervózněla. Prudce se odvrátila a hledala slova, která by mohla říct tomu podivnému muži, s nímž ji nepojil společný jazyk.

„Když se to tak vezme, tak si myslím, že po pár týdnech odpočinku a rekonvalescence budete zase v pořádku.“

Podal jí prázdnou sklenici a Christina se rozhodla, že čtvrthodinku počká, než mu zase dá napít. Zašla do kuchyňky, z hrnce na plotně nalila do nízkého hrnečku slepičí polévku a podala mu ji. Pacient opatrně ochutnal, vděčně se usmál a s chutí se najedl. Lékařku to povzbudilo. Zotavování bylo na dobré cestě. Její uspokojení narušovala pouze vtíravá možnost, že nebyl sám. Rozhodla se pro nový pokus.

„Byli na Polaris Venture další lidé?“

Nechápavě se na ni zahleděl a snažil se její slova napodobit. „Polars Venure?“

Povzdechla si. Předpokládala, že tak znělo jméno jeho lodi – bylo napsáno na chladicím boxu, jehož se přidržoval. Copak by je nepoznal v kterémkoliv jazyce? Frustrovaně se zadívala na komunikační panel. Momentálně na jménu lodi vůbec nezáleželo, neboť nemohl nehodu ohlásit. Potřebovala vysílačku, ale jedinou sklenicí vody zkratovala polovinu přístroje. Neuvěřitelné. Dvoucestná vysílačka byla vyřazena z provozu, čímž přišla o možnost domluvy na frekvencích určených pro mezilodní komunikaci. SAT-COM, satelitní telefon, byl rovněž mimo provoz. Jediné fungující rádio byl malý tranzistorák na baterky, určený pro příjem předpovědí počasí. S elektronikou si moc nerozuměla, přesto se dnes večer pokusí vysílačku opravit. Napadlo ji, že jeho loď možná před potopením vyslala nouzový signál, nezaznamenala však žádné náznaky pátrací operace. Neviděla jediné záchranné plavidlo, jediný letoun. Byli zde sami.

Dojedl polévku a vrátil jí hrnek. Zvažovala, zda mu nabídnout přídavek, ale než se rozhodla, padl na záda a zavřel oči. Nalila si do misky a zadívala se na pacienta. Během chvilky znehybněl, jen hrudník se mu zvedal pravidelnými nádechy. V průběhu dne jej každou hodinu kontrolovala. Na palubu se dostal ve vážném stavu a Christina si dělala starosti, že na tom bude ještě hůř. Nyní do něj dostala tekutiny a trochu se najedl. Puchýře na pažích a obličeji pořád mokvaly a určitě bolely, ale jinak se mu dařilo až pozoruhodně dobře. Přetáhla mu přikrývku k bradě. Připadal jí klidný, vtom si však vzpomněla na pohled jeho očí. Co na něm bylo tak divného?

Jsi podivný člověk, pomyslela si. Ten nejpodivnější, jakého jsem kdy z moře vylovila.

* * *

Narychlo svolaná schůze izraelské vlády přivedla k velkému mahagonovému stolu dvacet lidí, vyrovnanou směsici premiérových nejzarytějších politických příznivců a oponentů. Většina byla členy Knesetu, izraelského parlamentu, a díky partyzánským soubojům se dostala na vyšší, ministerskou pozici. Jedinou osobou, která neměla u stolu své pravidelné místo, byl ředitel Mossadu. Anton Bloch seděl na židli nepřítomného ministra telekomunikací, jenž pracovně odcestoval do Argentiny a nebylo možné navázat s ním spojení. U zadní stěny seděl mezi dvěma prázdnými křesly, která zdůrazňovala jeho osamělost, další cizí člověk.

Když do místnosti vešel Benjamin Jacobs, všichni zůstali sedět. Jeho předchůdci by očekávali, že ministři povstanou, tento premiér si však na formality nepotrpěl. Zaujal místo mezi ministryní zahraničí Sonjou Franksovou a ministrem financí Ehudem Zakem.

„Dobré odpoledne, dámy a pánové,“ pozdravil, přestože jeho tón naznačoval pravý opak. Mluvil anglicky. Jednání vlády obvykle probíhala v hebrejštině, ale všichni u stolu angličtinu dokonale ovládali a většina z nich správně usoudila, že ministerský předseda zvolil tento jazyk s ohledem na jejich hosta. Jacobs tiše přehlédl shromážděné a uvědomil si, že jich polovina na schůzi kabinetu, při níž se projednávalo téma dnešního jednání, bohužel chyběla. Premiér věděl, že za to tvrdě zaplatí, byl však připraven.

„Jistě jste si všimli, že dnes mezi sebou máme cizince,“ ukázal Jacobs na muže u zadní stěny, který na sobě měl neznámou vojenskou uniformu.

„Dámy a pánové, představuji vám generála Vilma Van Ruuta z Jihoafrických obranných sil.“

Jihoafričan se postavil do pozoru a formálně se uklonil. Byl to vysoký, vyzáblý muž s kostnatým obličejem a knírem, který vypadal jako řídítka. Van Ruut se beze slova posadil.

Jacobs naléhavě pokračoval: „Jsem si vědom, že účast někoho jako generál Van Ruut na jednání kabinetu je velmi neobvyklá, domnívám se však, že důvod jeho přítomnosti bude brzy všem jasný. Před týdnem se na mě obrátil ředitel Mossadu s žádostí o schválení jisté mise, výjimečné operace, abych se vyjádřil co nejopatrněji, pro jejíž provedení se otevíralo jen velmi úzké časové okno. Bylo s ní spojeno značné riziko, ovšem nečinnost by představovala riziko neporovnatelně větší. Okamžitě jsem svolal schůzi vlády a po krátké diskusi dostala tato mise zelenou. Vzhledem k tomu, že někteří z vás nebyli tehdy přítomni, ponechám teď na Antonovi, aby vás zasvětil do podrobností.“

Statný a urostlý ředitel Mossadu přešel k protějšímu konci stolu a všichni jej pozorně sledovali. Anton Bloch, operativec do morku kostí, politiky z duše nesnášel. Vypadal jako člověk, který míří na zubařské křeslo.

„Jak jistě víte, v Jihoafrické republice panuje v poslední době nezvladatelný chaos a stávající vláda zřejmě nepřežije. Generál Van Ruut se na nás minulý týden obrátil s informací, že se vojenské velení a vůbec celá armáda rozpadá, a zejména vyjádřil pochybnosti o řádném zabezpečení jaderného arzenálu své země.“ V reakcích kolem stolu premiér rozhodně nezaznamenal nezájem.

„Domnívala jsem se, že Jižní Afrika odzbrojila,“ poznamenala Sonja Franksová.

Bloch jí vysvětlil, jak se věci mají. „Vláda Jihoafrické republiky zahájila veřejně kontrolovatelný projekt jaderného odzbrojení už před deseti roky. Týkal se šesti taktických hlavic středního výkonu. Kritické součásti zbraní byly pod mezinárodním dohledem zničeny a štěpný materiál se ocitl pod dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Byly zde však dvě… výjimky.“

Členové vlády, kteří se předchozí schůze nezúčastnili, se neklidně zavrtěli.

„V posledním okamžiku byl vydán rozkaz zachovat dvě hlavice nedotčené. O důvodech, které k tomuto rozhodnutí vedly, generál Van Ruut nic neví, nikoho však zajisté nepřekvapí, že se stalo přísně střeženým státním tajemstvím.“

Van Ruut důrazně přikývl a řekl: „Tyto zbraně hlídal více než deset let oddíl speciálně vybraných mužů. Hlavice jsou nechtěným dědictvím a naši politikové se stále nemohou rozhodnout, zda si je máme ponechat, zničit je nebo… Nu, v poslední době se mluvilo o jejich použití.“

O slovo se přihlásil generál Gabriel, náčelních generálního štábu Izraelských obranných sil. „Jaderné zbraně by tak rozšířenou občanskou válku ani v nejmenším neovlivnily. Nemluvíme tady o tankových bitvách, mluvíme o půltuctu vzbouřeneckých frakcí, z nichž některé jsou vyzbrojeny pouze oštěpy a mačetami. Odpálení jaderné zbraně by pouze poskytlo opozici popud ke sjednocení.“

„Souhlasím, pane, pokud se týká taktického hlediska,“ řekl Jihoafričan. „Ale naše vedení se rozpadá. Pokud dojde ke skutečnému kolapsu, nemusí jednat vojensky racionálně.“

Kdosi jiný se zeptal: „Takže se domníváte, že tyto zbraně představují hrozbu?“

„Ano,“ potvrdil Van Ruut. „Původně jsem doufal, že se je podaří zneškodnit, ale specialisté, kteří by to mohli provést, nepatří pod mé velení. Diskutoval jsem o tomto problému s několika nejbližšími kolegy v armádní velitelské struktuře a shodli jsme se, že tyto dvě hlavice představují závažnou hrozbu. A pak, před deseti dny, mi odpověď spadla přímo do klína. Dostal jsem rozkaz přemístit je ze skladiště v poušti Kalahari do zbraňového komplexu nedaleko Kapského Města. Napadlo mě, že bychom mohli tyto hlavice předat do úschovy jiné zemi, neutrální třetí straně. A jedinou vhodnou zemí je Izrael.“

Jacobs znovu pozoroval různé reakce kolem stolu. Někteří ministři působili uvolněně, byli zvědaví, ale již ne znepokojení. Jiní se neklidně ošívali, tušili, že to není všechno.

Bloch doplnil: „Před devíti dny se s námi generál Van Ruut spojil, vysvětlil situaci a požádal nás o pomoc. Měl bych dodat, že to udělal za cenu obrovského osobního rizika a s vědomím, že jeho kariéra u Jihoafrických obranných sil tímto končí. Rozhodující roli hrál pochopitelně čas. Návrh jsme obdrželi pouhý den předtím, než měly být zbraně přemístěny. Na rozhodnutí jsme měli jen hodiny. Ministerský předseda svolal mimořádné zasedání kabinetu a na něm bylo rozhodnuto jít do akce.“

Ariel Steiner, předseda Izraelské strany práce a hlavní premiérův protivník, přerušil ředitele Mossadu a adresoval svou poznámku přímo ministerskému předsedovi: „Rád bych viděl zápis z toho jednání. Jak víte, pobýval jsem tehdy v zahraničí.“

Jacobs byl připraven. Předal zápis Steinerovi, který se do něj podezřívavě začetl. „Přečtěte si to později,“ vyzval ho Jacobs. „Teď si projdeme hlavní body, aby byli všichni v obraze.“

Steiner se nedal odradit a zkusil jinou taktiku. „Ve vší úctě ke zde přítomnému generálovi, jak můžeme vědět, že jeho cílem není odzbrojit vládu své země a pomoci tak povstalcům?“

„Vědět to nemůžete,“ odsekl Van Ruut. Probodával politika pohledem, ale zachoval nezúčastněný výraz.

Zasáhl generál Gabriel: „Pane Steinere, generála Van Ruuta znám téměř dvacet let. Je to čestný a zásadový důstojník, jemuž leží na srdci osud jeho země.“

„Mně se spíš zdá, že své zemi zasazuje ránu do zad. Pokud rebelové vyhrají, stane se jejich hrdinou. Pravděpodobně z něj udělají náčelníka štábu nové armády.“

Van Ruut zrudl rozčilením.

„Pánové, prosím vás,“ uklidňoval je Ehud Zak, Jacobsova pravá ruka, který v podobných situacích často sloužil jako nárazník.

Jacobs už slyšel dost. „Minulý týden jsme se nad těmito záležitostmi zamýšleli a dospěli jsme k závěru, že generál Van Ruut jedná upřímně. Někteří lidé ve vlivných pozicích dokážou odsunout osobní zájmy stranou.“ Poznámka mířila přímo na Steinera a Jacobs chvíli počkal, aby dostatečně zapůsobila. „V každém případě existoval pádnější důvod, který nás přiměl k souhlasu.“

„Všichni jste slyšeli o projektu Majik,“ ujal se slova Bloch. „V šedesátých letech jsme díky němu získali vlastní jaderné zbraně. Některé detaily toho projektu stále podléhají přísnému utajení a pro naše jednání nemají význam. Vysvětlit nám to může Mordechaj.“

Bloch uvolnil místo v čele stolu Paulu Mordechajovi, jenž oficiálně zastával funkci zvláštního asistenta ministra energetiky. Byl to hubený obrýlený muž, ve svých jedenatřiceti nejméně o patnáct let mladší než všichni ostatní v místnosti. Kudrnaté vlasy nosil mnohem delší, než by se slušelo, a vyzařovala z něj škodolibá energie. Na sobě měl khaki kalhoty, proužkovanou propínací košili a mizerně uvázanou kravatu, takže byste ho klidně mohli pokládat za doktoranda, který předstupuje před studenty magisterského programu. Ostatně před pár lety to byla pravda. Mordechaj vstal, doklátil se k čelu stolu a zazubil se na působivou sbírku vážných tváří. Některé jeho neprofesionální vzhled dráždil, všichni v místnosti však věděli, že úroveň jeho bezpečnostního prověření je pravděpodobně vyšší než jejich. Vládl tajemnou schopností spojovat technické záležitosti s praktickými, což byla vlastnost, která z něj činila nepostradatelnou součást současné vlády a zřejmě i mnoha budoucích.

„K vývoji nukleárních zbraní je potřeba řada věcí,“ zahájil přednášku. „V šedesátých letech jsme naštěstí mnohé z nich měli. Disponovali jsme teoretickými a vědeckými poznatky. Nechyběli nám technicky zdatní inženýři. Postrádali jsme však jeden životně důležitý element – masivní dodávky vysoce kvalitní uranové rudy.“ Odborník pátral po reakcích posluchačů, ale jeho poznámka se jen dutě odrazila od hradby zarputilých pohledů, a tak pokračoval: „V té době se jadrnou bombu snažila vyrobit také Jižní Afrika. Měla potřebnou základnu teoretických vědců a bohaté zásoby uranové rudy, ovšem potýkala se s nedostatkem inženýrů a techniků. Zejména šlo o návrh a konstrukci zařízení na obohacování uranu.“

„Takže nám dali rudu a my jsme jim postavili fabriku na obohacování,“ plácl Steiner.

Mordechaje tato uspěchaná ukázka chybné logiky zjevně zarazila. Zadíval se zvědavě na Steinera jako botanik studující čtyřlístek.

„Ne. Tyto události se odehrávaly v době, která byla pro Izrael velmi napjatá. Byli jsme v nepřetržité válce s našimi arabskými sousedy a věděli jsme, že naše první porážka bude i tou poslední, definitivní. Vybudování provozu obohacování uranu v Jižní Africe by trvalo moc dlouho. Řešení bylo jednoduché – poslali nám rudu a my jsem jim vrátili část obohaceného uranu.“

„Tohle všechno je velmi zajímavé, ale chcete tím naznačit, že události staré čtyřicet let ovlivnily vaše rozhodnutí převzít ty zbraně?“ prohodil ministr veřejných prací. Jako předák opoziční strany použil přivlastňovací zájmeno vaše, a když tu otázku položil, díval se přímo na ministerského předsedu.

Mordechaj elegantně odpověděl: „Zajisté, takže zkuste sledovat můj výklad. V té době se o získání atomové bomby pokoušely mnohé státy. Zavedené jaderné mocnosti vložily hodně úsilí do snahy získat informace, jak daleko tyto státy pokročily. Zpracování a obohacování uranu není sterilní proces, nevyhnutelně při něm unikají do ovzduší radioaktivní izotopy. Lze je identifikovat ve vzorcích půdy odebraných kolem příslušných provozů a také z vysokých vrstev atmosféry na závětrné straně těchto zařízení. Znovu připomínám, že nás tehdy tlačil čas. O životní prostředí ani o to, kdo o našich aktivitách ví, jsme se moc nestarali.“

„Vsadil bych se, že jsme záměrně vypouštěli špínu, abychom Araby pořádně vyděsili,“ podotkl Zak.

„Možná. Arabové neměli žádné technické prostředky, aby mohli sami detekovat radioaktivní znečištění. Zato Rusové je měli a ti se samozřejmě spřáhli s našimi arabskými nepřáteli.“

„Kdo ještě tehdy věděl, čím se zabýváme?“ zeptal se generál Gabriel.

„Samozřejmě Američané, možná i Velká Británie a Francie. Je však třeba zmínit ještě jednu významnou skutečnost. Radioaktivní odpad má pro každou dávku rudy jinou charakteristiku umožňující snadnou identifikaci. V zásadě to znamená, že každý kousek uranu dvě stě třicet dva, který jsme kdy vyrobili, lze zpětně dohledat až k nám.“ Zvláštní asistent ministra energetiky znovu poskytl posluchačům čas strávit závažnou informaci.

„I potom, co… bouchne?“ zapochyboval Steiner.

„Štěpná reakce identifikaci nezabrání.“

Skupina kolem stolu zmlkla, jen Jacobs mladíkovi uznale pokývl. „Děkuji, pane Mordechaji.“

Mordechaj se usmál a křepkými krůčky se vrátil na své místo. Závažnost situace jako by se ho ani v nejmenším nedotýkala.

„Takže, dámy a pánové,“ shrnul ministerský předseda, „tyto dvě hlavice jsou součástí našeho dědictví. Teoreticky by je někdo mohl spojit s námi. Pokud by byly použity na jihoafrickém území, mohli bychom světovou veřejnost informovat o tom, jakým způsobem a proč se tam dostaly. Naši nepřátelé by to označili za lež a obvinili by nás z prodeje zbraní hromadného ničení. Většina světa by naší verzi asi věřila, ale i tak bychom přiznali porušení všech možných dohod o zákazu šíření jaderných zbraní. Z těchto důvodů jsem se rozhodl, že nejrozumnější bude převzít tyto hlavice do úschovy a střežit je do té doby, než se situace v tamějším regionu stabilizuje.“

„A měli bychom pádný argument pro vyjednávání s každým, kdo se tam nakonec chopí moci,“ dodal Steiner.

Jacobs sežehl opozičního předáka pohrdavým pohledem. „Dal jsem generálovi Van Ruutovi své slovo, že hlavice budou vráceny bez jakýchkoliv dodatečných podmínek. Je to čistě záležitost bezpečnosti. Pro obě naše země.“

Dočasně pokořený Steiner se schoulil na židli a premiér promluvil k ostatním: „Když nyní všichni chápete pozadí této věci… Antone?“

Bloch se postavil vedle širokoúhlé obrazovky zabudované do stěny. „Před pěti dny vyplula z přístavu v Kapském Městě nákladní loď Polaris Venture s oběma hlavicemi. Posádku tvořili příslušníci jihoafrického námořnictva a na palubě byl také jeden z mých podřízených, jehož úkolem bylo posílit zabezpečení nákladu. Po třech dnech na moři Polaris Venture zmizela někde u západoafrického pobřeží.“

Na obrazovce se objevila mapa, většinou modrá, která zachycovala Atlantický oceán a severozápadní pobřeží Afriky. Od spodní části vedla červená linie znázorňující kurz plavidla směřující na sever v dostatečné vzdálenosti od pevniny. Na půli cesty k Gibraltarskému průlivu se čára změnila z plné na přerušovanou a na jejím konci byl nakreslen velký červený obdélník. „Prostřednictvím zabezpečeného satelitního spojení jsme měli být pravidelně každou hodinu informováni o poloze lodi.“ Bloch ukázal na červený obdélník. „Někde v této oblasti jsme ztratili kontakt.“

„Chcete říct, že se ta loď potopila?“ žasl Steiner.

„Nebo se stala obětí únosu?“ naznačil jinou možnost generál Gabriel.

„Únosu?“ zeptal se Steiner skepticky. „Dobrý Bože! Kdo by ji unášel? Naši nepřátelé?“

„Uklidněte se, Arieli,“ řekl Zak. „Zabývejme se nejprve fakty.“ Zadíval se na mapu. „Co děláme pro to, abychom tu loď lokalizovali?“

„Před hodinou vzlétla naše EC stotřicítka. Polaris Venture byla vybavena dvěma naváděcími rádiovými majáky, a jestli se potopila, letadlo ji najde.“

„A co posádka?“ popíchl generál Gabriel.

„Pro pátrací a záchranné operace uprostřed Atlantiku není naše země patřičně vybavena,“ odpověděl Bloch. „Mohli bychom samozřejmě požádat o pomoc. Francouzi a Britové jsou celkem blízko, ale kdybychom to udělali…“

Steiner okamžitě vycítil příležitost k útoku. „Kdybychom  požádali o pomoc, celé tohle fiasko by nám vmetli do obličeje!“

„Pane ministerský předsedo,“ ozval se generál Van Ruut, „tam někde na moři je šestnáct mužů. Na těch by nám mělo záležet především.“

„Chápu váš postoj, pane generále,“ odvětil Jacobs. „Sám jsem velel v poli. Mohu vám zaručit, že podnikneme všechny rozumné kroky, abychom ty muže našli.“

Formulace „všechny rozumné kroky“ signalizovala změnu pozice.

„Ti muži mohou být pořád ještě naživu!“ žadonil Van Ruut. „Musíme okamžitě jednat!“

„Pane premiére, při vší úctě ke generálu Van Ruutovi,“ řekl Steiner tónem, který byl všechno, jen ne uctivý, „se nyní z tématu stává bezpečnostní problém naší vlády. Všichni si vážíme jeho pomoci, ale já se domnívám, že by generál neměl být jednání kabinetu nadále přítomen.“

Jacobs si povzdechl. I ministerský předseda si musí vybírat bitvy a tahle k nim rozhodně nepatřila. „Pan Steiner má pravdu, generále Van Ruute. Jsem nucen vás požádat, abyste se vzdálil. Máte mé slovo, že se vaše muže pokusíme najít. I my tam máme svého člověka.“

Van Ruut probodl Steinera pohledem a stroze prohlásil: „Rozumím.“ Jihoafričan, důstojný ve své porážce, prkenně vstal, udělal předpisově čelem vzad a vykročil ke dveřím.

Jakmile odešel, Jacobs se telefonicky spojil s ochrankou. Nemělo smysl snažit se o diskrétnost. „Generál Ruut se pohybuje na třetím podlaží. Doprovoďte ho prosím do přijímacího salonku. Poskytněte mu veškeré pohodlí a pohoštění, ale nenechte ho odejít z budovy.“

Ministerský předseda se zamračil a zapsal si poznámku, aby nezapomněl nabídnout Van Ruutovi své soukromé apartmá. Pak se znovu soustředil na téma jednání. „Nějaké nápady?“

Ministryně zahraničí Sonja Franksová, diplomatka tělem i duší, se zeptala: „Jak dlouho jej musíme zadržovat?“

„Přinejmenším do té doby, než zjistíme, co se stalo,“ odpověděl premiér. „Nezapomínejme však, že stojí na naší straně. Kdo ví, co se mohlo stát, kdybychom ty zbraně z Jižní Afriky neodvezli.“

„Souhlasím,“ řekl Zak. „Jsme jeho dlužníky a mně připadá jako slušný a poctivý chlap. Ale napadá mě něco jiného. Nedomnívám se, že ztráta té lodi je obyčejná námořní nehoda. Netuším, zda se potopila, nebo ji někdo unesl, ale očividně došlo k narušení bezpečnosti. Kdo o této akci věděl s výjimkou Van Ruuta a poloviny zde přítomných?“

Odpovědi se ujal Bloch: „Na palubě se plavilo šestnáct mužů. Další dva tucty jihoafrických vojáků se podílely na transportu a nakládce.“

„Kolik z nich však znalo povahu nákladu?“ uvažoval Zak nahlas.

„Tato mise byla od počátku uspěchaná a chaotická a já samozřejmě nemohu mluvit za bezpečnostní zajištění na jihoafrické straně. Podle generála Van Ruuta byli plně zasvěceni jen kapitán Polaris Venture a dva naši lidé, ale domyslet si to mohl kdokoliv z ostatních.“

„Dva?“ podivil se generál Gabriel. „Myslel jsem, že jsme na palubě měli jen jednoho muže, Antone.“

„Poslal jsem do Kapského Města dva. Jeden dohlížel na nakládku a po jejím ukončení skutečně nastoupil na loď. Ten druhý pouze instaloval komunikační zařízení a několik kompaktních náloží.“

„Několik čeho?“ zeptal se jakýsi hlas.

Bloch konečně měl jednu dobrou zprávu. „Trhaviny, velké nálože umístěné pod čárou ponoru. Mohly být odpáleny záměrně, aby se Polaris Venture co nejrychleji potopila. Preventivní opatření pro případ únosu.“

„Co mohlo tyto nálože odpálit?“ chtěl vědět Zak.

„Spíš kdo,“ opravil ho Bloch. „Můj člověk na palubě měl odpalovací zařízení.“

„Co když se ho únosci zmocnili a zabránili mu ty nálože iniciovat?“ zeptal se Steiner.

„Vyloučeno to není, ale přepad velké lodi na širém moři není nic snadného. Ještě těžší je provést ho nepozorovaně, aby radar ani hlídky nic neviděly a neslyšely. Vím to, protože jsme podobnou operaci zkoušeli.“

„Takže se někdo mohl pokusit Polaris Venture unést, ale náš člověk loď záměrně potopil,“ shrnul Jacobs.

Bloch souhlasil: „To by odpovídalo většině dosavadních zjištění. Ale je také možné, že se některá z těch náloží náhodou odpálila samovolně.

„Takže v obou případech se loď potopila,“ konstatovala Franksová, „a jakmile ji najdeme, můžeme se pustit do práce a ty dvě hlavice vylovit.“

„Jejich vyzdvižení z moře nepřipadá v úvahu,“ zdůraznil Bloch.

„Proč ne?“

Bloch se znovu otočil k mapě. „Přeprogramovali jsme kurz lodi tak, aby se plavila nad velkou hloubkou. V oblasti, kde se potopila, se mořské dno nachází nejméně dva tisíce sedm set metrů pod hladinou. Záchranná operace by vyžadovala nasazení značných sil a prostředků. Příslušnou technologií disponuje jen hrstka zemí a žádná z nich by o zbraně tohoto typu neměla zájem. Jsou zastaralé a nespolehlivé.“

„No dobře, tak co teď, Antone?“ zeptal se Jacobs ve snaze dospět k nějakému závěru.

„Zítra by se měla ohlásit EC stotřicítka. Doufejme, že se posádce podaří lokalizovat nouzový vysílač, podle něhož budeme moci určit polohu lodi.“

„A potom?“ chtěl vědět Steiner.

„A potom nic, pokud nám bude přát štěstí,“ opáčil Bloch. „Prostě ji necháme odpočívat na dně oceánu a pokusíme se udržet to tajemství pod pokličkou.“

Některým kolem stolu se zjevně ulevilo, ale generál Gabriel vypadal pořád znepokojeně. „A co pátrání po těch, co přežili?“

„Nemůžeme požádat o pomoc a očekávat, že se ta věc neprovalí,“ naléhal Steiner.

„Obávám se, že má pravdu,“ souhlasila Sonja Franksová.

Jacobs zdráhavě přikývl a podíval se na generála Gabriela. „Zapojme do pátrání všechno, co máme. Lodě, letadla, cokoliv bude k dispozici.“

„Ano, pane,“ odpověděl Gabriel.

Bylo to jen chabé, nepřesvědčivé gesto a všichni to věděli. Místnost se ponořila do ticha, než se kdosi zeptal: „Co když trosečníky zachrání někdo jiný? Nebo objeví trosky plovoucí na hladině?“

„Bylo mi řečeno, že v místech, kde se Polaris Venture potopila, nevedou žádné lodní trasy. Je to jen obrovská a zcela opuštěná masa vody.“

„To by opravdu byla příliš velká náhoda,“ souhlasil Zak.

„Ano…,“ připustil neochotně Jacobs. „Ale nedá se vyloučit a neměli bychom ji ztrácet ze zřetele.“

„Antone, asi bychom měli upozornit všechny naše stanice v severní Africe a Evropě,“ navrhl Zak. „Ať pozorně poslouchají cvrkot, jestli o něčem podobném nepadne zmínka. Ale diskrétně.“ Hlavy kolem stolu přikyvovaly.

„Dobře.“

Jacobs vstal ze svého místa. „Sejdeme se zase zítra, ale kdyby došlo k nečekanému vývoji, tak samozřejmě i dříve. Až do dalšího upozornění budete všichni na telefonu a připravení dostavit se do třiceti minut.“

* * *

Yosy Meier vyšel s obchodního domu Harrods s nejnovější panenkou Barbie a slepovacím plastovým modelem letadla, který si přidržoval pod paží. V druhé ruce nesl malý cestovní kufr. V Harrods pro Evii a Maxe vždycky něco sehnal. Za starých časů ho k tomu přiváděl pocit viny, že je tak dlouho pryč. Dnes to dělal jen pro jejich úsměvy – a také aby zabil čas, neboť jeho spoj odlétal až za tři hodiny. Pronajatý automobil vrátil v jiné pobočce, než kde si ho půjčil, s vysvětlením, že má strašně naspěch. Na Heathrow dojede metrem, ale nechtěl tam být zbytečně brzo.

Uvažoval, jestli se u něj neprojevuje paranoia. Od chvíle, kdy se jich včera zbavil, už modré BMW ani jeho pasažéry nespatřil. To bylo dobré. Ale stále se mu nepodařilo spojit se se Slatonem. Dvakrát volal na velvyslanectví a mluvil s Emmou. Pořád nic. Nakonec usoudil, že další pobyt v Anglii by byl příliš riskantní, a objednal si letenku na nejbližší přímý spoj.

V polední špičce byl provoz na Brompton Road nepříjemně hustý. Meier se podíval na hodinky a odhadl, že mu zbývá necelých šedesát minut, než nasedne na metro. Zastavil se na nároží rušné křižovatky. Chodník kolem něj ucpávali podnikatelé, zaměstnanci, turisté a lidé, kteří vyrazili za nákupy. Vzhledem k rychlým proudům projíždějících automobilů, taxíků a skútrů se nikdo se neodvážil nepočkat na zelenou. Na druhé straně ulice Meier spatřil thajskou restauraci. Kde lépe zabít hodinu času? pomyslel si.

Náhle kdesi vzadu zavřeštěl klakson a lidé se otáčeli za zvukem. Meier se potýkal se svými balíčky, když vtom ho do zad udeřilo silné předloktí. Zas00tihlo jej zcela nepřipraveného a srazilo ho do vozovky. Když se kácel k zemi, svět kolem něj jako0000by zpomalil. Viděl, jak Barbie padá na asfalt. Viděl, jak se mu řítí vstříc ulice s namalovanými čárami přechodu pro chodce. A koutkem oka zahlédl také mřížku chladiče velkého červeného autobusu, který se na něj řítil. Yosy Meier pochopil, že zemře, a v posledních okamžicích života myslel na svou rodinu, kterou již nikdy neuvidí.

Většina lidí ze všeho nejdřív zaznamenala tupý náraz, pak kvílení brzd a něco jako velkou červenou hadrovou panenku, která se koulela do křižovatky. Jakmile si přihlížející uvědomili, co se stalo, zareagovali kakofonií hysterických výkřiků a šokovaným dovoláváním se dobrotivého boha, do nichž se mísilo kvílení jakéhosi starého Inda.

Někdo se hlasitě dožadoval příjezdu záchranky, i když všichni viděli, že by to bylo zbytečné. O třicet metrů vzadu v postranní ulici si nikdo nevšiml majitele velkého modrého BMW, jenž klidně došel ke svému autu, vypnul alarm a odjel.

——————–

Pokud vás ukázka navnadila, můžete pokračovat v dalším čtení.

O autorovi

Špionážní thrillery Warda Larsena patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co soudobá literatura v tomto žánru nabízí. Jsou nabité akcí i technickými detaily, na které by byl podle amerického recenzenta pyšný i Tom Clancy. Ostatně není divu: než se Larsen začal věnovat literární tvorbě, působil jako pilot Air Force a také jako vyšetřovatel leteckých nehod.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

---

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už dvacet let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Dokonalý zabiják

Larsen, Ward

Domino, 2017