Přinášíme vám ukázku z knihy Nečekaná lekce lásky,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

UKÁZKA 1

Ve tři hodiny odpoledne se na zbytek života stane Jeannie Hicksovou. Jeannie McCarthyová, zpěvačka a textařka, učitelka a dcera od té chvíle bude… někdo jiný.
Hrdlem jí proletěla panika a zanechala po sobě pálivou stopu podobnou ohonu komety. Jeannie polkla, ale pálení nezmizelo. Střelila postranním pohledem po svém otci Brianovi. Seděl na zadním sedadle auta vedle ní, ale zíral z okna, neslyšně si odříkával svůj proslov, občas se odmlčel nebo usmál, a ve chvílích, kdy očekával smích, naklonil hlavu.
Jsou to jenom nervy, pomyslela si Jeannie. Jenom nervy. Na všech blozích píšou, že jde o přirozenou reakci, která dokazuje, že člověk bere institut manželství vážně. Je to závazek. Na zbytek života se připoutáte k jednomu člověku a zůstanete s ním v dobrém i ve zlém, v bohatství a chudobě, a tak dále a tak dále.

UKÁZKA 2

Než Jeannie nastoupila do autobusu, koupila ve stánku u zastávky sladce vonící růže. Chtěla Rachel poděkovat za to, že směla použít štědrou dávku jejího pěkně drahého oleje do koupele – i za slastný osmihodinový spánek, do kterého se potom propadla.
Autobus zastavil přímo před psím útulkem Čtyři duby. Na dvoře stála Rachel u landroveru a mluvila s malou šedovlasou ženou v červené flísové mikině. Rachel byla na první pohled rozčilená. Druhá žena ji hladila po paži a snažila se ji uklidnit.
Když Jeannie přišla blíž, ozvalo se z kufru landroveru krátké zavytí. Byl to ostrý zvuk prosycený strachem, projel jí celým tělem a vehnal jí slzy do očí.
Rachel si prohrábla tmavé vlasy a šedé prameny se zatřpytily ve slunci. Na tváři měla flíčky slz. „Co je to s těmi lidmi? Nechápu, jak může být člověk takhle krutý.“
„Proto tam byla policie. Zatknout toho hajzla byl jediný způsob, jak mi zabránit, abych mu zakroutila krkem.“ Druhá žena nasadila zuřivý výraz. „Ale klid, dostaly jsme je odtamtud a ten kretén je na policejní stanici. Je to pro ně nový začátek. Pojďme je umýt a nakrmit, a hned budeme mít lepší náladu.“
„Rachel? Rachel!“ Jeannie se rozběhla přes dvůr. „Co se stalo?“
Rachel se prudce otočila a snažila se tvářit jakoby nic. „Ach, ahoj, Jeannie. Tohle je Debbie, zvířecí záchranářka – Debbie, Jeannie, Jeannie, Debbie. Právě jsme se vrátily z množírny kousek od hranic. Policie tam na žádost obecního úřadu udělala šťáru.“
„Z jaké množírny?“
„Z nelegální množírny štěňat. Mám kufr auta plný štěňat a jejich matek.“ Debbie ukázala na landrover. „Přivezly jsme jich tolik, kolik se nám jich vešlo do přepravních klecí. Další putují do útulku v Much Harlowe. Byl tam s námi jeden z našich veterinářů a řekl, že je to jeden z nejhorších případů, jaké za celé roky viděl. Dva psy musel na místě utratit.“
„Cože?“ Jeannie byla v šoku.
Rachel zavrtěla hlavou a stiskla rty. „Bylo to strašné, Jeannie. Příšerné. Debbie už jednou přivezla štěňata z množírny, ale dnes poprvé jsem byla u jejich zachraňování. Kdybys viděla, co ten chlap slibuje na webu, a jak ve skutečnosti vypadá místo, kde štěňata prodává…“
„Dostane, co si zaslouží,“ prohlásila ostře Debbie.
„Ehm… můžu pro tebe něco udělat?“ Jeannie by nejraději Rachel objala. Připadalo jí, že Rachel je téměř bez sebe. „Můžu nějak pomoct?“
„Ach ne – ne, máš svých starostí dost.“ Rachel se otočila k Debbie. „Jeanniin přítel je náš nový veterinář, Dan. Měl nehodu, je v nemocnici…“
Jeannie ji přerušila. „A právě proto ti nabízím pomoc. Potřebuju se něčím zaměstnat a nemyslet na to, že jemu teď nijak pomoct nemůžu.“ Pohlédla na Debbie. „Do čeho se mám pustit? Připadá mi, že by se vám hodil někdo, kdo přiloží ruce k dílu.“
„Máme tu asi dvacet nových psů a všichni se musí umýt, osušit a nakrmit,“ odpověděla rychle žena. „Vakcinaci a další věci vyřešíme později.“
„Kam je dáte? Máte tady dost místa?“ Jeannie si představila, jak ji Rachel stěhuje z pronajatého domku, aby měla kam dát psy z přeplněného útulku. Co když nájemní smlouva pro veterináře na takovou situaci pamatuje?
Rachel se pomalu uklidňovala. Měla pevně zaťaté čelisti a Jeannie v jejím výrazu postřehla podobu s jednou přísnou starou dámou z fotografií na schodišti u Fenwickových. „Najdeme pro ně prostor. Jsme technicky vzato plní, ale vždycky si poradíme.“
„Hodná holka.“ Debbie ji pochvalně poplácala, jako by Rachel byla velký pes. „Nevím, co bychom si bez tebe počali. Rachel nám úžasně pomáhá,“ dodala směrem k Jeannie. „Od chvíle, kdy to tu převzala, našla nový domov pro stovky psů. Je vážně hvězda.“
Kňučení sílilo. „Měla bych dělat víc. O hodně víc.“ Rachel zírala do země a pak se zachvěla. „Nemám ponětí… No nic. Pojďme. Taky se musím do něčeho pustit, abych si zaměstnala hlavu.“

UKÁZKA 3

Na poledním setkání s ukulelisty byla Jeannie trochu duchem nepřítomná, ale osvěžilo ji. Když později odpoledne přijela do nemocnice, Dan po Andreině návštěvě podřimoval a z pokoje zmizelo několik monitorů: dobré znamení.
Pořád však neměl ponětí, kdo Jeannie je. Probudil se poté, co hodinu seděla vedle jeho postele a četla si přáníčka se vzkazem: Uzdrav se! Viděla, jak mu přes tvář přeběhla naděje a vzápětí podrážděný výraz.
„Proč jste tady?“ osopil se na ni. „Kdo jste?“
„Jmenuje se Jeannie.“ Sestřička Lauren mu přišla zkontrolovat reakci zorniček. „A je tady proto, že je vaše snoubenka.“ Vypnula maličkou baterku a něco poznamenala do Danovy karty. „Co je dnes za den?“
„Čtvrtek.“ Podezřívavě si Jeannie měřil. „Jste doktorka v přestrojení?“
„Ne, je to vaše snoubenka,“ zopakovala Lauren.
„Nemám snoubenku.“ Dan se zamračil jako trucovitý teenager a pak zavřel oči. Konec rozhovoru.
„Dejte tomu čas,“ uklidňovala ji Lauren. „Zkusíme mu vás připomínat, i když tu nebudete. Váš kamarád mu přinesl nějaké fotky – ukazujte mu i svoje. To zvládneme!“
Jeannie se probírala snímky, které by podle Owena měly v Danovi vyvolat záblesky šťastných vzpomínek. Dan byl na všech aktivní: lyžoval, usmíval se, pil, objímal, chechtal se. Hledala mezi spoustou rozzářených cizích tváří Owena a všimla si, že zatímco Dan v průběhu času nosil různé sestřihy, Owen měl pořád stejný rozježený účes a silné dioptrické brýle. Byl na každém snímku, díval se, podporoval, stál ve stínu Danovy energie.
Váhavě prohodila několik vět, ale když Dan neodpovídal, začala projíždět vlastní fotky v telefonu a hledala selfíčka, která si spolu dělali na mostech, v barech a parcích. Napadlo ji: Jsem to vážně já?
Bylo zvláštní, jak se teď dokázala dívat s odstupem nejen na Dana, ale i sama na sebe. Na snímcích viděla dva lidi užívající si víkendový život, o tolik pestřejší než tehdy byla její běžná realita složená z obsluhování v baru a hodin s žáky, kteří nikdy necvičili. Ano, takhle jí to tenkrát připadalo, uvědomila si. Jako prázdniny.
Dan usnul, Jeannie se na něj dívala a najednou ji napadlo: třeba si na ni nechce vzpomenout. Nemohla vrátit čas, ale on jistým zvláštním způsobem mohl. Nebylo by milosrdnější odejít a nechat Dana žít jako před rokem, kdy ji ještě neznal? Mohl by si najít někoho, kdo se za něj bude chtít provdat. Překvapilo ji, jak moc je z té představy smutná. Bez ohledu na všechno jí pořád připadalo, že za sebou nechává něco cenného.
Klesla vedle Danovy postele na kolena a vzala jeho ruku do svých.

UKÁZKA 4

Jeannie nečekala, že první písnička, kterou po téměř roce složí, bude o stafordšírském bulteriérovi, ale vlastně ji překvapovalo už jen to, že vůbec něco složila. Přesto jí melodie náhle vklouzla do hlavy a usadila se tam, jako by tam byla odjakživa.
Lady Sadie s Jeannie si po několika dnech vytvořily svoji rutinu.
Desátý večer spolu po večeři seděly na zahradě pod dubem a kochaly se posledními zlatými a broskvovými červánky na fialovém nebi. Sadie pospávala na dece a Jeannie se probírala písničkami, které Johnny vybral pro vystoupení orchestru ukulelistů na svatebním galavečeru. Teď se jmenovali Johnny Historik & Uku-kuku: název si studenti vybrali ze spousty slovních hříček, u jejichž vymýšlení řvali smíchy. Sedělo to k tričkům, která Johnny pro tuhle příležitost nechal pro všechny vyrobit. Měli vystoupit mezi předváděním svatebních šatů na prodej a módní přehlídkou Svatba v běhu času.
U prodejního stolu si hosté budou moct vydražit písničky na přání a Jeannie zahraje několik sólových skladeb. Určitě to ale nebude Nevěděla jsem.
Jeannie přehmatávala akordy a dívala se, jak její spolubydlící spí.
Sadie chrápala jako mrož a nožičky, hubené jako paličky na bicí, sebou cukaly, jak pronásledovaly imaginární králíky, za kterými se Sadie za bdělého stavu bála rozběhnout. Ve srovnání s podsaditým krémově zbarveným trupem a hlavou, která se oproti zbytku těla zdála příliš velká, měla Sadie pořád strašně hubené nožičky.
Ještě dlouho potrvá, než úplně zapomene na děsivé roky strávené v temné garáži; roky, během kterých téměř neviděla slunce a neměla se kde proběhnout. Když jí Jeannie položila dlaň na záda, Sadie sebou trhla, pak poznala Jeanniinu vůni a začala zase zhluboka oddechovat.
„Jsme kámošky, Sadie, je to tak?“ Jeannie pohladila psa po uších barvy třtinového cukru. „Dobré kámošky.“
Lady Sadie se ve spánku převalila, celou vahou se opřela Jeannie o nohu, a aniž otevřela oči, v gestu naprosté důvěry odhalila bříško.
Jak mi může takhle důvěřovat, pomyslela si pokorně Jeannie. Vždyť pro to, aby k ní zanedbávaná Sadie přilnula, neudělala vůbec nic – jen na ni byla vlídná. Dojímalo ji, jak je Sadie vděčná za drobečky lidské přízně.
„Nezradím tě,“ zašeptala. „Můžeš klidně spát, Sadie.“
Sadie místo odpovědi zachrápala a její křehké nožičky sebou zacukaly v další honbě za králíky. V Jeanniině hlavě se slova poskládala do rytmu. Jeannie sáhla po ukulele. Prsty jí létaly po hmatníku a pak po dlouhé době vytáhla telefon, aby zachytila hudbu, která se prodrala mračny v její hlavě jako paprsky zapadajícího slunce.

—————————

Prolistujte si knihu a přečtěte si naši recenzi.

—————————

O autorce

Lucy Dillon se narodila v Cumbrii, chvíli pracovala v nakladatelství v Londýně a nyní žije ve Wye Valley se svým manželem a jejich border teriérem. Napsala osm románů odehrávajících se ve fiktivním městě Longhampton, které vypadá trochu jako Hereford, i když obyvatelé mají tendenci znít spíše severněji.

Zdroj informací: Goodreads

Nakladatelství COSMOPOLIS vzniklo v roce 2015 jako značka Nakladatelského domu GRADA specializovaná na široký výběr kvalitní světové i české krásné literatury různých žánrů. Knihy s logem COSMOPOLIS napovídají, že čtenář drží v ruce beletristický titul, který i nadále udržuje vysoké standardy kvality. Logo nové značky v sobě nese více významů: hřbety stojících knih, živoucí město i rytmus. Značka tady přináší svým čtenářům knihy z celého světa a drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů a stylů ostatně ilustruje nejen logo, ale i motto redakce beletrie – KNIHY PLNÉ EMOCÍ.

Související knihy

Dillonová, Lucy

Cosmopolis, 2022