Knihu S koněm mezi světy vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE.

TŘETÍ KAPITOLA

STRACH Z POCITŮ

Z displeje budíku na mě svítil čas 2:00, červeným, varovným světlem. Byla jsem vzhůru, dočista probuzená a svíraná obavami z workshopu, který jsem ten den měla vést. Čekal mě první workshop v konzervativním jižanském státě, kde je kůň synonymem pro dostihy.Přijala jsem pozvání kentucké studijní skupiny Savvy Dozen oddané Parelliho metodám přirozeného výcviku koně, abych se zúčastnila semináře zaměřeného na objevování dynamiky emocí ve vztahu mezi koněm a člověkem. Místo konání nemělo chybu: mírně zvlněné kopečky nekonečných pastvin, dříny v počínajícím rozkvětu, stádo peruánských paso, kteří se pokojně popásali poblíž malebného rybníku. Kathy a Neal Schroeterovi, majitelé farmy Grizzle Gate, byli dokonalí hostitelé. Vyzvedli mě na letišti v Luisville, vozili mě po městě na plánovaná informativní setkání a ubytovali mě v prostorném apartmánu ve druhém patře, jehož okna shlížela na jejich soukromý koňský ráj. Celé hodiny jsme si povídali o léčivé síle koní. Neal, velice vitální lékař pracující na urgentním příjmu (jehož práce byla skutečně otázkou života a smrti), úplně změkl, když se svěřoval, jak v něm koně vždy probudí dítě. Kathy se se mnou podělila o své zajímavé sny a intuice, které sdílí se svým stádem. Schroeterovi a ostatní členové Savvy Dozen také založili vlastní dobrovolnickou organizaci Equus Beato (Požehnaný kůň) zaměřenou na terapii pomocí koní. Učili Parelliho metody výcviku z ruky chlapce z nedalekého detenčního centra a vozili koně do místních sanatorií, jejichž pacienti zažívali skutečnou radost při jednoduché péči o koně nebo i z pouhého doteku těchto nádherných, vznešených zvířat.
Odpoledne před vystoupením na semináři jsem se seznámila se stádem na Grizzle Gate a prošla jsem si poslední podrobnosti. Organizátorka workshopu Beth Robertsová byla laskavá žena, velice dobře připravená. Podobně jako Schroeterovi cítila, jak ji koně naplňují, a toužila prozkoumat toto spojení ještě hlouběji.
Proč jsem tedy v noci před vystoupením cítila takový neklid? Zkoumala jsem své tělo a hledala nápovědu. Tíha nervózního vzrušení se šířila zpoza bránice, ale větší pozornost přitahovala divná bolest v levé holeni. Nepřipadalo mi pravděpodobné, že bych si ji nějak poranila během procházky po několika akrech pastvin. Nevzpomínala jsem si, že bych ten den někde zakopla nebo si nohu nějak zvrtla, ale pulzující bolest nabírala na intenzitě. Rozhodla jsem se zeptat svého těla a co nejvíce se do toho nepříjemného vjemu vcítit, a ke svému velkému překvapení jsem si uvědomila, že obsahuje skrytý vzkaz.
„Nemáš se o co opřít,“ zasyčel protivný hlas, načež má vlastní smršť v hlavě spustila salvu urážek: „Kdo si myslíš, že jsi? Nemáš žádné právo tyhle lidi něco učit. Proboha, vždyť studovali přímo s Patem Parellim. Kromě toho, tohle je Jih. Zdejší lidé nechtějí mluvit o svých pocitech, natož je odhalovat pomocí svých koní. Do téhle šlamastyky tě dostala ta tvá kniha. Všechny ty divoké výplody fantazie, o kterých jsi psala, se nikdy nemůžou stát skutečností. Byly to jen tvé představy a zítra se ukáže, že jsi obyčejná podvodnice. Ti lidé tě vypískají, zlynčují a budou veřejně pranýřovat!“
Jakmile jsem překonala prvotní šok, můj vnitřní přízrak se změnil ve směšného bubáčka. Cožpak fyzická bolest v noze znamená, že se nemám o co opřít? Členové ze Savvy Dozen mě budou lynčovat, pokud nesplním jejich očekávání? Mé falešné já se dozajista vyžívá v klišé a přehánění. Naprosto taky odmítá přijmout reálnou situaci, a to fakt, že mě do Louisville pozvala skupina zkušených koňáků, kteří se zabývají terapií a jeden druhého podporují ve vytváření emocionálně důležitého vztahu s koňmi. Nato mi do mysli potichu vplula další otázka: Jaký pohled má na tohle všechno mé autentické já? Zahnala jsem svou soukromou smršť kritiky do kouta mozku a čekala na odpověď.
„Jdi do toho! Pojďme tu bláznivinu udělat,“ vykřikoval sebejistý vnitřní hlas jedoucí na vlnách nadšení. „Určitě bude fascinující zjistit, co v této části země platí, a co ne. Zjisti si pár informací a experimentuj. Sleduj, jak budou zítra koně reagovat, odhal potřeby těch lidí i jejich nepoznané silné stránky – a přizpůsob se. Takhle se rodí nové myšlenky.“
Bolest v holeni se úplně ztratila. Potvrdilo se mi tím to, co čas- to říkám svým klientům – že mé tělo přijalo vzkaz a zpracovalo ho ke své naprosté spokojenosti. Žaludek se přestal svírat nervozitou a s pocitem, že se opravdu těším na časný ranní budíček, jsem se pomalu propadla do spánku.
Na rozdíl od všeobecně přijímaného názoru jsou strach, frustrace a zlost ve skutečnosti odůvodněné emoce, pokud víte, jak s nimi pracovat. Jestliže za těmito „negativními“ pocity najdete skrytý vzkaz a v reakci na něj něco změníte, samy zmizí. Ke zvládání emocí není nutně potřeba psychoterapie nebo daru od Boha. Průměrný člověk se může naučit nezbytné dovednosti během víkendu a sám život připravuje nesčetné situace k procvičování. Problém je v tom, že dospělí většinou tak dlouho potlačují své emoce, až se tato jemná varování spojí do monstrózních příšer, které, když pak najednou vystrčí rohy, mohou být skutečně nebezpečné. Jsme vychováváni ve strachu vnímat vlastní pocity a to je pak důvodem naší nespokojenosti.
Pro lepší vysvětlení tohoto divného lidského zvyku si představte kontrolku oleje, která se rozsvítí na palubní desce prvního auta mladé slečny. Místo toho, aby jí rodiče poradili, že si má vzít příručku a zjistit, co to znamená, jí kategoricky přikážou, aby výstražnou kontrolku ignorovala. O týden později přelepí slečna místo na palubní desce lepicí páskou a dál s autem jezdí a doufá, že si toho nikdo z kamarádů nevšimne. I když už cítí kouř, bojí se podívat pod kapotu nebo se o tom zmínit doma u večeře. Když začne motor vypovídat službu, otec své zmatené a vystrašené dceři řekne, že se má naučit řídit, popřípadě přidá jinou nejapnou poznámku.
Naše pocity nejsou ve své nejčistší podobě o nic divnější nebo iracionálnější než varovné kontrolky na palubní desce a naše pokusy je ignorovat nejsou o nic směšnější. Snižujeme-li význam pokusů těla komunikovat s myslí a snažíme se situaci nějak upravit, jenom ji tím zhoršíme a vstříkneme si do těla další strach, zlost, frustraci nebo rozpaky a náš emoční zmatek postoupí na ještě vyšší úroveň. Utišit bouři ve vlastní hlavě znamená zaměřit pozornost zpátky na klíčový vzkaz, který se skrývá za úsudky, a vytvořit si vynalézavější přístup ke zvládnutí nové situace.
Tu noc před workshopem v Luisville jsem doopravdy nevěděla, jak budou mé myšlenky v té „konzervativní dostihové zemi“ přijaty, a tento stín nejistoty vybudil mé falešné já. Má utvořená osobnost se již přimkla k metodám, které jsem se naučila a které jsem vyvinula. Začala panikařit při myšlence, že některé z těch metod možná nebudou na nevyzkoušeném trhu fungovat. Pokud by tenhle strach zůstal skrytý v podvědomí, mohl následující den způsobit značné potíže. Na různých seminářích o koních jsem byla často svědkem situací, kdy cvičitel neúmyslně shazoval své klienty a jejich koně za to, že „nedokážou spolupracovat“ s příslušnou metodou. Později jsem si uvědomila, že v tom nebylo nic víc než trenérovo falešné já jednající v sebeobraně. Když jsem si udělala čas na rozšifrování vzkazů skrývajících se za svými obavami a zapojila jsem zvídavějšího a tvořivějšího ducha, naskytla se mi možnost využít vše, co se stane, jako substrát pro experimentování a inovaci. Tou prostou větou „Pojďme tu bláznivinu udělat“ mé autentické já uznalo mé obavy a slíbilo, že bude k mým problémům přistupovat se smyslem pro dobrodružství. Mé tělo i můj vnitřní kritik měli pocit pochopení a podpory.
Následující ráno jsem účastníky workshopu učila, jak využívat své emoce jako informace a jak brát nevychovanost svého koně jako prostředek sdělení. Procvičovali jsme také způsoby, jak rozeznat strachy vlastního falešného já od oprávněných obav těla o vlastní bezpečnost. Na základě těchto jednoduchých principů jsme vybudovali atmosféru autentičnosti a novátorství. Lidé začali objevovat vlastní frustrace bez strachu ze společenského odmítnutí. A kdykoli se cítili trapně, uklidnili se uznáním svého vnitřního kritického hlasu jako omezujícího, vykonstruovaného vnímání sebe sama. V tomto kontextu se neočekávalo, že učitel zná všechny odpovědi. Jezdci spolupracovali se svými koňmi, já jsem spolupracovala se svými žáky a koně nám předváděli, jak skvělí dokážou být, pokud všichni vystoupíme ze svého stínu a myslíme kreativně.
Ani ne za hodinu se jednomu amatérskému jezdci podařilo prolomit obrannou bariéru jednoho traumatizovaného valacha, což byl počin, o který se již předtím pokoušelo několik mezinárodně uznávaných trenérů sice se stoupajícím, ale přesto omezeným úspěchem. Oeste, na první pohled pozoruhodný peruánský paso v barvě palomino, nezažil zrovna laskavé zacházení ze strany trenérů, než si ho pořídili Schroeterovi. Pak si ho jednou bez vědomí majitelů vzal na hororovou vyjížďku jeden dost neurvalý kamarád jejich kamaráda. Od té chvíle se Oeste v chování pohyboval na škále od pouhého zachovávání odstupu v přítomnosti lidí po ten nejhorší děs, jakmile se ho někdo pokusil osedlat.
„Pat Parelli se na jednom semináři pokusil Nealovi a Oestemu pomoci, protože Oeste nechtěl nikomu dovolit dokonce ani to, aby se k němu z boku přiblížil s úmyslem na něj nasednout,“ vzpomíná Kathy. „Taky s ním na Equitaně čtyři dny pracovala Linda Tellington-Jonesová. Nakonec se jí poslední den podařilo na něj nasednout a její sestra Robin ho vedla, ale ten kůň byl tak napjatý, až se zdálo, že každou chvíli exploduje. Don West byl schopen na něm bez potíží jezdit, ale tahle zkušenost se už dále nepromítla v tom, že by se Oeste cítil v bezpečí s kýmkoli na hřbetě.“ Zatímco každý z nich stavěl na úspěších, kterých dosáhli kolegové, Oeste dál setrvával v ostražitém postoji vůči každému, kdo se pokusil navázat s ním kontakt, včetně jeho majitelů.
Bill Aiton, který na návštěvu luisvillského workshopu přicestoval z Nashville, si okamžitě všiml prázdného výrazu odloučenosti v Oesteho očích. „Má matka měla narkolepsii,“ vzpomíná. „Když se příliš rozrušila nebo dala průchod emocím, upadla pak do REM fáze spánku. Oeste udělal něco podobného, i když se samozřejmě nedostal do tak extrémního stavu. Stál uprostřed svého boxu, uzavřený před celým světem. Vždycky jsem měl potíže s navazováním kontaktu, protože mě pokaždé napadlo, jaká asi bude odezva toho druhého. A tady přede mnou stálo tohle zvíře, které o žádný kontakt nestálo, a mě napadlo, co můžu udělat, abych změnil dynamiku tohoto spojení ze strany nás obou.“
Bill a jeho žena Tricia Dailey si sotva před rokem koupili své dva první koně. „Nevěděl jsem pořádně, jak na to,“ vzpomíná pětapadesátiletý počítačový programátor. „Netušil jsem ani, jaká energie a emocionální obsah se mohou ukrývat ve spojení s koněm. Přesně to jsem ale chtěl dělat se svými koňmi a vím, že Oeste mi dá příležitost, abych na to přišel. Jedna žena na klinice, která Oesteho dokonce zná, s ním šla do kruhové ohrady hned přede mnou. I když byla velice jemná a láskyplná, zůstal na svém odloučeném místě. Připadalo mi, jako by tam jedna jeho důležitá součást, jeho duch, vůbec nebyla. A ten pohled byl velice smutný.“
Když Bill vstoupil do kruhové ohrady, nádherně zlatavý palomino sotva zaregistroval jeho přítomnost. „Nakonec jsem se rozhodl, že se pokusím, aby se aspoň trochu pohnul,“ vzpomíná. „Kathy a Neil říkali, že koně nedokázali nijak přimět, aby k nim přišel, a zdálo se mi, že je to dost trápí. Vyzkoušel jsem všechny možné způsoby, jak ho k sobě přilákat, ale nepodařilo se mi to.“ Oeste se ale probudil k životu, když mu dal Bill pokyn, aby klusal kolem kruhové ohrady. Bývalý předváděcí kůň očividně dobře znal práci z ruky, ale nikdo nebyl schopen se na něj „napojit“, což je výraz používaný Monty Robertsem pro situaci, kdy kůň následuje člověka, aniž je veden na vodítku, a přijímá tuto osobu jako „alfa“ koně jejich dvoučlenného stáda. Oestemu nevadilo volné lonžování na delší vzdálenost a poslechl, když mu dal Bill pohybem svého těla pokyn, aby změnil rychlost nebo směr. Na jeho pohybech bylo ale něco mechanického a absolutně odmítal se k Billovi přiblížit, natož se na něj napojit.
Z náhlého popudu jsem navrhla něco, o čem se mezi profesionálními trenéry uvažuje jen vzácně, protože to pro člověka znamená vzdát se své vůdčí role. „Vím, že to zní divně,“ zavolala jsem na Billa z tribuny, „ale zkus, jestli Oeste nemůže lonžovat tebe.“
Spousta zkušených koňáků se mi od té doby svěřila, že by si připadali hloupě, kdyby měli tenhle pokus zkoušet, zejména před očima publika, ale v této skupině byla zřejmá ochota experimentovat. Bill začal v kruzích pobíhat kolem Oesteho. Ve valachově tváři se vystřídalo několik výrazů: údiv, zmatek a nakonec něco podobného pobavení. Oeste, vytržený ze svého odloučeného stavu Billovým neočekávaným chováním a odzbrojujícím nadšením, sledoval s narůstajícím zaujetím každý Billův pohyb. O chvíli později udělal tento kůň svůj první krok vpřed. Bill v reakci na to ucouvl a Oesteho vyzval, aby se rozpohyboval. Palominovy oči se rozjasnily a ti dva si začali vyměňovat role s takovou elegancí, že chvílemi bylo obtížné rozeznat, kdo vede choreografii jejich společného tance. „Nakonec přišel až ke mně, strčil mi hlavu pod paži a byli z nás kámoši,“ vzpomíná Bill. „Všichni s Oestem zacházeli jako s ubohým smutným zvířetem, ale on je ve skutečnosti velice hravý a zábavný koník.“
„Pak už jsme ho všichni viděli v jiném světle,“ říká Kathy. „A myslím, že i on nás uviděl v novém světle. Získal důvěru ke koním i k lidem. Toto je kůň, vedle nějž jsme ještě před nedávnem nemohli ani stát, a teď ho bráváme do sanatoria jako součást terapeutického programu, a on dokonce dovolí, aby se k němu přiblížili lidé na vozíčku. Jeden muž se pustil svého chodítka a objal Oesteho kolem krku a ten úžasný kůň stál a ani se nehnul. Je v něm trpělivost a laskavost, kterou projevuje vůči starým lidem. Ostatní koně jsou dobří, ale Oeste doslova září.“

SKRYTÉ TALENTY

Určitě bych nedoporučovala vyzvat agresivního hřebce, aby lonžoval svého cvičitele. Ale toto jednoduché gesto neustále vrací rezignované koně zpátky do života, a někdy dokonce umožní jejich vstup do terapeutické práce. Mnozí koně s výrazným talentem pomáhat lidem se zpočátku zdají být zakyslí, náladoví nebo bázliví jen kvůli neobvykle silné schopnosti odhalovat skryté emoce a myslet kreativně. Tito koně jsou „vysoce senzitivní“ členové stáda. Standardní desenzitizační metody mohou mít neočekávaný účinek, který se projeví v jejich odtažení nebo panikaření, jako by byli vystaveni špatnému zacházení. S cejchem problémového zvířete a jako sportovní náčiní a prostředek k uspokojení něčího ega vedou nekonečný zápas a často končí na jatkách, protože jsou „nenapravitelní“. Stejná dilemata zažívají i lidské bytosti. Jen si vezměte umělce, který studuje právnickou školu jen proto, že se narodil do rodiny právníků, nebo ženu se silným politickým myšlením, kterou rodiče donutí nejít na vysokou školu a raději se ještě zamlada vdát. Tito lidé jsou primární- mi kandidáty na deprese a sebevraždy.Výzkumná psycholožka Elaine N. Aronová ve své knize The Highly Sensitive Person určila, že 15 až 20 procent všech savců, včetně člověka, jsou „vysoce senzitivní bytosti“ reagující na pohledy, zvuky a emoce, které jiní nerozpoznají. Aronová pomocí jednoduchého testu charakteristických rysů, který obsahoval třiadvacet otázek, provedla průzkum mezi třemi stovkami náhodně vybraných lidí každého věku a zjistila, že dalších 22 procent jsou „středně sen- zitivní jedinci“. O většině, 42 procentech, uvedla, „že nejsou vůbec senzitivní – což naznačuje, proč si vysoce senzitivní jedinci připadají vedle větší části světa úplně vyšinutí“.
Vysoká schopnost vnímavosti, která je v naší příliš extrovertní kultuře vnímána jako mírná forma patologického stavu, může být podle souvislostí buď požehnáním, nebo prokletím. I když se vysoce senzitivní jedinci nechají snadno udolat situací, jsou emocionálně hyperaktivní a v důsledku toho se často uzavřou do sebe, vyznačují se zároveň ohromnou tvořivostí, vynikajícím náhledem, zaujetím a empatií. Tito lidé excelují jako poradci, umělci, filozofové, terapeuti, rodiče a učitelé, kteří pomáhají uvést do rovnováhy vůdčí „alfa“ typy a ambiciózní žraloky tohoto světa. Aronová pozoruje, že „králové válečníci“, jak nazývá tyto nejvíce „proaktivní“ členy společnosti, profitují z rad vysoce senzitivních jedinců, kteří mají schopnost prozíravosti a soucitu pro „hlídání pohody obyčejných lidí, na kterých stojí společnost“ a varují před neuváženými válkami a špatným využíváním země.
V nejlepším případě v sobě vysoce senzitivní osoba chová soucitný a novátorský přístup k životu. V nejhorším případě zápasí s neutuchající nadměrnou stimulací a přetrvávajícím pocitem nepochopení. Mnozí samotáři a zatrpklí umělci jsou vysoce senzitivní lidé, kteří se nikdy nenaučili dovednost zvládání emocí nezbytnou k tomu, aby si poradili se svým empatickým nadáním – často proto, že byli vychováni rodiči a učiteli, v jejichž očích byly vysoce senzitivní lidé náladoví potížisté s přehnanými reakcemi bez nějakého zjevného důvodu. „Kultura, která preferuje tvrdost, vnímá tento náš znak jako něco, s čím je obtížné žít, něco, co je třeba léčit,“ poznamenává Aronová. Její kniha byla vlastně první publikací, která vysoce senzitivní osoby a jejich milované blízké učila, jak se vypořádat s dilematy, jimž tato menšina čelí, problémy, které po překonání přinesou celé společnosti prospěch: „Pokud je potřeba matkou invence, musí vysoce senzitivní člověk strávit mnohem více času tím, že zkouší vymyslet řešení pro lidské problémy jen proto, že je vnímavější k hladu, zimě, nejistotě, vyčerpání a nemoci.“
Aronová spekuluje, že „vzhledem k tomu, že tento znak je přítomen u všech vyšších živočichů, musí mít svůj význam za mnohých okolností“. Tuší, že přežívá v určitém procentu všech vyšších živočichů, protože je k užitku mít kolem sebe pár takových jedinců, kteří neustále dávají pozor na případná nenápadná znamení. Zdá se, že patnáct až dvacet procent je ten správný podíl populace, který je neustále na stráži kvůli nebezpečí, nové potravě, potřebám mláďat a nemocných a zvykům jiných zvířat.
„Je samozřejmě také dobré mít ve skupině pár takových, kteří nejsou tak ostražití vůči nebezpečím a následkům každého činu. Tihle jedinci se bez rozmyslu poženou, aby objevili každou novou věc nebo bojovali za svou skupinu či své území. Každá společnost potřebuje oba typy. A možná, že těch méně vnímavých potřebuje víc, protože se jich víc nechá zabít!“
Průměrný kůň si lépe uvědomuje nenápadné nuance okolí než průměrný člověk. Přesto však dvacet procent tohoto druhu reaguje na tyto informace mnohem dramatičtěji, přičemž tímto zveličováním situace budí dojem něčeho, co bychom u člověka nazvali vysokou senzitivitou. Jet na takovém koni do války nebo zúčastnit se s ním závodů není nikdy snadné. Někteří tito koně se sami vyřadí tím, že začnou být během výcviku „problematičtí“. Přesto však se stejní koně v rukou důvěryhodného cvičitele mohou stát pro „krále válečníky“ výhodou.
Alexandr Veliký už jako chlapec předpověděl svůj budoucí úspěch tím, že dokázal jako jediný z armády svého otce jezdit na nezvladatelném Bucefalovi. Na tohoto černého hřebce nedokázal nikdo nasednout, a dokonce i štolbové se ho báli vést. Podle jedné z prvních historických zmínek o „nenásilném zkrocení koně“ vzal makedonský princ Bucefala za uzdu a otočil ho hlavou ke slunci tak, aby se nemohl lekat vlastního stínu. Alexandr k němu potichu promlouval a hladil ho. Pak mu tento budoucí dobyvatel ve správný okamžik vyskočil na silný hřbet a divoce odcválal. Přitom si užíval fenomenální vitalitu tohoto koně, místo aby se mu pokoušel přitáhnout otěže ve snaze ho zastavit. Spojení mezi oběma se léty ještě prohloubilo. Plútarchos napsal, že „jednou v Uxii se kůň Alexandrovi ztratil, a ten vydal edikt, že zabije všechny muže v zemi, pokud mu koně nepřivedou zpět – a ten se k němu velmi rychle vrátil“. Bucefalos skonal ve věku třiceti let, což je pro koně dlouhý život dokonce i podle dnešních norem. „Během poslední bitvy v Indii,“ uvedl Lawrence Scanlan v knize Wild About Horses, „zasáhl koně oštěp do krku a do slabiny, přesto se však dokázal otočit a odnést krále do bezpečí. Až pak zemřel. Alexandr byl zdrcen smutkem a později po Bucefalovi pojmenoval město.“ Legendární král se spoléhal na odvahu, energii, bystré smysly a jemná varování svého koně, které mu pomohly přežít mnoho bitev. Vše nasvědčuje tomu, že Bucefalos zpočátku všem připadal jako naprosto nezvladatelný a nespolupracující, protože to byl vysoce senzitivní kůň (highy sensitive horse – HSH), který plně vykvetl až pod laskavou rukou muže, který byl jinak ve válce znám svou nelítostností.
Také beduíni čerpají rady a útěchu od svých koní, nejen v bitvě, ale i v každodenním životě. Oblíbené klisny si s sebou dokonce brávali na noc do stanu, kde spala celá rodina. Některé úsměvné antropologické zprávy píšou o dětech, jak lezou nahoru dolů po těchto odpočívajících „domácích“ koních. Tyto středovýchodní kočovné kmeny očividně preferovaly tento znak HSH, když vytvářely arabského koně – plemeno známé vysokou senzitivitou. Koneckonců zvířata, která žijí v tak těsné blízkosti lidí, by měla být extra citlivá na nálady a zvyky jiného živočišného druhu. Není žádným překvapením, že arabští koně už dlouho excelují v rolích poradců a učitelů, jež koně jednadvacátého století zastávají v psychoterapii pomocí koní.
Zároveň ale jezdci, kteří hledají hodného, klidného koně na vyjížďky, toto plemeno často obviňují, že je „příliš citlivé“, ne-li „přímo šílené“. Pravdou je, že ovládání araba může být někdy zoufalou, nepochopenou noční můrou. I tito koně, stejně jako Bucefalos, profitují z lehkosti, soucítění a uctivé komunikace. Amatérští jezdci s potlačovaným kvocientem senzitivity si mnohem lépe vedou s plemenem, jako je například quarter, u kterého je znak HSH mnohem méně pravděpodobný.

CRACKERS (LOUSKÁČEK)

Jeden z nejznámějších, nejtalentovanějších terapeutických koní na jihovýchodě přesně odpovídá profilu HSH, ačkoli podobně jako u mnoha vysoce senzitivních koní a lidí bylo jeho chování zpočátku považováno za problematické. Odmítal pracovat na jízdárně i na obdélníku, nenáviděl skákání a na vyjížď kách se neustále lekal. Vzhledem ke svému rodokmenu měl Crackers předvádět ty nejlepší výkony, proto bylo jeho vzpurné chování o to víc matoucí. Jeho arabský otec exceloval v drezuře, stejně jako jeho bratr. Jeho poloarabská, polovelšská matka byla úspěšná v honebním skákání. Crackersova majitelka a zároveň chovatelka a trenérka se mnoho let nechala mystifikovat jeho nespolupracujícím postojem. Ale v roce 1986 začala pracovat jako dobrovolnice ve skupině TROT (Therapeutic Riding of Tucson – Tusconské terapeutické jízdy na koni) a její vstup do světa terapie pomocí koní změnil oběma život.
„Udělalo na mě velký dojem, co tito koně dokázali s tělesnými a kognitivními hendikepy,“ říká. „Díky tomu, že mám titul z psychologie, jsem došla k názoru, že musí existovat způsob, jak spojit koně a duševní zdraví.“ Ann po získání doktorského titulu v rehabilitačním poradenství a certifikátu vedoucího instruktora terapeutické jízdy na koni od NARHA (North American Riding for the Handicapped Association – Severoamerická asociace jezdectví pro handicapované) přijala na začátku 90. let práci v začínajícím psychoterapeutickém programu pomocí koní v Sierra Tucsonu. Crackerse vzala s sebou. Tento obor byl zatím v plenkách a celonárodně uznávané léčebné centrum stálo v popředí jeho vývoje. Barbara Rectorová, spoluzakladatelka TROT a EFMHA (Equine Facilitated Mental Health Associaton – Asociace duševního zdraví pomocí koní), což byla jedna z divizí NARHA, začala s koňským terapeutickým programem v Sierra Tucsonu na žádost Reeda Smithe, výkonného ředitele jednotky pro mládež. S programem Dobrodružství v uvědomění se vydala na turné po celé zemi a učila jiné, jak zapojit koně do práce na rozvoji člověka. Shelley Rosenbergová, drezurní jezdkyně na úrovni grand prix, která se později stala jednou z hlavních trenérek v Eponě, zastávala v Sierra Tucsonu funkci hlavního stájníka a vedoucí ošetřovatelky koní. Později Reeda Smithe ve funkci výkonného ředitele jednotky pro mládež vystřídal Wyatt Webb. Tohoto bývalého hudebníka country stylu zaujali koně natolik, že se rozhodl zformovat svou vlastní, celonárodně uznávanou organizaci Equine Experience v nedalekém rekreačním letovisku Miraval a tím seznámil širokou veřejnost s mocnými schopnostmi terapie prostřednictvím koní. Když ve své knize It’s Not About the Horse: It’s About Overcoming Fear and Self-Doubt rozebíral mnohé ze svých raných zážitků v Sierra Tucsonu, uvedl Crackerse jako jednu z hlavních hvězd programu.
„Tomu koni bylo deset let, když se konečně rozhodl, co chce dělat, až vyroste,“ směje se Ann. „V Sierra Tusconu se doslova našel. Už jsme téměř ztratili naději, že najde své uplatnění, ale v tom prostředí úplně rozkvetl.“ Ann trvá na tom, že tohoto arabského valacha nijak netrénovala k tomu, aby pak dosahoval v terapii tak vynikajících výsledků. Pouze mu vytvořila bezpečné a vnímavé prostředí, aby se mohly projevit jeho vrozené schopnosti. „Za chvíli jsem se naučila věřit Crackersově inteligenci a úsudku,“ říká. „S klidem teď posadím na Crackerse lidi, u kterých bych to z pohledu konvenčního tréninku nikdy nepovažovala za bezpečné. Je to chemie mezi koněm a klientem, nazvěme to třeba duchovnem či jak chcete. Jakmile si Crackers vybere člověka, se kterým bude pracovat, postará se o něj. Jednou z nejdůležitějších dovedností, které si facilitátor vyvine, je schopnost přečíst koně, vědět, kdy říká: ‚Tohle je osoba, se kterou chci pracovat.‘
Pro lidi, kteří se nikdy předtím ani nedostali do blízkosti koně, dělal Crackers věci, které by dřív neudělal ani pro zkušené jezdce. Je to tak trochu pokořující, vážně. Myslíte si, že jste zkušený jezdec a trenér, a pak si nějaký amatér z New York City nasadí helmu, vyleze na Crackerse a chodí, kluše a cválá kolem vás v kruhové ohradě jen tak bez sedla a uzdečky. Později jsem třeba toho dotyčného naučila, jak používat nohu, aby přiměl koně k pohybu stranou, takže začal chápat hodnotu usměrňování svého talentu a energie ke zlepšení svého jezdeckého umění. Ale ta magie, která mu dovolila jezdit tak skvěle na Crackersovi, pramenila v prvé řadě z jejich vzájemného spojení.
Zpočátku mě to dost udivovalo. Skoro jsem nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Pokoušela jsem se tato spojení vysvětlit racionálně, ale když jsem viděla, že se to děje pořád, den za dnem, začala jsem si uvědomovat, že jde o něco víc než jen o pouhou souhru náhod.“
Ann se časem naučila, jak tyto „souhry náhod“ předvídat a interpretovat a také se podle nich promyšleněji chovat. „Tuhle jsem učila jednu ženu, které bylo něco přes třicet let, jak hřebelcovat koně,“ vzpomíná. „Crackers téměř usínal, jak byl uvolněný. Stála mu u hlavy, když jsem sáhla dolů, abych jí ukázala, jak mu vyčistit pravé kopyto, a najednou slyším, jak říká: ‚Au, on mě kousl!‘ Vůbec jsem necítila, že by se pohnul. Když vás chce kůň opravdu zranit, zanechají jeho zuby hluboké otisky a může se objevit i krev. Vzhlédla jsem a na jejím rameni jsem viděla drobné štípnutí. Chvíli jsem o tom přemýšlela a položila jsem jí pár otázek. Požádala jsem ji, aby se ke koni nepřibližovala, zatímco jsem šla pro její terapeutku.
Té jsem se zeptala: ‚Promiňte, ale nemá tahle žena vícenásobnou poruchu osobnosti?‘ Terapeutka odpověděla: ‚Ano, jak jste to poznala? U téhle ženy to není nijak nápadné.‘ Vysvětlila jsem jí, že jsem měla tušení, že mění osobnosti a že to Crackers vnímal.“
Ann pozvala terapeutku do kruhové ohrady s Crackersem a klientkou. Kůň se volně pohyboval po obvodu. „Tahle žena procházela pěti různými proměnami,“ uvádí Ann a naráží tím na klientčinu schopnost střídat různé osobnosti a změněné stavy, „a když se měnila z jednoho v druhého, změnilo se i chování koně.“
Tato úroveň senzitivity může být ale problematická pro poradce s vlastními nevyřešenými problémy. Terapeutičtí koně, kteří zrcadlí skryté emoce a chaotické stavy vědomí, nerozlišují mezi klienty a facilitátory. „Řídící osoba“ musí být ve stejném souladu a střehu jako student, a nejlépe ještě větším. Crackers personál opakovaně ukolébal do klidu a vzápětí vyzval k nějaké akci, a tím terapeuty a trenéry učil, že je nutné, aby byli upřímní v tom, co právě cítí, a rychle se přizpůsobili zpětné vazbě koně před pacienty, kolegy, šéfy i podřízenými.
„Když jsem pracovala v Sierra Tucsonu, starala se o chod stájí Suzellen Holtová,“ říká Ann. „Jednou toho měla opravdu hodně, ve spěchu hřebelcovala Crackerse a pořád u toho hrozně rychle mluvila. Potřebovala jsem jí něco říct, ale ona se skoro ani nenadechla a nedala mi možnost přerušit ji byť jediným slovem. Měla už na hlavě helmu, ten typ, u kterého vedou řemínky z obou stran kolem uší a zapínají se pod krkem. Crackers se k ní otočil, chytl ji za ušní boltec a jemně s ním zatřepal. Začala se hystericky smát a řekla: ‚Fajn, Crackersi, pochopila jsem. Mám zmlknout a poslouchat.‘ I pro mě by bylo obtížné chytit ji prsty za ucho skryté mezi tlustými řemínky. Jak to dokázal? Takové věci přece nemůžete koně naučit.
Jednou se přišel do stáje podívat jeden z ošetřovatelů-psychiatrů, který měl právě přestávku. Prožíval zrovna těžké časy v osobním životě a z nějakého důvodu nabyl pocitu, že se má zastavit právě u Crackerse. Po pár minutách za mnou přišel a řekl: ‚Zrovna se mi stala ta nejpodivnější, nejúžasnější věc na světě. Ten kůň mi nabídl, že si vezme mou bolest.‘ Ani jsem se ho nezeptala, jak mu to Crackers sdělil, ale ten muž vypadal úplně proměněný. Chvíli předtím ucítil, jak se z něj náhle zvedla jeho tíživá emocionální bolest, a když vycházel ven, cítil se mnohem lépe.“
Tyto a podobné zážitky dramaticky kontrastovaly s tím, jak důrazně Crackers v některých dnech odmítal pracovat. „Nikoho nikdy nezranil, ale ani nespolupracoval a žádné spojení tam prostě nebylo,“ říká Ann. „Emocionální zážitek byl pro klienta nezajímavý. Naučili jsme se, že když nechtěl pracovat, jen tak stál v zadní části svého výběhu a s nikým se nezapojil. Naučili jsme se to ctít. V tu chvíli nebyla žádná chemie, tak proč se obtěžovat? Po nějaké době jsme si začali všímat, že se to často stává den poté, co s někým absolvoval obzvlášť napjaté setkání. V dnešní době v normálním programu jezdeckého výcviku trenér prohlásí, že kůň musí dělat určitou práci, a ten je nucen provádět ji den za dnem, bez jakékoli výjimky. Ale emocionální intenzita terapeutické práce byla významná a my jsme si uvědomili, že koně by se dokázali sami uchránit před totálním vyhořením, jen kdybychom jim naslouchali.“

PRÁCE V KOŇSKÉM ČASE

Vyhoření je závažný problém i pro odborníky na duševní zdraví, přesto jen málo agentur sociálních služeb hledí na to, aby svým zaměstnancům věnovaly stejné uznání, jaké mnohé programy EFP nabízejí svým čtyřnohých terapeutům. Podle Elaine Aronové jsou talentovaní terapeutičtí poradci často vysoce senzitivní lidé pracující pod taktovkou úředníků, kteří nemají žádné pochopení pro jejich potřeby, k nimž patří i řádný odpočinek. Od personálu se také očekává, že bude potlačovat své emoce, což je dvakrát přetěžující pro vysoce senzitivní jedince, kteří, stejně jako koně, začnou být v přítomnosti nesouladných pocitů neklidní. Avšak na rozdíl od svých koňských protějšků nejsou terapeuti odměňováni za to, že upozorní na skryté emoce svých šéfů a spolupracovníků. Znám celou řadu výjimečných terapeutů zabývajících se léčbou závislostí, které z výše uvedeného důvodu vyhodili z práce. Jenomže terapeuti, kteří se podvolí těmto standardům, se tak zbaví velké části úspěchu u vysoce senzitivních pacientů, kteří často reagují na nesouladné emoce nepřátelsky. Přinejmenším lze říci, že jde o začarovaný kruh.
Při práci s místním centrem pro mládež jsem narazila na dvě terapeutky, které byly tak vystresované a emocionálně zmatené, že jsem jim nakonec musela doporučit, aby mi nepomáhaly, a aby dokonce ani nesledovaly naše aktivity s koňmi. Koně se k těmto ženám chovali jako k pacientům, ale z mého pohledu nebylo vhodné, abych jejich zpětnou vazbu přetlumočila skupině. Jejich přítomnost vytvořila rušivý spodní proud, proti němuž jsem byla bezmocná. Zatímco s koňmi se dívky učily dovednostem emocionálního zdraví, mnohem nepříjemněji se tyto problémové, přesto však vysoce senzitivní puberťačky cítily s přepracovaným, špatně placeným a špatně naloženým personálem, který měl pak pocit, že podrývají jeho autoritu.
Tato zkušenost mi strašila v hlavě, když se centrum Epona začalo rozšiřovat a já jsem potřebovala najmout více lidí. Věděla jsem, že konvenční přístupy k duševnímu zdraví, podnikání a stájovému managementu nebudou fungovat z jednoho prostého důvodu: koně budou vždy zrcadlem skrytých emocí personálu. To, jak si s touto překážkou poradíme, ovlivní náš úspěch s klienty. Začali jsme s nejasným procesem vytváření nového modelu založeného na „koňských hodnotách“. Tato zkušenost byla pro nás všechny střídavě traumatizující a povznášející, když jsme každý den vstupovali za hranice svého lidského předurčení. Naše smršť v hlavě neustále budila paniku, když jsme vykračovali do neznáma, a když k tomu došlo, podporovali jsme jeden druhého. Nebylo ale snadné říct lidem, aby „nechali své ego za dveřmi“, protože jsme chtěli podporovat osobní posílení každého jednotlivce.
Když jsme ego rozdělili na falešné já a autentické já, pomohlo nám to rozlišit vnitřní hlasy, které omezovaly, nebo posilovaly jedinečný talent každé osoby. Museli jsme cvičit skupinovou emocionální obratnost, provětrat mlhavé intuice a nepříjemné pocity s ohledem na informace, které obsahovaly. Jakmile jsme ale narazili na správné řešení, celá skupina si společně úlevně vydechla a nepříjemný pocit se sám zvedl a odplul. Nejdůležitější dovednost, kterou jsme si vyvinuli, byla schopnost vydržet nepříjemné emoce bez panikaření, což byl jediný způsob, jak vyhodnotit sdělení skrytá za těmito znepokojivými, ale rozhodně užitečnými pocity.
Intenzita našich veřejných i soukromých lekcí v kombinaci s náročnou organizací byla důvodem, proč bylo tak obtížné chránit se před vyhořením. Pracovali jsme jako vysoce senzitivní mezidruhová jednotka a jako všechny vysoce senzitivní osoby jsme potřebovali nějaký čas v klidu na dobití. Přinejmenším jsme museli být v naprostém souladu. Několikrát jsem musela zůstat celou noc vzhůru kvůli nemocnému koni a musela jsem pak před klienty přiznat své obavy a únavu, což ale působilo rušivě na ty klienty, kteří očekávali, že terapeut zůstane za každých okolností nestrannou a autoritativní postavou, organizovanou a jednající vždy podle plánu. Ale jakmile tihle lidé pochopili koncepci emocionálního nesouladu, uvědomili si, že jsem efektivnější jako facilitátor a mnohem méně nebezpečná při práci s koňmi, když jim krátce sdělím, že jsem unavená a přepracovaná, než když se pustím do nějakého úkolu.
Pravidlem ale bylo, že si všichni zaměstnanci – od koní přes terapeuty, trenéry, stájníky a pomocníky kydající boxy – mohli vzít tolik volna, kolik potřebovali, takže někdy během workshopu odpracovali šedesát hodin za týden, kdežto jindy méně než dvacet. Vytvořili jsme si vlastní rozvrhy koordinované s potřebami koní. Lidé pracující v Eponě museli být motivovaní, komunikativní, flexibilní, vynalézaví a emocionálně odvážní. Museli být ochotní dělat chyby, požádat o pomoc a měnit své plány, když požádal o pomoc někdo jiný. Ti, kdo tyhle normy neunesli, nebyli postaveni na hanbu nebo odmítnuti. Některým bylo doporučeno, aby se připojili k programu pro dobrovolníky a začali pomalu vstřebávat atmosféru Epony. Jiní pomáhali při úlohách, v nichž excelovali, a odhalovali osobní problémy, když u toho nebyli klienti.
Když tu teď ten proces shrnuji, připadá mi jasný a přímočarý, ale ve skutečnosti byl velice neuspořádaný, jako skupinka žen, které současně rodí. Avšak z tohoto chaosu se zrodily nové principy, začali jsme být koordinovanější, jistější ve schopnosti se přizpůsobit – společně. Náhle jsem si uvědomila, že prožíváme myšlenku, která mě poprvé napadla, když se k našemu stádu v roce 1991 připojila Rasa. V té době mi hlavou kroužil divný, ale působivý výrok, kdykoli jsem ve společnosti této klisny relaxovala: „Svět je harmonický, ne oportunistický.“
Ať už tento pohled pocházel od samotného černého koně, či nikoliv, doporučoval, abychom se pohnuli od represivního soustředění na přežití k emocionálně a duchovně životodárnému soustředění na vzkvétání – dlouho předtím, než jsem tuto představu vědomě pochopila. O deset let později Epona vzkvétala, protože naše tvořivá mezidruhová komunita fungovala podle tohoto principu. Když jsme spojili své lidské talenty se senzitivitou koní, mlhavá, poetická představa se stala reálnou tak, jak přirozeně přechází zima v jaro nebo se dva potoky spojují v jednu plynoucí řeku. Neznámé přestalo být studenou, bezcitnou nicotou. Bylo to lůno nekonečných možností, které chtělo dát život našemu skutečnému potenciálu – a neočekávalo, že budeme sami čelit temnotě noci. Vedeni energií a moudrostí našich koní temnou, beztvarou neurčitostí jsme se učili o nuancích negativních emocí a jejich místě v navigování nejistoty. Protože když jsme neviděli na krok před sebe, naše schopnost cítit byla naší jedinou záchranou.

---

Nakladatelství Synergie Publishing SE působí na českém trhu již téměř 20 let a za tu dobu vydalo několik stovek titulů v oblasti inspirace, poznání a spirituality. Mnohé z těchto knih se okamžitě staly bestsellery. Mezi kmenové autory patří Doreen Virtue, Ciro, Marchetti, Menna Van Praag, Esther a Jerry Hicks, Louise L. Hay nebo David Deida.

Související knihy

S koněm mezi světy
Cesta k rozvíjení intuice, vědomí a síly s pomocí koní

Kohanov, Linda

Synergie Publishing SE, 2016