Mezilidské vztahy jsou velmi důležité. Člověk má svatbu, něco podepíše. Tím už má patent na partnera. Jenže takhle to nefunguje. Hodně lidí se rozvádí. Nikdo jim neřekl, že vztah se musí pěstovat. Rozvíjet. Ochraňovat. Přesto vnímám svatbu jako převzetí odpovědnosti. Za svůj další život. Za partnera. Za budoucí děti.
Ráda jezdím na kole.
Je mi třináct.
Moje sestra se vdala.
Nechápu to.
Osaměla jsem.
Proč odešla s nějakým divným cizím mužem?
Jsem na všechno sama.
Prý si taky jednou najdu někoho, s kým budu žít. Ale kdy to bude? Koho najdu? Jak ho mám hledat? Nikoho neznám. Nikoho takového, abych s ním chtěla žít radši než s rodinou. Než se svou sestrou.
Život je nějaký divný.
V patnácti jsem se zamilovala.
Pak v šestnácti.
V sedmnácti znovu.
Ale nějak to nevycházelo.
Prý mám dost času. Na co? Na život? Na vztahy? Na lásku?
Co když toho jediného prošvihnu, protože si budu myslet, že mám dost času?
Snadno se zamilovávám. Vždy znovu.
Ale moje protějšky to nezajímá. Chtějí se bavit.
Po čase přistupuji na jejich hru.
Užívám si s milenci.
Už nikoho nehledám.
Neexistuje pravá láska. Neexistuje ten jediný, správný muž. Nevadí. Život je veselý.
Nenápadně se objevil.
Nemám zájem. Proč taky. Všechno vyhovuje. Nepotřebuju se vázat. Vařit. Starat se. Je to nuda. Lepší jsou večírky. Legrace. Zábava.
Nedá se odbýt. Je zvláštní. Trošku mě zaujal. Že by přece jen existoval ten pravý? Co když je to past? Bojím se. O svou volnost. Nezávislost. Samostatnost.
Umí pohladit. Umí pochopit. Je citlivý. Nenaléhá.
Pomalu se propadám do jeho měkké náruče. Do jeho pevné, všeobjímající náruče. Cítím se v ní chráněná před celým světem.
Můžu mu věřit? Je skutečný? Není to všechno jen klam? Jen mylné zdání?
Jestli je to past, prohraju. Svou osobnost. Svou hrdost. Svou volnost.
Znám lidi, kteří vyšli z nepodařených vztahů velmi pošramocení. Už to nebyli úplně oni. Nebyli celí jako dřív. Jako kdyby jim někdo vyrval kus srdce. Zničil nervy. Vzal iluze. Jestli se mi tohle stane, jak to přežiju? Kdo ze mne potom bude?
Přiznávám. Mám strach.
Prý kdo se bojí, nesmí do lesa.
Dobře. Vynechám les. Na zahradu snad můžu. Jen tak lehce se rozhlédnu. Nenápadně.
Pořád je nablízku!
Podává mi ruku. Chce mě vést.
Dotknu se ho jen špičkou prstů. Aby mě nestrhl někam, kam nechci. Musím si dávat velký pozor.
Zábrany padají.
Prožívám nepoznanou rozkoš.
Neznámé splynutí duší.
Jak je to možné? Poznala jsem už tolik různých věcí!
Tohle ještě nikdy.
Nejedná se o to, po čem jsem vždycky toužila?
Vypadá to tak.
Ale co když je to klam?
Moje naivně čistá část povahy jásá a přemlouvá mě: „Konečně budeš mít to, co jsi vždycky chtěla. Své druhé já. Nebudeš sama. Rozumí ti. Záleží mu na tobě. Miluje tě. Nesmíš se bát. Nebo všechno ztratíš.“
Hezky se to poslouchá.
Ale co když…
S malou dušičkou kývnu na svatbu. Připijeme si. Už není cesty zpět.
Tři roky si lámu hlavu, jestli je tak mazaný, nebo férový. Nemohu mu přijít na žádné lži, výmluvy, nesrovnalosti. Vždyť skutečně féroví lidé téměř neexistují.
Moje dosavadní zkušenosti… Tady nefungují.
Že bych měla přece jen tolik štěstí?
Občas se hádáme. Málokdy. Ale vždycky končí debata nějakým novým poznáním. Usmiřování je krásné. Plné emocí.
Pomalu se vedle sebe srovnáváme. Je to pracné. Oba chceme. Jinak by to nefungovalo.
Začínám chápat důležitou věc. Vztah je stále živý. Každý den, každou minutu se mění. Není možné ho nechat žít vlastním životem. Musíme ho vést, pěstovat, chránit. Podpisem na radnici nic nekončí. Nemáme patent na svého partnera. Jen neustálá péče o vztah, o toho druhého z páru, nám dává šanci prožít spolu krásný život.
Samozřejmě musí být péče oboustranná.
Oba se musíme snažit. Každý tou měrou, jakou je schopen přispět. Nejdůležitější je vůle.
Když přijdu domů, nechám venku všechny diplomatické manévry. Všechnu taktiku.
Nemusím přemýšlet, jak to ten můj myslel, když řekl právě tohle. Dávno už vím, že nedělá podrazy. Občas trošku ublíží. Ale spíš z nepozornosti, z nevědomosti. Nikdy ne úmyslně.
Je veliká úleva tohle vědět.
Musím říct, že jsem měla víc štěstí než rozumu. Našel si mě. Nenápadně přesvědčil, abychom se vzali. Nechtěla jsem ho. Bála jsem se. O co vlastně? O své povrchní známosti. O své pohodlí. O svůj zdánlivě krásný život.
Při pohledu zpátky musím říct: „Stálo to za to. Prožili jsme krásný, bohatý život. I ty hádky stály za to. Nebylo jich moc. Čím byly větší, o to krásnější bylo usmiřování. O to hlubší byl náš další život.“
Vztah dvou lidí začne fungovat, pokud člověk bere svého partnera stejně vážně jako sebe. Přizná mu stejná práva. Poskytne mu vedle sebe stejný prostor, jaký potřebuje sám. Pokud partner přijme totéž.
Podmínkou je, že oba chtějí být spolu.
Bez společného úsilí nemají nic.
MgA. Hana Militká
Pocházím ze čtyř dětí. Vystudovala jsem základní školu se samými jedničkami, pak Střední ekonomickou školu, byla to vyšší škola, měla jsem i vyšší známky. V 19ti letech jsem vyhrála Wolkerův Prostějov v recitaci. Byla jsem přijata na JAMU, obor herectví. Na studiích jsem si užila se svou nejbližší kamarádkou, se kterou jsme se zprvu půl roku nesnášely. Od té doby se máme rády. Nic na našem vztahu čas nezměnil. Nastoupila jsem do angažmá Divadla na provázku. V roce 1981 jsem s manželem odešla do Prahy. Měla jsem velké štěstí, že jsem hrála v několika filmech vynikajících režisérů. Od roku 1985 hostuji v Národním divadle. V současnosti ve hře Naši furianti. Moje psaní začalo, když zemřel můj táta, poslední z té generace v naší rodině. Mně se dostalo do ruky stařičké album mojí babičky a dědy. Některé fotky z alba jsem nikdy neviděla. Dalo mi velkou práci určit, kdo na nich je. Tenkrát mě napadlo: „Pokud naše generace neudělá nějaký popis všech fotografií, další generace je vyhodí do smetí. Budou to pro ni fotky neznámých lidí.“ Pustila jsem se do Kroniky rodu Hudousků, která má 360 stránek. Velikost A4. Vydala jsem ji vlastním nákladem jen pro soukromé účely. Pak jsem napsala Povídky z povětří. Podařilo se mi najít čistě náhodou vynikající lidi v nakladatelství Krigl. Pan Vladimír Krigl a jeho rodina mě velmi podpořili v mé tvorbě. Pracovala jsem na povídkách se šéfredaktorem tohoto nakladatelství panem Jiřím Halberštátem. Splnil se můj sen najít přátele v této branži. Další můj sen byl splněn, když vyšly Povídky z povětří na jaře roku 2013. Od 2. února 2016 mi mi vychází elektronická podoba této knihy v nakladatelství Martina Koláčka E-knihy jedou. Vydání mé oficiálně druhé knihy, detektivního románu Záhadný šepot, zjara loňského roku je pro mne neuvěřitelné. Naplňuje mě štěstím. Jedná se o zcela jiný žánr. Lásku k detektivkám jsem zdědila po svém tátovi a jeho babičce. Na detektivním románu jsem opět pracovala s panem Jiřím Halberštátem. Spolupráce s ním je pro mne velkou spisovatelskou školou.
Související knihy
Povídky z povětříMilitká, Hana
Agentura KRIGL, 2013
Záhadný šepotMilitká, Hana
Agentura KRIGL, 2015
Milá Hanko,
tak mám pocit, že už pomalinku začínám poznávat Tvůj styl psaní, i když je to „jen“ povídka. Je to zase moc hezky napsáno, je to pravdivé, protože my všichni stále nejsme spokojeni s tím co máme a čekáme, že to bude až tehdy a tehdy… Mluvíš mi z duše. Na druhou stranu, kdybychom spokojeni byli, tak by se svět asi nikam neposunul. K lepšímu, nebo k horšímu – záleží to na jen nás…
Vláďa Bucháček
P.S. Dnes čekám na tah sportky; když vyhraju, tak to konečně bude lepší…..?!……
Milý Vláďo,
děkuji ti za milá slova a za pochopení. Pořád nás něco pohání dopředu. Je to důležitý znak toho, že žijeme naplno. Ale zároveň je dobré si uvědomit kvality, které už nám život přinesl. Člověka to naplňuje pocitem uspokojení.
Se Sportkou držím palce i pěsti.
Díky moc za tvůj komentář. Hana Militká
Milá Hano,
tvoje povídání je krásně napsané.
Má duši, je opravdové a upřímné. Je nejen k
zamyšlení, ale i k pohlazení.
Moc se mi líbilo.
Renata Č.
Milá Renato,
tvá slova chvály zase pohladila mne. Moc si tvého uznání vážím. Těším se na tvé další dílo. Ať tě múzy provázejí na tvých uměleckých cestách. Hodně štěstí. Díky moc. Hana Militká
Hani, palec nahoru jako vzdy. Jsi skvela.
Děkuju ti moc. Tvá slova mě těší. Tvorba je radost. Určitá volnost. Naplnění. Smysl života. Kladná reakce je jako živá voda. Dodá energii do další tvorby. Děkuju. Těším se na tvé další dílo. Hana
Ahoj oba,
přeji si více takovéto pošty, více takto spřízněných duší…zejména v záplavě současné džungle a to nejen společenské….. Jarda
Milý Járo,
děkuji za tvé uznání. Jsem moc ráda, že se ti moje povídka líbila. Přečti si i moje další povídky v rubrice Čtení ke kávě na těchto stránkách. Měj se hezky. Díky. Hana Militká
Haničko, krásně jsi to napsala!
Neberu to jako povídku, spíše filozofické zamyšlení nad láskou mezi mužem a ženou. Nad možnostmi, které tyto vztahy přinášejí.
Tvá literární filozofie není matoucí, naopak je rozmotaná pochopením toho podstatného.
Láska je o svobodě a toleranci mezi partnery.Kdo tohle nechápe, nedočká se zázraku lásky.
Napsala jsi velmi příjemné a zároveň hluboké počteníčko!
Dana Šianská
Milá Danuško,
moc ti děkuju za milá slova. Je pro mne velkým potěšením psát. Když svou tvorbou ještě někoho oslovím, nebo dokonce potěším, je to nejvíc, co si můžu přát. Moc ti děkuju za tvá slova uznání, vážím si jich. Měj se krásně. Přeji ti lehkou ruku a hodně inspirace při tvé další tvorbě. Hana Militká