Možná jste si na našich stránkách zasoutěžili o útlou detektivku s názvem Záhadný šepot. Nabízíme vám možnost blíže se seznámit s její autorkou.
Hana Militká (*1950) je především herečka. Možná si její jméno až tak úplně nevybavujete z televizní obrazovky, neb se nevyskytuje v žádném nekonečném seriálu komerčních stanic, ale mohli jste ji zahlédnout ve filmech Kolja, Sedím na konári a je mi dobre, Lev s bílou hřívou, Zastihla mě noc či v pohádce Perinbaba. Její divadelní umění však dobře znají návštěvníci Národního divadla či z dřívějších let brněnského Divadla na provázku. Vystudovala brněnskou JAMU spolu s Miroslavem Donutilem, Pavlem Zedníčkem či Pavlem Trávníčkem.
V roce 2013 jí v nakladatelství Krigl vyšla první kniha Povídky z povětří a nyní posílá ke čtenářům detektivku.
Jak se stalo, že začala psát, co ji na psaní baví a co chce svými knihami říci dnešnímu čtenáři, o tom jsme si povídali v našem virtuálním rozhovoru.
Jste herečkou s mnoha zkušenostmi – co Vás však přivedlo ke psaní? Nějaká vnitřní potřeba, nebo to byl impuls zvenčí?
První myšlenka zkusit vytvořit knihu vznikla po smrti mého otce v roce 2007, kdy se mi dostaly do ruky rodinné fotky. Některé z nich jsem ani neznala. Napadlo mě, že pokud je nepopíšeme a nesestavíme album, generace mladší je pak vyhodí, protože nebudou vědět, kdo na těch fotkách je. Hledala jsem formu, jak to vytvořit. Až jsem se rozhodla pro kroniku. Tato kronika zahrnuje 8 generací našich příbuzných, pracovala jsem na ní denně půl roku. Nakonec jsem ji vydala na vlastní náklad pro soukromé účely. Jsou v ní i záznamy sahající do roku 1621. Má 360 stran formátu A4. Čirou náhodou mi s vydáním pomohl manžel mé kadeřnice Tomáš Žilinčár, který se zabývá starými tisky a vydává faksimile vzácných knih. Měla jsem velké štěstí. Bez něho bych asi kroniku nevydala. Kronika obsahovala příliš mnoho dat. Potřebovala jsem je vysypat z hlavy. Proto jsem začala psát povídky z dětství a z mládí, abych se odreagovala, zapojila fantazii. Zjistila jsem, že mě psaní baví. V jedné povídce, jejíž skutečný závěr si příliš nepamatuji, jsem si jen tak z legrace zkusila vymyslet konec. Chtěla jsem si zkusit, jestli bych to uměla. Byla jsem mile překvapená, že mě to baví ještě víc, než jen zaznamenávat skutečnost.
Vaší první knihou byla útlá kniha vzpomínek Povídky z povětří. Memoáry vydává z kulturní branže kdekdo. Dalo by se říct, že v podstatě každý, kdo je jen trošku známý, už sepsal své paměti. U Vás ale nemám pocit, že jste si chtěla postavit nějaký „pomník“. Nebo se pletu?
Pomník jsem si skutečně nechtěla postavit. Povídky jsou pouhá reakce na půlroční život s kronikou a jejími fakty. Musím říct, že při sestavování kroniky jsem se opravdu zapřela a držela se faktů. Protože mám ráda umění, vznikly povídky. Měla jsem fakta ještě v hlavě a vzpomínek bylo plno. Nemám dojem, že bych si povídkami vůbec mohla dělat nárok na nějakou slávu. Byl to jen nutný krok, jak se trošku vrátit k umění. Spíš takový mezikrok. Nechtěla jsem ani psát životopis. Spíš bych řekla, že jsou to takové žánrové obrázky z dětství a mládí.
Moc se mi líbilo, že vlastně ani nešlo o typické paměti stylu kdo, kdy, kde, s kým a jak. Šlo jen o takové útržky vzpomínek, krátká zadumání. Jsou povídky Vaším oblíbeným žánrem?
Nemyslím si, že jsou povídky mým oblíbeným žánrem. Miluji detektivky, životopisné romány, dobrodružné romány. Moje povídky byly jen pokusem, možná nutným pokusem, jestli umím své pocity a myšlenky dát smysluplně na papír. Nejsem rozený vypravěč ve společnosti. Při psaní je tomu jinak, jak jsem zjistila. Umím se maximálně soustředit a před očima se mi odvíjí film, který zachycuji.
Hned v druhé knize jste se pustila do detektivky. Proč? Jak Vás napadlo pustit se do něčeho tak složitého, jako je kriminální zápletka?
Musím Vás poopravit, že to není moje druhá kniha. Od povídek jsem napsala jedenáct románů, Záhadný šepot je tedy dvanáctou knihou. Ale máte pravdu, vychází jako moje druhá veřejně vydaná kniha. Pana nakladatele Krigla zaujalo, že jsem napsala detektivku. Řekl mi, že ještě žádnou nevydal, že bychom se do toho mohli pustit. Ostatní romány a detektivky čekají. Možná se ještě podaří něco vydat. Jak zmiňuji dříve, detektivky miluji, a proto jsem chtěla zkusit, jestli bych knihu tohoto žánru uměla napsat.
Ten dům, v němž dochází k vraždám důchodců, mi trošku svou atmosférou připomněl knihu Muž a stín Emila Vachka. Šlo o podobu čistě náhodnou, či Vás jeho ryze český detektiv Klubíčko v něčem inspiroval?
Český detektiv Klubíčko se mi líbí, ale rozhodně jsem na něj nemyslela, když jsem psala detektivku. Bydleli jsme za rohem, poblíž místa, kde se vše odehrává. Některé postavy jsou inspirované skutečnými lidmi. Zjistila jsem, že mi spíš vyhovuje románová forma, v níž jsou obsaženy i vedlejší příběhy některých lidí, než forma, v níž je příběh vyprávěn jen pohledem detektiva. A nechci ani příliš popisovat denní rutinu detektivní práce.
V knize se čtenáři zatoulají spolu s hlavní dvojící i na chorvatský ostrov Vrgada. Z toho, jak o něm píšete, usuzuji, že jste tam sama byla odpočívat. Nebo se pletu?
V tomhle máte naprostou pravdu. Je to vše popsáno podle skutečnosti. Byla to jedna z posledních dovolených, na niž jsme s manželem vzali s sebou mého tátu. Bylo tam nádherně. Milujeme Chorvatsko.
V knize Záhadný šepot mne poněkud šokovala jedna podružná okolnost a ráda bych se tedy zeptala: Opravdu znáte svobodné muže, kteří mají jen tak v lednici kilo svíčkové? A umíte si představit, že by se do její přípravy pustila žena bez obav, že ji při své první přípravě zkazí? Přiznávám, že o svobodných mužích toho už moc nevím, ale sama bych se do přípravy pouštěla asi s velkými obavami, že bez předchozích zkušeností z toho úžasného masa vyrobím nejedlou podešev… A to vařím ráda a hodně.
Zažila jsem takového muže. Ona žena, o které tam píšu, je cukrářka, předpokládám, že umí i výborně vařit. Já bych si v jejím věku na to netroufla. Dnes bych určitě udělala perfektní biftečky, ale ve věku Marty ne. Můj manžel mě naučil pracovat s masem. Nebát se, že ho zkazím. A uvědomit si, co maso potřebuje, aby vznikl výborný výsledek.
Budete v psaní pokračovat? Na jaký žánr se můžeme těšit příště? Nebudete třeba pokračovat dál v příbězích kapitána Váchala? Nebo přibude další díl povídek ze života?
Musím říct, že mám jednu dokončenou detektivku s kapitánem Váchalem a další dokončuji. Baví mě vymýšlet zápletky. Jde mi hlavně o to, aby se čtenáři trochu odreagovali, aby si odpočinuli aspoň na chvilku od neustálého shonu, placení složenek, starostí a stresu. Aby prožili hezké chvíle při čtení mé knížky. A aby je to bavilo, aby chtěli číst až do konce. Aby knížka měla určité napětí. I romány, které nejsou detektivkou, chci mít trošku napínavé. Jednou mi režisér Juraj Herz prozradil, že film se z velké části tvoří ve střižně. Jedna z nejdůležitějších věcí ve filmu je rytmus a napětí. A o to mi jde i v mé tvorbě.
Co Vás právě teď nejvíc zaměstnává a na co se těšíte?
Momentálně dokončuji další detektivku. Mohu svou práci trošku přirovnat k vázání gobelínů. Použila jsem různé barvy, rozmístila na plochu a nyní se pomalu schyluje k tomu, abych je všechny postupně pospojovala a aby vznikl očekávaný konečný efekt. Neboli rozuzlení celé detektivky. Samozřejmě vím, jak celý příběh dopadne, ještě hledám nuance, v kterém okamžiku co přesně ukázat. Aby vše vyznělo tak, jak má.
Jinak se s manželem snažíme být pokud možno v dobré zdravotní kondici. A plánujeme naši další letní návštěvu milovaného Chorvatska.
V tom případě Vám přeji hodně zdraví a krásné léto, abyste si pobyt u moře užila a nabrala sil do dalších dnů.
Děkuji moc za příjemný rozhovor a budu se spolu s Vašimi čtenáři těšit na nové napínavé příběhy kapitána Váchala…
Související knihy
Povídky z povětříMilitká, Hana
Agentura KRIGL, 2013
Záhadný šepotMilitká, Hana
Agentura KRIGL, 2015
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.