Nás však v tuto chvíli bude zajímat trojice první, v níž se nacházejí autoři, kteří k sobě mají z hlediska německé literární vědy poměrně blízko – Hašek a Hrabal jsou někdy dáváni za příklad typické české mentality (Haškovo, respektive Švejkovo žvanění a Hrabalovo pábení), Kundera a Hrabal se zase podobají tím, že oba bývají označováni za nejvýznamnější a nejoriginálnější české romanopisce 20. století.

To, že německojazyčný svět vnímá Bohumila Hrabala jako zásadní figuru české poválečné prózy, lze ilustrovat přinejmenším tím, že je do němčiny přeložen téměř kompletně, přičemž zhruba polovina jeho děl vyšla v překladu Susanne Rothové a nejvýznamněji jsou jeho díla zastoupena v produkci nakladatelství Suhrkamp.Tam vyšel i bezmála patnáctisetstránkový svazek nazvaný lapidárně Die Romane (Romány, Suhrkamp 2008), v němž čtenáři kromě notoricky známých a zfilmovaných Hrabalových próz naleznou třeba také Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet nebo Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Dalším ukazatelem toho, že Hrabal je považovaný za reprezentanta toho nejlepšího, co může česká literatura nabídnout, je zařazení Příliš hlučné samoty do edice Die Tschechische Bibliothek in 33 Bänden (Česká knihovna ve 33 svazcích), projektu Nadace Roberta Bosche, který měl přiblížit kanonickou českou literaturu německým čtenářům a v níž se Hrabalův román nachází ve společnosti knih Jana Čepa či Karla Čapka.

Překladům Hrabala se věnují třeba Karl-Heinz Jähn, Peter Künzel nebo Peter Sacher, již zmíněná Susanne Rothová mezi nimi však zaujímá výjimečné postavení – přeložila polovinu Hrabalova díla včetně jeho kratších textů ze začátku 70. let (Ein Heft ungeteilter Aufmerksamkeit / Sešit naprosté soustředěnosti, Suhrkamp 1997), věnovala mu svou disertaci Laute Einsamkeit und bitteres Glück: zur poetischen Welt von Bohumil Hrabal, kterou obhájila roku 1986. O sedm let později vyšel text i česky v překladu Michaela Špirita pod názvem Hlučné štěstí a hořká samota Bohumila Hrabala. Spisovatel měl Rothové v závěti odkázat práva na zahraniční vydávání svých knih – překladatelka však zemřela na rakovinu pět měsíců po Hrabalovi. Bylo jí 47 let.

Bohumil Hrabal zaujímá čestné postavení v německojazyčných souborných dílech o české literatuře, referuje se o nich na konferencích, intertextové narážky na Hrabala můžeme najít také v literární publicistice. Oproti tomu původní německé monografie o Hrabalovi téměř nevycházejí. Kromě zmíněné disertace Susanne Rothové je k dispozici práce Alexandra Götze Bilder aus der Tiefe der Zeit: Erinnerung und Selbstilisierung als ästhetische Funktion im Werk Bohumil Hrabals (Obrazy z hlubiny času: Vzpomínka a autostylizace jako estetická funkce v díle Bohumila Hrabala), která vyšla roku 1998 jako součást edice Heidelberger Publikationen zur Slawistik (Heidelberské publikace o slavistice) a kterou pro časopis Česká literatura přeložila roku 2001 Adéla Syrovátková. Čtenářsky je jistě přínosné i to, že k většině Hrabalových knih vydaných v Německu existuje doslov, který dílo uvádí do širšího kontextu.

Z česky vydaných knih o vztahu našich západních sousedů k Hrabalovi se píše také v knize Jak čtou Češi, Francouzi a Němci Hrabalova Anglického krále (P. L. Cosset, L. Grafnetterová), milovníci non-fiction pak ocení spíše sborník připravený Rothovou a nesoucí název Hommage à Hrabal (Pocta Hrabalovi, Suhrkamp 1989), v němž se nachází jak Hrabalovy reflexe sebe sama (oddíl Wer bin ich/Kdo jsem), tak i texty dalších spisovatelů a básníků o Hrabalovi (oddíl Wer ist er/Kým je obsahuje texty například od Emanuela Frynty nebo Josefa Hiršala). Ve svém vztahu k Hrabalovi i jeho chápání jsou si Češi a Němci velmi podobní, jen jedna drobnost se v německých překladech neujala: pábení, tj. baflen. A těžko soudit, je-li to tím, že Němci pábit neumějí, anebo že slovesu prachobyčejně nerozumí.

Článek převzat se svolením vydavatele literárního magazínu Půlnoční expres Petra Nagyho. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.