Navzdory Cohenově uhýbavost se z textu knihy postupně vynořuje překvapivě upřímný obraz legendární osobnosti, jež se těší ojedinělé loajalitě obdivovatelů a ctitelů všech věkových skupin. Fascinující životopis Anthonyho Reynoldse čerpá z desítek nových rozhovorů s minulými i současnými členy Cohenových doprovodných skupin, jeho obchodními partnery, přáteli, fanoušky, kolegy, odpůrci, …

Knihu Leonard Cohen: Pozoruhodný život vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Ukázka z knihy

Cohenovi bydleli v dvoupatrovém cihlovém dvojdomku ve Westmountu, lepší středostavovské čtvrti v Montrealu ležící na svahu Mount Royal. Dům a sousedící park poskytovaly nádherný výhled na město, na jehož okraji přežívala indiánská rezervace kmene Mohawků jménem Kanawake. Některé z Leonardových nejranějších vzpomínek na otce pocházejí z doby, kdy ho Nat brával do rezervace na procházky. Po prvních patnáct let života obýval Leonard miniaturní pokojíček v zadní části domu, s malým oknem vedoucím do bujné zeleně parku, kam pravidelně chodil venčit svého psa, skotského teriéra jménem Tinkie.

Leonard na Tinkieho nikdy nezapomněl, a s láskou o něm mluvil jako o „nejbližší bytosti, kterou jsem v dětství měl. Ten pes spával pod mou postelí a každý den mě doprovázel do školy a čekal na mě… byl to ten nejvěrnější kamarád.“ Tinkie umřel, když mu bylo třináct let. „Jednou v noci chtěl jit ven,“ vypráví Cohen, „a tak jsme mu otevřeli dveře… bylo to v zimě, a on vyšel ven a už jsme ho nikdy neviděli. Bylo mi z toho hrozně smutno… našli jsme ho až na jaře, když roztál sníh a zpod sousedovic verandy se začal linout příšerný zápach… Tinkie odešel pod sousedovic verandu umřít. Chtěl tím možná projevit ohleduplnost vůči svým panům.“ Cohen nenahradil Tinkieho jiným psem, nikdy v životě už pak žádného neměl. A na prádelníku v jeho bytě v Los Angeles dodnes stojí zarámovaná fotografie jeho prvního a posledního zvířecího souputníka.

Když v Evropě zuřila druhá světová válka a na povrch pomalu vyplouvaly hrůzy toho, co vešlo do historie jako holokaust, Leonard a děti jako on byly děsivých zpráv o těchto událostech ušetřeny. Když se pak na konci války objevily fotografie koncentračních táborů, místní noviny je otiskovaly jenom jako součást přílohy, která se dala z novin vyjmout, aby je bylo možno před dětmi schovat. Chlapec Leonard si byl skutečnosti války vědom, ale zdá se, že v té době v něm nezanechala žádný zvláštní emocionální dojem. „Mezi našimi oblíbenými činnostmi,“ vzpomíná, „bylo chodit do kina, učit se písničky, navštěvovat nedělní školu. Byla válka, žvýkačky a čokoláda byly hotová vzácnost, takže když jste náhodou nějaké měli, byl to svátek.“ Leonard tedy vyrůstal v emocionálně bohatém, kulturně smíšeném prostředí silné a typickým způsobem jedinečné rodiny. Základní kameny jeho výchovy, ať už skryté, nebo zjevné, se v jeho životě i umělecké dráze znovu a znovu opakovaně projevovaly. Zcela nepochybně zdědil otcův smysl pro povinnost, morálku a slušnost, neodolatelně vyvažující a doplňující jeho vášeň pro nablýskané boty, manžetové knoflíčky, ručně šité obleky a klobouky nošené frajersky na stranu. Z matčiny strany se v něm projevoval dědičný sklon k melancholii, kterou se lidé jejího národa vyznačovali po celé generace východoevropských zim. Mashin vliv také významně spoluutvářel Leonardovu lásku k příběhům, víru v obecnou působivost písní a smysl pro historii, kterou jejich hudba v sobě nesla. Tyto mocné a hluboce zakořeněné duchovní a emocionální inspirační zdroje, které mladého Cohena od dětství naplňovaly, spojovala v jeden celek prastará, jednoznačně definovaná a zřetelně rozpoznatelná víra – judaismus.

Toto náboženství, s jeho přísně dodržovanými, specifickými zvyky a nezaměnitelnými charakteristickými rysy, vždy pro Leonarda představovalo dědictví, které zřejmě nikdy vážně nezpochybňoval, dokonce ani ještě jako mladík, natož aby se proti jeho vlivu bouřil. Od nejranějšího dětství tuto viru i její rituály, modlitby a symboly – všechna její vnější gesta a mechaniku – bezvýhradně přijímal jako svůj uděl a žil s ní, jako by byla vynalezena zvlášť pro něj. Jako většinu chlapců jeho věku ho nudily náboženské rituály, v jeho případě návštěvy synagogy a hebrejské školy. Ale v konečném důsledku se k tomu, čím je, hlásil s hrdostí. „V životě jsem se ani na okamžik nebouřil proti své rodině,“ vzpomínal. „Rodiče na mě vždycky působili jako nesmírně slušní lidé.“ Tato víra, v niž se „zapaluji svíce a pronášejí modlitby“ a v níž „existuje velmi silné povědomí tradice“, vždy poskytovala Leonardovu životu pevný řád, útěchu a oporu.

V Leonardově výchově, stejně jako u mnoha jiných lidí žijících ve stejné víře a ve stejné době, bylo vzdělání neoddělitelně spojeno s náboženstvím a náboženství hrálo důležitější roli než samotná kultura, ale to v daném kontextu nebylo nic neobvyklého. „Moje výchova byla spíš tradiční než ortodoxní,“ vzpomínal Cohen. „Naše domácnost byla skrznaskrz židovská a dostávalo se mi dobrého vzdělání.“ Cohenovi byli v montrealské židovské obci vážená rodina, ale přesto stáli trochu stranou jejího dění, protože mluvili převážně anglicky – Masha si cely život uchovala lehký východoevropský přízvuk – ve městě, kde běžným jazykem byla francouzština. Masha, která přijela do Kanady jako mlada dívka, nechovala vůči své „staré vlasti“ žádné sentimentální city a neměla žádné nutkání vrátit se do země, odkud ona a její rodina přes půl světa uprchli. Tento nedostatek sentimentu a téměř naprostá absence stesku po domově je něčím, co Cohen po matce jednoznačně zdědil.

Více o knize si můžete přečíst v článku Střípky ze života oblíbeného písničkáře Leonarda Cohena.

Související knihy

Reynolds, Anthony

Mladá fronta, 2012