Přinášíme vám ukázku z knihy Dorotka na táboře,
kterou vydalo nakladatelství Grada.

Ta nová

„Promiň,“ ušklíbla se na mě ta holka.
Byla docela hezká. Teda nebýt náušnic v nose i v puse. Takhle vypadala trošku strašidelně. Měla dlouhé tmavé vlasy. Některé pramínky v nich byly modré, a pár dokonce růžových. Líbilo se mi to. Vedle ní moje dlouhé hnědé vlasy spletené do dvou copů vypadaly nudně. Možná bychom mohly být kamarádky. Byla starší než já určitě. A taky tady byla nová.
Usmála jsem se na ni. Můžeme si přece pomáhat. Jenže Darina na to měla jiný názor. Podle všeho byla pěkné kvítko. Než se totiž paní s drdůlkem, která se nám představila jako vedoucí tábora, prohrabala hromadami papírů, klidně na mě vyplázla jazyk. Dělala opičky a všelijak se pitvořila. Zašklebila jsem se na ni taky.
„Dorotko!“ okřikla mě paní vedoucí. No jasně že musela vidět zrovna mě! Sklonila jsem provinile hlavu. Nemám ráda, když se na mě někdo zlobí.
Darina si z toho ale vůbec hlavu nedělala. Hýkla smíchy a měla z toho ukrutnou radost. Brr. S touhle holkou že bych měla kamarádit? Ani náhodou! Ale jak to tady sama zvládnu? Bez rodičů? Bez kamarádek? Bez Radky a Lucky?
Letní dětský tábor Radost – hlásala cedule u brány, kterou jsem prošla teprve před chvílí, a přitom mi to připadalo jako celá věčnost. Tady asi někomu přeskočilo. Copak někdo může mít radost z toho, že ho rodiče na nekonečný tři týdny uklidí na tábor?
„Nikam nepojedu,“ vztekala jsem se, když mi naši s nadšením oznámili, že se uvolnilo jedno místo na táboře, který pořádá jejich firma. Jenže rodiče měli jiný názor. Nejdřív se mě snažili přesvědčovat, jak si to na táboře krásně užiju. Pak přišla hromada historek z jejich dětství. V jejich podání to vypadalo, že na táboře se nad vším klene duha a občas se tam proběhne jednorožec. Ale na mě si nepřišli. Vztekala jsem se dál. Jenže mi to bylo houby platný.

Takže teď, teprve dva dny po začátku prázdnin, stojím v kanceláři vedoucí tábora a snažím se zadržet slzy a poslouchám uvítací sliby.
„Tak, děvčátka, vítám vás na našem táboře, vím, že jste obě dvě na táboře poprvé a je to pro vás nové, ale uvidíte, že se vám tady bude líbit.“
„Tss, to určitě,“ zamumlala Darina potichu, aby ji nebylo slyšet. Měla štěstí. Vedoucí něco lovila v papírech a pak ukázala prstem vedle mě.
„Darinko, ty budeš ve druhém oddílu a ty, Dorotko, ve třetím. A tady na táboře jsme všichni kamarádi, takže mi můžete říkat Květo.“
Do kanceláře vedoucí vběhl rozesmátý kluk a za ním holka se zrzavými copy.
„To je Mirka a Pavel. Darino, ty půjdeš s Mirkou a ty, Dorotko, s Pavlem. Ukážou vám vaše chatky, vybalte si, porozhlédněte se po táboře a společně se uvidíme u večeře.“
Pavel mi podal na přivítanou ruku a povzbudivě se na mě usmál. Nikdy jsem neměla staršího bráchu, ale kdyby ano, klidně by mohl vypadat jako on. Měl rozcuchané hnědé vlasy a na bradě mu rašily vousy. Galantně mi vzal kufr i batoh a dal mi přednost ve dveřích.
„Bojíš se?“ zeptal se.
Jen jsem přikývla.

„Nemusíš, letos je tu dobrá parta, skoro všichni se už znají z loňska, ale pár nových vás tu je taky,“ slíbil mi a já mu uvěřila.
Každý oddíl měl dvě chatky. V jedné spaly holky a ve druhé kluci. Teď ale byli všichni vyvalení venku na lavičkách a zvědavě si mě prohlíželi.
„Tak, bando, tohle je poslední členka našeho oddílu, Dorotka,“ představil mě Pavel a pokračoval: „Na táboře je úplně poprvé, tak doufám, že ji vezmete mezi sebe a všechno jí tu ukážete.“
Každý si se mnou hned horlivě potřásal rukou a já se snažila zapamatovat alespoň pár jmen. Byla tam culíkatá Bára, Terka, co mě namísto potřesení ruky objala, Dominik s pihovatým nosem a taky Jonáš. S rukama narvanýma v kapsách a s kšiltovkou frajersky otočenou kšiltem dozadu vypadal jako místní kápo. Místo pozdravu si jen přiložil ruce ke kšiltu a přežvýkl něco, co mělo nejspíš být ahoj. Ostatní jména mi splynula i s obličeji v jednu velkou rozmazanou šmouhu.
Pavel mi ukázal holčičí chatku a všechny zvědavce z ní vypakoval.
Zůstala jsem na chvíli sama.
Chatka byla útulná. Holky přijely i na tábor vybavené. Stihly to tady už nazdobit. Nad jednou postelí byly obrázky s Barbie, nad druhou žluté postavičky Mimoňů i plakáty ze Soy Luny. Další postel okupovalo snad deset plyšáků a vedle měl někdo s sebou hromadu knížek. Moje postel stála úplně v rohu.
Nejraději bych se na ni schoulila do klubíčka a zůstala tak celé ty nekonečné tři týdny, co mě čekají. Jenže do pokoje vtrhly holky.
Poznala jsem jen Terku, co mě objala, a ta druhá se myslím jmenovala Bára. Zbytek jmen jsem zapomněla. Holkám to bylo fuk.
Vrhly se na mě a spustily jedna přes druhou.
„Ty seš fakt Dorotka? Divný jméno, ne?“ kroutila hlavou Bára.
Než jsem stihla odpovědět, že je úplně normální, Terka mě předběhla s otázkou: „Proč jsi s námi nejela autobusem?“
Co jsem jí asi tak měla říct? Že jsem sem nechtěla jet vůbec? A už vůbec ne autobusem, protože se mi dělá ukrutně špatně a potupně zvracím po prvních kilometrech? Brr. Představila jsem si, jak na mě všichni v autobuse zírají a já vyhazuju snídani do trávy. Úplně jsem se oklepala.
„A kolik ti vůbec je?“ vyzvídala, myslím že Lucka.
„Osm,“ zmohla jsem se konečně na odpověď.
„Prcek,“ odmávla mě otráveně a hned mi hrdě oznámila, že ona jde po prázdninách už do sedmičky.
Z palby zvědavých otázek mě zachránil Pavel. Přišel nám oznámit, že máme vytahat z batohů svačiny, co nám zbyly z domova, a přijít na oddílovou poradu k ohništi vedle chatek.
„Povím vám něco k pravidlům tábora a půjdeme se podívat po okolí. Ukážu vám nástěnku, jídelnu a vůbec všechno důležité.“
Ještě než zmizel v chatce u kluků, vesele na všechny mrkl.
„To je ale strašná nuda,“ zívla Bára a plácla sebou na postel.
Nuda? Teda já si nudu představovala úplně jinak. Třeba když jsme se pohádaly s Radkou a Luckou a já pak seděla doma na zadku a nevěděla jsem, do čeho píchnout. Chodila jsem od okna k oknu a hned zase od okna ke dveřím a od dveří k balkonu a snažila se vymyslet, co dělat. Mamka se mi vždycky smála, že chodím jako bludný Holanďan. Toho pána jsem neznala, ale zajímalo by mě, jestli se taky pohádal s kamarádama, než začal bloudit.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ usmála se na mě mile Terka.
Pokrčila jsem rameny. Normálně jsem docela veselá holka, co ráda zpívá a tancuje. Pravda, někdy se taky dokážu pořádně vztekat, mamka se mi pak směje, že jsem horká hlava. Ale já si na ni vždycky hned sáhnu a nikdy ji horkou nemám. S holkama taky rády chodíme do lesíka za vsí a vymýšlíme si příběhy nebo si jen tak povídáme o hloupostech. Jenže to jsou kamarádky. Tady vůbec nikoho neznám.
Do očí se mi zase nahrnuly slzy. Musela jsem rychle zavrtět hlavou, abych je zaplašila. Už jsem viděla, jak by se mi tu všichni smáli. Raději jsem hodila na postel batoh a pod ní zakopla kufr, aniž bych ho vybalila, a vyběhla jsem ven.

———————————

Prolistujte si celou ukázku.

———————————

Petra Martišková

Petra Martišková se narodila 5. března 1977 v Chomutově a už odmalička ráda hodně četla. Vystudovala Gymnázium v Kadani. Hlásila se na žurnalistiku a bohužel neuspěla při přijímacím řízení. Následně zkusila učitelství a ekonomiku než zakotvila u psaní. V roce 2006 světlo světa spatřila první kniha Tanec v srdci. Dále napsala např. knihu Léto na vodě či Nepovedené kouzlo: Emilka a ztracená škola. Více informací najdete na webu autorky.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Martišková, Petra

Grada, 2019