Knihu Páteční cesta za Kočkoládou od autorky Ivy Geckové
vydalo nakladatelství Grada.

Byl pátek 4. července a už několikátý den bez přestávky  pršelo a pršelo… Tom klečel na lavici u okna, díval se ven a nudil se. Pruhovaný tygr, kterého zahlédl v úterý, jak se pomalu a neslyšně plíží mezi keři na konci zahrady, nebyl k nalezení. Tygři asi nemají rádi mokro a déšť, napadlo ho. Jsou to přece kočkovité šelmy a kočky vlhko nesnášejí. Ale platí to i pro tygry? Až přijedu domů, musím se podívat do nějaké encyklopedie, jestli je to pravda. Co když ho vyplašil ten starý indián sedící na stromě? Brousí si šípy nějakým ostrým nožem, jemné hoblinky dřeva kolem něj víří jako vločky sněhovou vánicí a po chvíli ve velkých spirálách dopadají na mokrou zem pod stromem. Při práci si píská nějakou veselou melodii. Je slyšet i přes zavřené okno. Hm, to bude ono. Může za to indián. Tygři přece žijí i v pralesích a tam normálně loví zvěř, co se chodí napít k břehům řeky, vzpomněl si, jak mu jednou Natálka předčítala z knihy o zvířatech. Takže mokro jim vadit nemůže. Počkat, třeba přece jen…
Najednou se Tomovi zdálo, že koutkem oka zahlédl mezi keři pohyb. Rychle se podíval tím směrem, ale nic. Nasměroval pohled znovu na veliký strom, indián už na něm neseděl. Tom už si ani nedokázal vybavit tu melodii, kterou si indián pískal… Najednou pocítil, jak ho dřevěná lavice začíná tlačit, a proto si kolena podložil vyšívaným polštářkem. Tak je to lepší, usmál se. Jenže zlepšení bylo jen krátkodobé. Přitiskl čelo na studenou okenní tabulku a pomalu hluboce vydechl. Na sklo dopadl jeho teplý dech a pokryl ho tenkou vrstvou bílé mlhy, přes kterou nebylo vidět. I kdyby si to tygr rozmyslel a navzdory tomu protivnému dešti ho přišel pozdravit, přes mlhu na okně ho neuvidí. Honem otřel okno rukávem a zaostřil ven. Zase samozřejmě nic. Žádný kradmý pohyb za zelenými větvičkami pámelníku, žádný mrskající se pruhovaný ocas. Nic. Ach jo, to je otrava…
Jestli bude pršet ještě zítra, zavolám mamce, ať si pro mě přijede, blesklo Tomovi najednou hlavou. Ne že by se mu u babičky a dědy nelíbilo, ale když prší, není tady zkrátka co dělat. Babička nemá počítač ani DVD přehrávač, na televizi jí fungují jen tři programy, a to zrovna takové, které pro děti nic zajímavého nevysílají. Signál na mobil tady taky není a o wifině se mu může leda tak zdát. Jednou se na ni babičky ptal, odpověděla mu, že fenka Fifina zemřela, když bylo to velké vedro, chudinku ji to kleplo přímo uprostřed dvorku. Pak už se radši ani neptal.
„Tome, jestli se nudíš, mám tady hrášek na loupání nebo jen tak na jídlo. Děda pro něj byl dneska ráno, když pršelo jen droboučce. Chceš?“ ozvala se mu za zády babička, která už hodinu žehlila na kuchyňském stole horu prádla.

Tomovi připadalo, že hora se naopak nějak prapodivně zvětšuje a zvětšuje, jako by se na dně prádelního koše usídlil nějaký tvor, asi medvěd, který prádlo vytlačuje nahoru při každém svém pohybu. Tom by přísahal, že před chvílí zaslechl jeho mohutné zachrápání.
„Ne, babi, díky, ale hrášek nechci,“ zavrtěl znuděně hlavou. Má totiž něco lepšího. Z velké spíže se mu podařilo tajně odnést obrovskou tabulku mléčné čokolády. Zbožňuje ji. Pomalu strčil ruku do pravé kapsy a neslyšně vytáhl ten poklad. Aniž si toho kdokoli všiml, ulomil jeden čtvereček a rychlým pohybem si ho strčil do pusy. Mrkl za sebe, ale babička se zrovna potýkala s bavlněnou košilí a Natálka jí z koše připravovala ještě další dvě. Neviděl už babiččin úsměv a lehké pokývnutí hlavou. Najednou se zarazil. No jo, ale ta čokoláda tam byla tak divně položená…
Akorát na poličce, na kterou bez problémů dosáhnu. Nebyla nahoře, kam si babička ukládá věci, na které nechce, abychom sahali. Napadlo ho, že to na něj asi babička narafičila schválně, aby si ji mohl jen tak vzít. Tohle prozření mu na okamžik ještě víc zkazilo jeho už tak špatnou náladu.„A co takhle nějaké dobrodružství, mladý pane?“ promluvil najednou dědeček.
Až doteď se potichu u stolu věnoval opravě porouchaného rádia.
„Jaký dobrodružství, dědo?“ ožil Tom a otočil se na lavici tak prudce, že smetl na zem polštář, který mu chránil kolena. Taky Natálka ustala ve své práci a hleděla na dědečka. Děda, dobře si vědom, že vzbudil u dětí zasloužený zájem, si dával načas se svou odpovědí. Škrábal se v šedých vlasech, nějakou chvilku hledal šroubek, a když ho konečně našel, pomalu dětem odpověděl: „No, možná se vám to nezdá, ale tady u nás se dají zažít všelijaké věci. Třeba… s indiánama, tygrama…,“ mrkl na vteřinku na Toma, ale pak pohled sklopil zase k rozbitému rádiu a pokračoval jen jako mimochodem.

„A taky s opicema, co se prohánějí v pralese.“„V pralese? Ale dědo, tady přece žádný prales není,“ prohodila sebejistě Natálka a důrazně zavrtěla hlavou.Tom zahlédl babičku, jak za Natálčinými zády posunky dědovi něco naznačuje, ale nerozuměl, co by to asi tak mohlo znamenat. Zamračil se. Děda babičce jemně přikývl, jako že rozumí, a pokračoval dál: „Že není? No to dovolte, abych se zasmál. Tady máme ten nejhustější prales ze všech hustých pralesů, viď, babičko?“
Obě děti se k babičce otočily a čekaly na její reakci. Babička se překvapivě tajemně usmála a přikývla. Tom i Natálka údivem otevřeli pusu. To není možné… Babička by jim přece nelhala, ne? Děda, to byl snílek a fantasta, ten si vždycky vymýšlel spoustu příběhů o indiánech, lvech, slonech, princeznách, létajících postelích, mluvících stromech a kytkách, takže jeho příběhy milovali, ale současně věděli, že jeho vyprávění není opravdové. Před spaním se vždy dohadovali, na čí posteli bude děda při vyprávění sedět (a u koho pak později usne). Zato babička byla záruka neochvějného řádu, pravdy a pilíř jistoty. Cokoliv řekla, prostě tak bylo. Pohádky od ní slýchávali taky, ale čítávala jim je z knížek a své vlastní si nikdy nevymýšlela. Proto pro ně byl její souhlas s dědou takovým překvapením.
Natálka se nervózně ošila, zamrkala a zeptala se: „To myslíš vážně, babi?“
Babička přikývla. Tomovi se zdálo, že opět slyší tu melodii, co si pískal starý indián. Podíval se rychle z okna a uviděl indiána sedícího na stromě. Pohupoval nohama do rytmu, přivíral oči a kýval hlavou. Náhle však oči otevřel, upřeně se na Toma zadíval, usmál se a zamával mu. Tom leknutím nadskočil. Měl pocit, jako by mu srdíčko vyskočilo rovnou do krku a tam bouchalo jako o závod. Zavřel oči, nasucho polkl, aby srdíčko zatlačil zase na své místo, a opět otevřel oči. Větev na stromě byla prázdná, ale na zemi přímo pod ní leželo několik dřevěných hoblin z šípů. Poslední hoblinky ještě vířily vzduchem a pak ladně přistály mezi svými sestrami v blátě.
„A kde je ten prales, babi?“ slyšel Tom Natálčin hlas. Podle tónu poznal, že ji to opravdu zaujalo a má nastražené všechny smysly. Zrovna tak, jako když o Štědrém dnu sedíte u večeře, která se neskutečně táhne, a vy už se nemůžete dočkat jejího konce, posloucháte a napínáte uši, jestli ze sousedního pokoje nezaslechnete nějaký zvuk. Třeba šustot křídel, zacinkání zvonečku, jemné ťuknutí, jak do sebe narazí dárky, které Ježíšek sype ze svého velkého pytle pod váš stromeček…
To pro vás totiž znamená jediné: Ježíšek už je tady a nic vás nezastaví, abyste do pokoje nevběhli a nezačali se přehrabovat tou obrovskou hromadou a hledat balíčky se svým jménem. Babička se podívala na dědu. Jen se usmál pod vousy a sklonil hlavu k rozdělané práci. Tomovi ale neušel čertovský záblesk v jeho očích. Babička se opět chopila rozpálené žehličky, která v pravidelných intervalech vyfukovala horkou páru jako rozzlobený tříhlavý drak, a pomalu dlaněmi vyhladila na žehlicím prkně velký květovaný ubrus.

——————–

Prohlédněte si další ukázku.

——————–

O autorce

Iva Gecková pochází z jihočeského Písku, kde vystudovala obchodní akademii. Po studiu dlouhou dobu pracovala ve státní správě a při třetí mateřské dovolené se konečně začala naplno věnovat svému koníčku – psaní. Pro Český rozhlas napsala několik pohádek, jejichž knižní vydání se chystá. Se svojí velkou rodinou žije v Lysé nad Labem. Napsala knihu Florentýna a kouzelná kniha (naše ukázka), Čertí babička (naše ukázka), Jak to chodí v psí školce (naše ukázka) či Štěpán Kobliha není žádná bábovka (naše ukázka).

Zdroj informací: nakladatelství Grada

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Gecková, Iva

Grada, 2019