Ukázka z knihy Jak to chodí v psí školce

Geckova_Jak to chodi v psi skolce
Začtěte se do bláznivých pohádkových příhod Ivy Geckové o psích předškolácích, které doplňují vtipné ilustrace Michala Sušiny.

Přinášíme vám ukázku z knížky Jak to chodí v psí školce,
kterou vydalo nakladatelství Grada v edici Pohádkové čtení.

 

Ráno

Bylo ráno 1. září a na farmě zazvonil budík. No, on to vlastně nebyl budík, jaký máme doma u postele, ten, který každé ráno budí tátu s mámou, aby nezaspali do práce, a děti, aby nepřišly pozdě do školy nebo školky. Tento budík byl jiný. Byl to totiž kohout. Jmenoval se Karel, právě stál na střeše kurníku a kokrhal silným hlasem:

„Vstávat! Všechna zvířátka, vstávat! Je čas vylézt z pelíšků, nasnídat se a dělat svoji práci! Kykyrykýýýý! A dnes je slavný den! Náš malý Bobeš jde poprvé do školky! Bobši! Tak kde jsi? Vstávej! Kykyrykýýýý!“

A kdopak je Bobeš? Bobeš je štěňátko, které bydlí s tatínkem Bobanem a maminkou Bobinou v krásné boudě na dvorku.

Bobeš dobře slyšel budíček kohouta Karla. Ale protože se mu náramně dobře spinkalo a peřinky v pelíšku byly tak měkké a teplé, převrátil se na druhý bok a dělal, že neslyší. Už už si začínal myslet, že se na to jeho spaní nepřijde, když se v pokojíčku objevila maminka Bobina a zatahala ho za ocásek.

„Bobši, tak Bobši, vstávat! Školka čeká! Ať první den nepřijdeme pozdě!“

Geckova_Jak to chodi v psi skolce_ukazka

Bobšovi se nechtělo, ale nakonec se rozhodl, že by ve školce mohla být dobrá zábava. Otevřel tedy jedno oko a zkusil, jestli už je vzhůru. Víte, děti, jak se pozná, že už je vaše očičko vzhůru? No to s ním zkusíte zakoulet, a když se očičko koulí doprava a doleva a nahoru a dolů, tak už je probuzené!

Totéž nožičky a ručičky. Když s nimi zkusíte ráno v postýlce zahýbat a ony se hýbou a protahují, tak je jisté, že už jsou vzhůru. Samo sebou že pejskové nemají ručičky a nožičky! Mají přece tlapky. Ale tahle zkouška je stejná jako u dětí.

Když tedy Bobeš postupně zjistil, že obě oči, všechny pacičky, a dokonce i ocásek už jsou probuzené, nezbylo mu nic jiného než vyskočit z postýlky a vydat se za maminkou do kuchyně.

Maminka zrovna sypala do misky hnědé voňavé granule a ta vůně zatahala Bobše za čumáček. Zrychlil a doběhl k misce zrovna ve chvíli, když do ní maminka nalévala mléko.

„Bobši, vydrž chvilku, už to bude,“ chtěla synka zadržet maminka, ale ten byl tak nedočkavý, že do misky skočil předními tlapkami a na kluzké dřevěné podlaze klouzal až k protější zdi. Ještě štěstí, že tam zeď byla, jinak by štěňátko skončilo uprostřed dvorku.

Maminka jen zavrčela a jako správný pes všechno mléko vybryndané na podlaze vylízala svým dlouhým růžovým jazykem. Bobeš mezitím zhltal všechno, co v misce zbylo, a spokojeně se olízl.

„Bobši, Bobši, tak se mi zdá, že brzy asi půjdeš bydlet k čuníkovi Fildovi do prasečího chlívku! Jestli tohle uděláš dnes ve školce, paní učitelka tě asi moc nepochválí!“ napomínala ho maminka.

Bobeš se zatvářil trochu dotčeně, jako že tohle přece ví a ani ho nenapadne ve školce tohle dělat. Je přece jasné, že tohle může dělat jenom doma! Mrskl chlupatým ocáskem, zastříhal ušima a podrbal se za krkem, protože ho tam zrovna kousla neposedná blecha Alžběta. Byla to jeho věrná kamarádka, co u něj v kožíšku bydlela už pěkně dlouho, a i když se ji maminka občas snažila vyhnat, nikdy se jí to nepodařilo. Alžběta byla vynalézavá a vždycky, když maminka začala Bobšovi pročesávat kožíšek velkým kartáčem, dovedla v chlupech v kožichu tak mistrně kličkovat, uhýbat a schovávat se, že ji maminka neměla šanci objevit.

„Slyšíš? Slyšíš to? Ode dneška ti přestává všechna legrace, Bobši! Už žádné skákání, štěkání nebo hrabání v hlíně! S tím je konec!“ pištěla blecha Alžběta Bobšovi do ucha, až ji musela maminka Bobina napomenout:

„Alžběto! Co to Bobšovi povídáš za nesmysly? Ve školce se přece může skákat, štěkat i hrabat v hlíně! Tys asi nikdy do žádné psí školky nechodila, viď?“

Alžběta se urazila, nafoukla a odběhla se schovat Bobšovi na záda. Byla to totiž pravda, Alžběta nikdy v psí školce nebyla. Chodila pár dní do školky pro blechy a ta se s tou psí vůbec, ale vůbec nedá srovnávat.

Bobina mrkla na velké hodiny v kuchyni.

„Honem vyčistit zoubky! Musíme jít!“

V koupelně si Bobeš vytlačil z tuby na kartáček tolik pasty, že by vystačila pro tatínka i maminku dohromady, a v puse se mu pak udělalo tolik pěny, že vypadal, jako by foukal bubliny z bublifuku. Bavil se takhle pěknou chvilku, a když najednou uslyšel maminčino napomenutí, lekl se a trochu pěny spolkl.

Škytl, kýchl a na závěr si pšoukl. Samo sebou že chtěl mamince hned odpovědět, že už běží honem honem, ale z pusy se mu jenom vyvalila obrovská růžová bublina. Díval se, jak se pomalu vznáší ke stropu boudičky a pak praskne. Bylo to moc zábavné! Konečně objevil, k čemu je to čištění zubů dobré! Vida, vida! Ona maminka dobře věděla, proč ho do toho tolik nutila. Taková zábava to je! Ode dneška si bude čistit zuby nejmíň pětkrát denně.

Bobeš se hnal z koupelny, co mu síly stačily a co mu pacičky dovolily, div, že si je nezapletl všechny do sebe jako vánočku.

„Bobši, dnes je tvůj velký den. Jsem hrdá, že nastupuješ do psí školky, a doufám, že se ti tam bude líbit. Přeju ti hodně štěstí!“ pohladila maminka štěňátko po zádech a šťouchla do něj čumáčkem.

Bobeš chtěl říct: „Díky, mami!“ Ale místo toho mu z tlamičky vyletěla velká růžová bublina a za ní hned další dvě, vznášely se kolem nich a maminka nevěřila svým očím.

„Že ty jsi spolkl mýdlo? Nesmíš zkoušet všechno, co slyšíš v pohádce. Neznamená to, že když mýdlo sní pejsek, co myl s kočičkou podlahu, tak to musíš dělat i ty, Bobši!“

Bobeš s maminkou vyšli z boudičky na dvorek. Ihned se kolem nich seskupila zvířátka, která na ně čekala už od samého rána. Slepice, kuřata, kočky, husy i kohout, všichni přišli popřát Bobšovi šťastný den ve školce.

Jeden přes druhého kvokali, mňoukali a kejhali a byl z toho takový rámus, až musel kohout Karel zakřičet z plna hrdla:

„Kykyrykýýýý! Buďte už konečně všichni zticha!“

Zvířátka okamžitě utichla a otočila se na kohouta. On měl ze všech nejzvučnější hlas, a když bylo potřeba, aby se mezi zvířaty rozšířila nějaká zpráva, bylo to vždy na Karlovi.

„Bobši! Přejeme ti hezký den ve školce, ať se ti tam líbí, ať máš hodně kamarádů a ať tě tam paní učitelka moc nezlobí! Hahaha, teda kykyrykýýýýý!“

Ostatní okamžitě kývali hlavičkami a snažili se opět překřičet jeden druhého.

„Šťastnou cestu, Bobši, mňau mňau!“

„Kokokodák, měj se pěkně, kamaráde!“

„Píp píp, koko, my půjdeme taky do školky, někdy!“

Bobeš s maminkou všem poděkovali a vydali se na cestu do školky. Ta byla docela daleko, až na druhém konci města. Minuli ještě ohradu s kravičkou Bučenou. Byla to Bobšova kamarádka a slíbila mu, že mu nechá hrnek mléka. (str. 7–14)

—————————-

Prolistujte si celou ukázku.

—————————-

Iva Gecková

Iva Gecková pochází z jihočeského Písku, kde vystudovala obchodní akademii. Po studiu dlouhou dobu pracovala ve státní správě a při třetí mateřské dovolené se konečně začala naplno věnovat svému koníčku – psaní. Pro Český rozhlas napsala několik pohádek, jejichž knižní vydání se chystá. Se svojí velkou rodinou žije v Lysé nad Labem. Je autorkou knih Florentýna a kouzelná kniha, Štěpán Kobliha není žádná bábovka, Čertí babička aj.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.


Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeJak to chodí v psí školce

Gecková, Iva

Grada, 2018

Napsat komentář