Zuzana Beranová (*1971) je další opavskou rodačkou, které uhranul černý kontinent. Tou první byla světoznámá Joy Adamsová, jejíž osud v biografii Setkání se smrtí zachytila právě Zuzana Beranová, žurnalistka, pracovnice českých ambasád v Nigérii, Keni a Zimbabwe. Nyní ji můžeme najít v Namibii, kde pracuje pro EU a trvale žije i s celou rodinou. Přestože poznala snad Všechny vůně Afriky a ví, že se v ní ani moc nezasměje, jak prozradila v našem článku ke kávě, zůstává temnému kontinentu věrná.

A to i ve své další knize s názvem Poslední nosorožec, kterou vydalo nakladatelství Jota.

Pokud jste zvyklí na knihy jiné české autorky Hany Hindrákové, která také miluje Afriku a ve svých knihách zachycuje její problémy, pak se, prosím, mějte na pozoru ve svých očekáváních. Pohled Zuzany Beranové je totiž ještě mnohem syrovější.

Možná je to však i prostředím, v němž se děj knihy odehrává. Příběh dvou posledních nosorožců bílých a jejich ošetřovatele Vladimíra a jeho ženy Evy totiž čtenáře nevede do turisticky známější Keni, ale do Zimbabwe. Pokud se vám zdá, že je to jedno, pak budete brzy vyvedeni z omylu…

Nosorožci Samson a Kabiré nedokázali v české republice zplodit potomka, a tak podle jejich ošetřovatele Vladimíra zůstává jen jedna možnost – převézt je do Afriky a doufat, že konkurenční přirozené prostředí sehraje pozitivní roli. Totéž si od výletu do Afriky slibuje i Vladimírova žena Eva, které již tikají biologické hodiny.

Vše je však jinak: v Zimbabwe řádí pytláci, které okamžitě zaujme Samsonův obrovský roh, a místo očekávaného sblížení manželů přichází hluboký rozkol. Vladimír se zapojí do pomoci farmářům, které vojenské složky zbavují majetku bez ohledu na to, že to povede ještě k většímu nedostatku potravin v zemi, Eva se zase upne k práci v nemocnici, kde se krásný lékař Tendai snaží zachránit co nejvíce postižených epidemií cholery.

Bohužel cholera, pytláci, drancující vojáci, šílený diktátor, kmenové války, nejvyšší inflace na světě a epidemie AIDS nejsou zrovna pozitivními okolnostmi podporujícími romantický příběh. Proto není divu, že jej čtenář v knize Poslední nosorožec málem ani nepostřehne. Pozitivního je v ní totiž opravdu jen pomálu. Spíš se připravte, že dostanete pořádný náklad děsivé zimbabwské reality všedního dne.

Po dočtení knihy jsem si jen říkala, jak někdo může chtít v této zemi dobrovolně žít, a pochopila jsem, že Afrika má mnoho různých tváří. Jak laskavou, kterou se snaží předvádět turistům, tak vážnou, s níž řeší své problémy v demokratických zemích, ale i temně děsivou, s níž v diktátorských zemích zametá se vším živým.

Eva se odvrátila, tohle se nedalo zvládnout. Děti k ní vztahovaly tenké ručičky, na nichž nebyla žádná svalovina, jen kosti potažené svraštělou kůží. Vehnalo jí to slzy do očí, ale pak smutek vystřídal vztek na dospělé a také na celý systém, který měl tyto bezbranné děti chránit, ale dopustil, aby vypadaly jako chodící mrtvoly, jimž se dalo spočítat každé žebro a každá kůstka v drobounké tváři. (str. 116)

Bylo mi z celého příběhu smutno. Tolik beznaděje jsem už dlouho neprožívala. Jestliže máme nějakou šanci pomoci díky různým projektům chudé Africe, pak se totiž určitě nejedná o podporu Zimbabwe.

Kniha je psána vcelku čtivě, bohužel jsem ji nedokázala číst na „jeden nádech“, ale dost často jsem musela „rozdýchávat“ šokující a deprimující informace. Pokud si myslíte, že hodně unesete a chtěli byste poznat, jak se žije pod diktátorskou vládou, určitě si Posledního nosorožce přečtěte.

Související knihy

Beranová, Zuzana

Jota, 2015