Přinášíme vám ukázku z knihy Sůl země, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

 

KAPITOLA PATNÁCTÁ,

napsaná proto, aby pokorný a moudrý čtenář věděl, že starci Isidorovi nebyl cizí dar jasnovidectví a divotvorství

 

Myslím, že není zapotřebí, abych ti, bohabojný čtenáři, připomínal, že ani dar jasnovidectví, ani dar divotvorství, ani žádný jiný dar sám o sobě nenaplňuje člověka Božím Duchem. Ty, jako dobrý křesťan, si jistě neustále uvědomuješ, že Boží království je spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém, a ne zázraky či proroctví anebo uzdravování – k tomu se už mnozí Boží moudrostí obdaření Otcové ve svých spisech vyslovili. Ale není ti neznámo ani to, že ten, kdo miluje Boha a hledá Boží království, dostává spolu s Duchem i jeho dary. A Spasitel řekl: „Nejprve hledejte Boží království … a všechno ostatní vám bude přidáno.“

A právě takový byl i starec Isidor. Nikdy netoužil po tom, co lidé obdivují, nýbrž jako moudrý kupec hledal především drahocennou perlu své duše. V ní se usídlil Bůh a s Bohem duchovní radost a hojnost života, který přislíbil Spasitel svým učedníkům. Ale tato životodárná vláha se jako z přeplněné křišťálové nádoby nevyčerpatelně vylévala z průzračného Isidorova srdce, činila znamení a dodávala starci tajemnou sílu.

Starcovi návštěvníci nepochybovali, že starec vidí a zná věci, které jsou lidem skryty; avšak tato zjevná znamení považovali za nepatrná ve srovnání se samotným starcem, neboť kdo by si prohlížel královskou výzdobu dvora v králově přítomnosti? Báťuška sám o svých duchovních darech nerad mluvil, pokládal je za přirozený důsledek života v Bohu. Když mu připomínali jeho schopnost předvídání, pokojně odpovídal: „Bůh je s námi, je blízko nás, vidí našima očima.“

Ne jednou ani dvakrát, ani třikrát, nýbrž mnohokrát, a nejen Isidorovi žáci, ale i mnozí jiní se přesvědčili, že abba, když jste ho navštívili, jako první začal hovořit o důvodu, kvůli němuž jste za ním přišli. Přicházíš a on tě vítá s radou ve věci, na kterou ses ho chtěl zeptat. Podobné případy byly pro báťuškovy žáky tak obvyklé, že je ani nezaznamenávali, a teď už upadly v zapomenutí. Zde je několik příběhů, jež se zachovaly pro poučení těm, kdo neměli možnost starce vidět.

Jistý člověk odcestoval daleko od Sergijevského Posadu a na zpáteční cestě došlo k nečekanému setkání, které ho hluboce znepokojilo. Setkal se s manželkou jednoho ze svých známých a ta mu vylíčila těžkou morální situaci a zoufalství svého muže. Přítel měl na nejbližší zastávce z vlaku určitě vystoupit a tohoto svého známého navštívit, ale nenapadlo ho to. Jak se říká, čert mu myšlenku ocasem zakryl. Dorazil do Sergijevského Posadu právě na liturgii a vtom si uvědomil, že se musí okamžitě vrátit zpět, aby stihl, co zameškal. A protože vlak do onoho města odjížděl až pozdě večer, měl ještě dost času zastavit se pro požehnání u mnicha Isidora.

Když přišel k báťuškovi, skučela kolem meluzína. Otec jej přivítal ve dveřích a ještě příchozímu ani nepožehnal a už, ukazuje na poletující sněhové vločky, mu říká: „Podívej, hle, dobré skutky poletují jak mouchy! Musíš odjet co nejdřív, vždyť vlaky mohou uváznout.“ Poté potvrdil nutnost odcestovat ještě té noci, požehnal jej, a dokonce sám napsal svým stařeckým roztřeseným písmem list člověku, který potřeboval pomoc.

A ještě jedna příhoda: Jednou přišel ke starci Isidorovi jeden z jeho duchovních synů (otec G.), vyzpovídal se u něj a dal mu dva rubly. Otec Isidor si je vzal a vtom se dárcovou hlavou mihla myšlenka: „Proč si je vzal, vždyť ví, že jsem chudý.“ Otec Isidor mlčel, neřekl ani slovo. Během dalšího hovoru přišel jeden nuzák, jemuž předtím otec Isidor řekl, aby si přišel večer pro peníze, ačkoli tehdy ještě neměl ani kopějku. Báťuška mu dal dva rubly a podotkl: „Podívej, přišel dobrý člověk, který ti dává peníze.“ Poté, vyprovázeje otce G., řekl mu o samotě: „Nepohoršuj se, že jsem si od tebe vzal ty dva rubly: modlitby skrze ně, laiky, dojdou k Bohu spíše než mé a tvé dohromady.“ Otec G. si to vyložil jako nepochybnou schopnost jasnovidectví.

Přišel-li kdo za otcem Isidorem s hříchem na srdci, pohněval-li se s bližním či polevil v lásce, pak na to báťuška vždy zavedl řeč, dvěma třema otázkami přivedl dotyčného k vyznání hříchů a ke kajícnosti. Pro všechny se to stalo jevem natolik obvyklým, že setrvával-li někdo zatvrzele v hříchu, pak raději nechodil starci na oči.

Obvyklý starcův život byl život v jiném světě. Nejednou ve snu viděl Matku Boží, svatého Serafima a jiné světce a naslouchal jejich vnuknutím. Vzpomeňme si například, jak se mnich Isidor seznámil s biskupem J.

– Do roku 1904 se mi nepodařilo seznámit se s otcem Isidorem, vypráví biskup J., ačkoli jsem o něm hodně slyšel už jako student Akademie. Poprvé jsme se setkali v květnu roku 1904. Byl překrásný den a já se vydal na procházku do akademického sadu. Proti mně cupital shrbený stařík s holí, v mnišské čapce. Blíží se ke mně a říká: „Báťuško, Vaše Osvícenosti, jste to vy?“

„Ano, co si přejete?“

„Jsem otec Isidor.“

„Těší mě, že vás poznávám.“

„Přicházím za vámi v této věci: dnes v noci se mi zjevila Matka Boží a řekla mi: ‘Proč jsi ještě nedostal požehnání od nového biskupa?’ Tak jsem tady…“

Díky své vzácné vnímavosti rozuměl báťuška také znamením neživé přírody. Často vyprávěl, jak se v chrámu v jeho rodišti objevila jednou ohnivá koule a ožehla ikonostas. Kouli pokládal báťuška za Boží div – po jeho spatření se stáhl ze světa. Zlehka se usmívaje, dodával pokaždé stejně: „Někdo možná řekne, že se to stalo samo od sebe. Ale já si myslím něco jiného…“

Je to opravdu tak. Někteří volnomyšlenkáři (kéž bohabojný čtenář nepodlehne jejich svodům!) učeně namítnou, že to mohl být „kulový blesk“. Co na to říci? Nemůže snad Bůh promlouvat k člověku kulovými blesky? V jeho rukou je celé stvoření a skrze stvoření nám říká: Hle, jak se vaše srdce zatvrdilo, proto nerozumíte Božím slovům. Ale báťuška vnímal stvoření celým srdcem: jemu ze stvoření znělo Boží slovo, a proto byl pro něho celý svět pln podivuhodných znamení a tajemných vnuknutí. Pro něj, muž produchovnělého, byl i kulový blesk zázrakem; pro zesvětštělou duši nebude Božím znamením ani konec světa. Bezbožník, který chce žít bez Boha, je potrestán právě tím, že zrak jeho srdce pohasíná; nevidí a nezná Boha a nechápe znamení jeho hněvu, a proto jej také nic nenabádá, aby se ohlédl za svým životem a činil pokání; žije jakoby ve snu, ale sám si to neuvědomuje a své sny naopak pokládá za skutečnost.

Mnich žil jinak, vždy byl čilého a bodrého ducha. Naslouchal Božímu stvoření a Boží stvoření naslouchalo jemu. Neviditelná vlákna jej pojila se skrytým srdcem tvorstva. Nejen svět byl znamením pro mnicha Isidora, ale také sám mnich byl znamením pro svět. Kolem něj se skutečně dělo to, co kolem jiných ne.

Vyprávěl například tuto příhodu: V den Zesnutí Matky Boží – kdy mohly do skitu přijít i ženy – přišla k němu jistá žena a stěžovala si na neustálou bolest hlavy. „Soustředěně se pokřižuj,“ řekl jí mnich a naučil ji svoji modlitbu k pěti ranám Spasitele. Žena se začala soustředěně žehnat, ale sotva zvedla ruku k čelu, hned se roztřásla, v křečích padla k zemi a z úst jí vyšla černá pěna. Báťuška přikázal, aby tu ženu vynesli z poustevny k Matce Boží Černigovské do podzemního chrámu. Tam byla žena ze své choroby uzdravena.

---

Karmelitánské nakladatelství je křesťansky orientované nakladatelství. Na trhu působí od roku 1991 a dosud vydalo více než 1500 titulů. Nejdůležitější částí edičního plánu KNA jsou edice věnované duchovnímu životu.
Mezi dlouhodobě nejúspěšnější edice KNA patří edice Karmelitánská spiritualita a Malý duchovní život.

Související knihy

Sůl země
Život starce Isidora

Florenskij, Pavel

Karmelitánské nakladatelství, 2015