Čtyři touhy, které nás nenápadně ruinují

Popelka na úřadě práce

Pozoruje mě. Cítím, že se na mě dívá, a srdce mi rozrušeně buší. Všiml si mě v momentě, kdy jsem si rukou projela vlasy a přitom uvolněně zaklonila hlavu. Od té doby ze mě nespouští zrak. Sedí o pár stolů dál v moderní smíchovské kavárně, před sebou otevřený notebook, od kterého zvedá každou chvíli roztěkaně oči směrem ke mně. Vnímám to koutkem oka. Teď bere do ruky šálek s espresem. Přiloží ho k ústům, a toho momentu využije k tomu, aby se na mě zase zadíval. Kdo to asi je? Odhadem mu může být něco pod čtyřicet, oblek, kravata, krátké tmavé vlasy, špičkový laptop. Víc nevidím. Opatrně po něm loupnu pohledem. Na zlomek sekundy se naše oči setkají a oba rychle ucukneme pohledem. Jak je to dlouho, kdy jsem někomu takhle učarovala? Pět let? Deset? Bůhví jestli. Každopádně je to dlouho, a asi i proto se cítím nejistá. Nevím, jestli ve mně převažuje potěšení nebo nervozita. Docela se mi hodí, že musím pomalu jít. Vědoma si bedlivého pohledu cizího muže, pomalu vstávám. Oblékám si kabát, přehazuji přes rameno tašku a oběma rukama osvobodím dlouhé vlasy skřípnuté pod límcem. Ten pohyb mu neušel. Pohnul se na židli a záda opřel o opěradlo, jako by chtěl mít větší odstup od obrazu, který si se zájmem prohlíží. Pozvolna se otáčím k odchodu. Ale nedá mi to, a ještě než se definitivně odvrátím, se na něj podívám. Chci ještě jednou zachytit jeho přímý pohled, cítit ty motýly v břiše. Nemám se na něj usmát? Ale co když to vezme jako pobídku, vstane a přijde ke mně? Při té představě skoro panikařím. To se však vzápětí ukazuje jako zbytečné, protože on se zrovna nedívá. Hledí mým směrem někam do prázdna. Že by zklamání z  toho, že odcházím? Z  promarněné příležitosti? Z dalšího příběhu, který skončil, aniž začal, jen protože si nikdo netroufne toho druhého oslovit? To už se nedozvím.Otáčím se na onom plese, na kterém se, jak známo, princ zamiluje do té nejpůvabnější dívky v sále a učiní z ní svou nevěstu, já bych to nebyla. Tfuj, ani to nechci psát – tak hořké to je.

Příběhy o tom, jak rozkošné děvče okouzlí významného muže a vzápětí se za velkého jásotu slaví opulentní svatba, slýcháme odjakživa a vědomě či nevědomě se vžíváme do role té favoritky. Tu představu máme v hlavě, za nehty i pod kůží, a ať děláme v životě cokoli, být krásná a bohatě se vdát zůstává metou a symbolem ženina životního štěstí.

Ač smyslem těchto pohádek vždycky bylo nás na chvilku osvobodit od reality – ne nás na ni připravit – tak zase tak úplně nesmyslné nebyly. Nesly v sobě ekonomickou poučku a  návod k  úspěchu pro mladé dívky. Dokud ženy neměly přístup ke vzdělání a vydělat si vlastní peníze pro ně bylo složité, představoval sňatek s boháčem jedinou možnost, jak si vylepšit životní úroveň a zajistit se na stáří. Dávalo tedy smysl soustředit veškerou energii na to, vypadat ne odolatelně.

Dnes to smysl nedává. Protože už nežijeme v době, kdy manželství trvají celý život a po třicítce klepe stáří na dveře. Dneska, kdy se přes padesát procent manželství rozvádí a ve třiceti máme půl století života před sebou, je absolutní upřednostňování krásy to samé jako vsadit veškerý majetek na jedinou akcii nebo utratit první den dovolené rozpočet na celý pobyt za boty na podpatku. Slovy ekonoma, nechat všechna vejce v jednom košíčku.

Život je dnes víc než kdy předtím běh na dlouhou trať plný zvratů, neznámých dobrodružství a zajímavých příležitostí. A teprve v cíli se rozhodne, jak ho kdo zdolal úspěšně.

Možnost bohatě se vdát máme pořád. Je to docela hezký scénář a určitě bezva dobrodružství. Ale už dávno to není jediná možnost, jak se finančně zajistit, a hlavně už to dávno není žádná garance, že se tak člověk zajistí opravdu doživotně.

Bohatě se vdát už neznamená „udělat štěstí“, nýbrž „prožít fajn epizodu“. Vosí pas a dmoucí se ňadra už muži neberou jako symbol plodnosti, ale v první řadě jako atribut sexy figury, takže místo abychom na ně ulovily ženicha, nalákáme na ně hlavně známosti do postele. A pokud nás manžel do konce života zabezpečí, nebudou o něm známí říkat, že plní svou roli, nýbrž že my máme neuvěřitelnou kliku.

My tomu ale nechceme věřit a dál pěstujeme kult Popelky. Většinu energie investujeme do vlastní atraktivity a nedochází nám, že tím najíždíme na slepou kolej. Souboj v atraktivitě nemůžeme s osmnáctkami vyhrát. Navzdory plastické chirurgii nás jednoho dne převálcují, stejně jako je začas převálcují ještě mladší. Čím dřív nám to dojde, tím dřív budeme mít šanci přepsat neúprosná ekonomická fakta trochu víc v náš prospěch. Ženy tvoří většinu nezaměstnaných, vydělávají méně než muži a převažují mezi chudými důchodci.

Tohle přitom není nutné! Mluví se o diskriminaci žen, která prokazatelně existuje, ale zapomíná se na šance, které nám dnešní doba nabízí a které vlastní vinou necháváme ležet ladem. Ještě nikdy v historii jsme neměly tolik příležitostí jako dnes! Ještě nikdy nám život nenabízel tolik možností užívat si svobody, žít podle vlastního gusta a vydělat si peníze bez ohledu na to, jestli nás okolí považuje za sexbombu, či nikoli. Jediné, co nám v tom brání, je naše pasivita a neznalost. Sníme o štěstí a čekáme, že nám spadne do klína. Toužíme po úspěchu a závidíme ho ostatním. Neznáme vlastní potenciál, a tak děláme chybná rozhodnutí a padáme do pastí, které jsme si nastražily samy. Toužíme být krásné a atraktivní a dáváme horentní sumy za cokoli, co nám slibuje se tomuto ideálu přiblížit. Ve čtyřiceti zjistíme, že v reprezentativních vilách se zahradou bydlí ti, kteří peníze využili i jinak.

Toužíme mít rodinu a děti, ale ve snaze vytvořit harmonické prostředí jako z reklamy zahodíme vlastní kvalifikaci a léta praxe. Po padesátce se třeseme o místa, protože ta, jež se nám horko těžko podařilo získat, patří k  těm, která firmy v  dobách úsporných opatření škrtají jako první, nebo rovnou stojíme ve frontě na úřadu práce.

Toužíme působit žensky a být oblíbené, a proto se neženeme do technických předmětů ani na ředitelské pozice. Celoživotně tak dřeme v málo placených oborech, jako péče či vzdělávání, a remcáme na nízkých pozicích, ze kterých nemůžeme nic ovlivnit ani nikomu jinému pomoci.

Toužíme po prestižním partnerovi, který nás bude vodit do společnosti a finančně nás zajistí, ale nedochází nám, že čistě statisticky jich už dávno není dost. Dívky dosahují ve škole v průměru lepších výsledků než chlapci a už několik let převažují mezi absolventy vysokých škol, zatímco chlapci tvoří většinu těch, kdo seknou se školou ještě před maturitou. Končíme tak jako zhrzené milenky ženatých mužů nebo zahořklé, rozčarované a rozvedené ženské.

Zkrátka se nechováme tak, abychom se splnění našich snů přiblížily. Neříkám, že musíme přestat snít o  tom, že jednou zažijeme příběh jako Popelka. Jen říkám, že je načase začít se k životu stavět trochu víc jako skutečné královny a panovnice. Chytře, strategicky, aktivně a v duchu s dobou.

Kýveme hlavou, když slyšíme, že lidé za sebe dnes musí brát větší odpovědnost a nemohou spoléhat jen na to, že se o ně postará stát. A spoléhat se na to, že se o nás postarají muži, můžeme? Proč by měli? Kdejaká mladá holka dnes sebejistě prohlašuje, že nehodlá manželovi prát, žehlit, vařit teplé večeře a čekat na něj ve vyhřáté posteli. Málokterá z nás je dnes ochotná sloužit muži tak, jak to ženy dělaly dříve, kdy jim nic jiného nezbývalo. Proč by na tom ale muži měli být jinak? Proč by měli chtít finančně krvácet kvůli servisu, který už není to, co býval, a který si mohou za své peníze dopřát kdykoli a ještě navíc bez zbytečných domácích konfliktů? Proč by si neměli raději užít svobody a svých peněz?

Všechny tak nějak cítíme, že s tím, jak se radikálně mění svět a společnost, se také mění vztahy mezi muži a ženami, a možná i proto se trochu bojíme. Že se nám nepodaří potkat toho pravého, který si nás vezme, založí s námi rodinu a finančně nás zabezpečí. Že nás partner opustí a my skončíme osamělé a zapomenuté. Že nám úspěch zůstane odepřen a my si nikdy nebudeme moct dovolit všechen ten luxus, který propagují reklamy. Zkrátka že náš život nakonec proběhne jinak, než jsme si v šestnácti vysnili. Nebojte! Všechno může dobře dopadnout! Je jen potřeba překopat většinu toho, co nám do hlavy vštěpovaly pohádky minulých generací, a začít myslet z gruntu jinak.

Prolistuje si celou ukázku zde!

Knihu Touha být úžasná vydalo nakladatelství Grada.

Nakladatelství GRADA existuje v České republice již od roku 1991. V její produkci jsou tituly s právní tématikou, knihy ekonomické, tituly z oblasti financí a účetnictví, manažerské tituly, psychologické, zdravotnické, knihy s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví, knihy technické z nejrůznějších oborů a profesí. Tuto pestrou škálu doplňuje i naučně odborná literatura, která nabízí řadu publikací s velkým záběrem pro denní praktický život.

Související knihy

Frouzová, Magdalena

Grada, 2015