Compendium grammatices linguae hebraeae je jedním z posledních děl Benedikta Spinozy (1632–1677). Tematicky zde filosof navazuje na problematiku pojednanou již v Traktátu teologicko-politickém, nezbytnou podmínku pro jakékoliv diskuse o teologických otázkách totiž spatřoval v důkladné znalosti pramenného jazyka. Na rozdíl od předchozích zvyklostí usiluje o zcela sekulární a na Bibli nezávislé pojetí. Význačným rysem spisu je teorie lingvistického monismu, tj. nauka o slovních druzích, které jsou Spinozou v rámci hebrejštiny chápány téměř výhradně jako jména a jejich deriváty. Téma prapůvodní dokonalosti jazyka, historickokritický přístup k náboženské tradici, ale také základní ontologická koncepce holandského filosofa, to vše je zde syntetizováno do nového celku. Studium tohoto spisu zprostředkovává čtenáři neobvyklý pohled na Spinozovo myšlenkové dílo, zejména pokud jde o některé motivy z židovské tradice v něm obsažené. Zároveň představuje zajímavý dokument jazykovědy 17. století, který je v řadě aspektů srovnatelný s dobovými lingvistickými projekty, ať již se jedná o univerzální gramatiku port-royalské školy, nebo o umělé jazyky vytvořené na filosoficko-logickém základě.