Ladislav „Denis“ Verecký vstoupil do obecného povědomí především jako novinář, ale jeho profesní dráha byla dlouhodobě spjata rovněž s pozicí redaktora poezie v Československém spisovateli. Do Topičova domu, kde nakladatelství sídlilo, se na Vereckého během osmdesátých a na počátku devadesátých let obracely desítky neznámých i zavedených autorů, mezi nimi také tehdy začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví bardi Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Jejich dopisy, pečlivě utříděné a schraňované ve Vereckého archivu, dávají nahlédnout do osobních a autorských světů literátů tří různých generací. Dýchá z nich dobová atmosféra a vypovídají mnohé jak o svém adresátovi, tak o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, se kterým ke své práci nakladatelského redaktora i ke „svým autorům“ přistupoval.