Hladomor

obálka knihy Druhá revoluce
O tom, že pětiletky byly pro hospodářství cestou do pekel, netřeba polemizovat. Ve třicátých letech minulého století se v SSSR potýkali s extrémním hladomorem, který nebyl jen důsledkem nízké úrody…

V nakladatelství Dokořán právě vyšla kniha Druhá revoluce s podtitulem Stalinská transformace v Sovětském svazu 1928-1934, z níž vám přinášíme ukázku.

Bolševická moc radikálně změnila sociální a hospodářskou strukturu země a další drastické změny jí vtiskl stalinský totalitní režim, který nastoupil na přelomu 20. a 30. let minulého století. Některé důsledky stalinské transformace jsou stále ještě zřetelné. Výzkum stalinismu je vysoce aktuální, a to nejen jako významný fenomén historie, ale i současnosti.

 

Hladomor

Úroda roku 1932 byla opět nízká a politbyro po ztrátě iluzí muselo znovu snížit export, tentokrát o plné 3 miliony tun oproti předešlému roku, neboť k dispozici pro vnitřní využití bylo o více než jeden milion tun obilí méně. Nedařilo se doplnit zásoby obilí o 2 až 3 miliony tun a politbyro bylo navíc nuceno neochotně a jen po částech vydat ze zásob asi 2 miliony tun osiva na příští sklizeň. Stav zásob tak poklesl k 1. červenci 1933 jen na 1,1 milionu tun obilí. Využití posledních zásob by jistě odvrátilo nejhorší následky hladomoru a zachránilo mnoho životů, avšak nechalo by zemi, města a armádu bez zásob, zvláště když nebylo jasné, jaká bude další sklizeň.37 Poté by hrozil hladomor nejen na venkově, ale také ve městech, což by režim zničilo. Z této situace vyplýval také brutální nátlak na splnění dodávek obilí za jakoukoliv cenu. Není pochyb, že Stalin byl za hladomor odpovědný, ale je velmi pravděpodobné, že jej nevyvolal záměrně, aby potlačil odpor rolníků – nyní vlastně již z větší části kolchozníků. Hladomor byl důsledkem předchozích let, během nichž bylo rozvráceno zemědělství, nezainteresovanosti rolníků na růstu produkce, což v kombinaci s velmi negativními klimatickými vlivy vyústilo v katastrofu.
Dne 14. prosince 1932 vydal ÚV VKS(b) usnesení pro Ukrajinu, severní Kavkaz a Západní oblast. Plán výkupu obilovin musely tyto oblasti splnit ještě v průběhu ledna 1933. Vedoucí činitelé bolševické strany na Ukrajině a v krajích byli za splnění příkazu osobně odpovědní. Vzhledem k tomu, že Moskva činila (alespoň oficiálně) za neplnění výkupu odpovědné kulaky a další kontrarevoluční živly (těžko se mohla přiznat ke zničení zemědělství, které sama způsobila), dostaly stranické a státní orgány uvedených oblastí příkaz, aby je „rozhodně vykořenily“ trestem vězení nebo dokonce trestem nejvyšším. Usnesení navíc obsahovalo řadu dalších represí, namířených proti konkrétním osobám.
ÚV VKS(b) těmto orgánům uložil, aby uskutečnily řadu opatření a kroků proti kontrarevolučním živlům, které podle usnesení sabotovaly plnění plánu výkupu, a to zatčením či uvězněním na „dlouhou dobu“. Doporučovalo se jim také, aby se nezastavili ani před uplatněním nejvyššího trestu u těch nejzatvrzelejších, přičemž jim v konkrétních případech Stalin a Molotov přikazovali, aby jmenovitě uvedené „organizátory sabotáží“, bývalé i stávající stranické funkcionáře, předali soudu, a aby tito byli odsouzeni k pěti až deseti letům vězení v koncentračních táborech.
Vedení Komunistické strany Ukrajiny uvedené usnesení vzápětí konkretizovalo vlastním usnesením, v němž podle vzoru politbyra učinilo odpovědné za splnění plánu výkupu jednotlivé osoby, včetně vedoucích kolchozů, a nařídilo, aby byl plán splněn, i kdyby kolchozy musely k jeho naplnění použít osivo připravené pro novou sezónu. To se sice podařilo, avšak nedostatek potravin, který na vesnici panoval již v minulém roce, přerostl na jaře a v létě 1933 ve všeobjímající hladomor, který zasáhl především Povolží, Ukrajinu, Kazachstán a oblasti severního Kavkazu. Přesnější údaje o počtu obětí nejsou k dispozici, avšak odhaduje se, že zahynulo 3 až 5 milionů lidí.
Historikové stále diskutují o problému, zda byly hladomor a rozvrat zemědělství důsledkem jednání samotného Stalina, který chtěl silou donutit rolníky, aby se podřídili požadavkům státu, nebo zda se Stalin uchýlil k násilí, aby z venkova získal potraviny, protože stav zásobování ve městech byl takový, že by ohrozil samotnou industrializaci a způsobil režimu těžké politické problémy. Zdá se, že skutečná situace spíše odpovídala druhé variantě. Totiž, že se stalinský režim sám vmanévroval do kritické situace, a cestu z ní jako obvykle hledal brutálním tlakem na venkov.
Problematika hladomoru byla vzápětí zpolitizována. Ukrajinští nacionalisté, od historiků po politiky, ji využívali a využívají k posílení ukrajinského nacionalismu, vytvoření představy boje ukrajinského venkova proti stalinské diktatuře atd. V první řadě hovoří o hladomoru jako o specifickém ukrajinském fenoménu, přičemž opomíjejí skutečnost, že hladomor zasáhl podstatně širší oblast než jen Ukrajinu, i skutečnost, že větší procentuální ztráty utrpělo například obyvatelstvo Kazachstánu. Dále hledí na hladomor jako na fenomén, který vyvolal Stalin záměrně proto, aby jeho prostřednictvím zlomil odpor ukrajinských rolníků proti kolektivizaci, či dokonce proti samotnému setrvání Ukrajiny v rámci Sovětského svazu.
Současní neutrální historikové jiných národností, než jsou Ukrajinci či Rusové, však tyto trendy ukrajinské historiografie a publicistiky nepotvrzují. V zásadě zastávají názor, že nebylo Stalinovým záměrem nechat pomřít miliony lidí a neexistují důkazy k tvrzení, že by hladomor na Ukrajině vyvolal záměrně jako etnickou genocidu. Někteří z nich upozorňují na mezinárodní kontext hladomoru, který se odehrával v době japonské agrese na Dálném východě (proti Mandžusku) a v době, kdy se sovětské vedení obávalo koordinovaného japonsko-polského útoku proti SSSR. Sovětský svaz sice dovezl z Kanady 3 miliony pudů obilí, které bylo distribuováno na Sibiři, avšak Stalin nehodlal dát velkými dovozy obilí v této situaci najevo slabost Sovětského svazu. Navíc v této době kvůli zvýšeným dovozům radikálně narůstalo zahraniční zadlužení země a nákupy potravin by jej dále prohloubily. Katastrofa byla evidentně výsledkem úsilí sovětského vedení urychleně změnit agrární zemi v průmyslovou mocnost. Stalinovy plány radikální modernizace vyžadovaly obilí pro export i pro domácí spotřebu – pro rychle rostoucí řady průmyslových dělníků a obyvatel měst.


Více informací o knize jste si mohli přečíst v článku Stalin – strůjce nové epochy.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeDruhá revoluce
Stalinská transformace v Sovětském svazu 1928-1934

Litera, Bohuslav

Dokořán, 2013

Napsat komentář