Ukázka z knihy Vražda v Průhonickém parku

Vrazda-v-Pruhonickem-parku
V dnešní ukázce vám představíme knihu, která se vrací ke skutečné události z devadesátých let. Tenkrát byla v malé obci Průhonice nedaleko Prahy brutálně zavražděna mladá žena. Případ není objasněn dodnes…

Knihu Vražda v Průhonickém parku vydalo nakladatelství Cosmopolis.

 

Kapitán Přemysl Vácha patřil zatím společně s programátorem Zdeňkem Kubou k jediným zaměstnancům nově se rodícího oddělení, které mělo za úkol vytipovávat pachatele vražd na základě již vyřešených případů zpracovaných do počítačového programu. Ten měl poukazovat na případy vykazující shodné rysy.

„A teď mi vysvětlete, proč jste tedy vraždu Zory Sedlářové ještě nerozlouskli, když tady máte ty nejmodernější počítače?“ zeptal se Arnošt.

Vácha mohl být čtyřicátník a pohoda mu koukala z očí. Přešel s klidem Angličana invektivní tón otázky svědčící o nepochopení funkce počítačového programu.

„To je prosté,“ odpověděl s chápavým úsměvem. „Podobný čin u nás nikdy spáchaný nebyl. Proto není zanesen do systému a nemáme ho tedy s čím porovnat.“

Arnošt ihned pochopil, že nemusel vyrukovat s jízlivou a ještě ke všemu nechytrou otázkou. Chvíli váhal, jestli má nyní před Váchou hrát blbého a neshodit majora Hovorku, nebo má hned odkrýt karty a nějak džentlmensky se s ním dohodnout. Nakonec se rozhodl pro otevřenou hru.

„To mi neříkejte, pane majore,“ oponoval mu. „Oba přece víme, že byla před několika měsíci spáchána podobná vražda.“

Vácha se uznale zašklebil.

„Vidím, že jste informován, pane redaktore, ale zkuste používat logiku,“ upozornil ho. „Ten druhý případ má pouze některé společné rysy a není jich tolik. Takže jedna z vyšetřovacích verzí je, že se může jednat o toho samého pachatele. Ale žádnou podobnou vyřešenou vraždu jsme tady neměli, takže nejsme schopni pomoct. Já vám klidně udělám profi l pachatele, ale bude tak obecný, že na jeho základě budeme moci podezírat polovinu chlapů v téhle republice,“ navrhl Vácha s nadsázkou a Arnošt nedočkavě přikývl. Těšil se na kriminalistovy závěry.

„Podle mě je to muž do třiceti let, patrně blonďák, mající dlouhodobě patologický vztah se svojí matkou,“ tipoval Vácha. To nebylo nic převratného. Jen Arnošt to nedokázal takhle zobecnit.

„Proč ne,“ souhlasil. Většině pachatelů podobných deliktů bylo kolem třicítky a měli blond vlasy. Patologický vztah s matkou do toho také logicky zapadal. Tu musel tak nenávidět, že si svůj chorobný vztek na její osobu vybíjel zrůdným způsobem na ostatních ženách. Jen ta Váchova teorie o úchylném vrahovi příliš nezapadala do obrázku, který si o případu udělal. Vácha však příliš poznatků neměl a jeho názor byl zřejmě naprosto na vodě. Přece si od člověka, který se o případ dlouhodobě nezajímal a měl nepochybně daleko méně poznatků než on, nenechá rozmetat svoji skvělou teorii o vraždě kvůli orgánům.

„Takže policie nemá moc stop, kterých by se chytla?“ ujistil se Arnošt.

„Budu k vám upřímný. Nějaké stopy jsou a prověřují se zatím bez hmatatelnějšího výsledku. Případy s podobnými rysy se staly v Evropě. Jeden ve Španělsku před třemi lety a jeden v Belgii před dvěma lety. Ve Španělsku byly nalezeny lidské vnitřnosti v nádobě na odpadky na dálničním odpočívadle. V Belgii byla zas nalezena lidská ledvina na skládce nedaleko benzínové pumpy. Ale ani v jednom případě se nenašlo tělo. Jestliže tyto případy spolu souvisejí, pak se musíme zamyslet nad vrahem. Je to kamioňák, který má základy medicíny? Nebo je to obchodní zástupce nějaké farmaceutické firmy jezdící po Evropě? Je vůbec obyvatelem České republiky, nebo tudy jenom projížděl?“ uvažoval dál Vácha.

Arnošt za nic nechtěl opustit svoji teorii o obchodu s orgány. To, že se orgány našly pohozené někde u dálnice nebo benzínky, mohlo mít jednoduché vysvětlení. Byla špička a kurýr je nestačil včas přivézt na místo doručení. Tak se jich jednoduše zbavil. Zástupce farmaceutické firmy se Arnoštovi velice zamlouval. To mohl být člověk, kterého hledali. Měl znalosti, obchodní krytí, takže napojení na gang se vyloženě nabízelo.

„Řekněte mi, dá se vůbec něco bližšího vyčíst z faktů, které jsou o Zoře k dispozici?“

„O způsobu vraždy hodně napovídá pitevní zpráva,“ vysvětloval trpělivě Vácha. Arnošt se hodně nedůvěřivě podíval do kopie, kterou měl u sebe, a nic se tam nedočetl. Stálo v ní jen, že tělo bylo ve stavu rozkladu, dál tam byl popis otevření těla, seznam vyjmutých orgánů, záznam o tom, že měla roztříštěnou lopatku, popis poškození kostí, které způsobil Vávra svým pádem, a nakonec poznámka, že nelze určit příčinu smrti. Jestli mu Vácha řekne, že byla brutálně zavražděna, tak se sebere a půjde pryč, protože k podobným závěrů dokáže dojít také.

„Vždyť ani nevědí, jak byla zavražděna,“ namítl skepticky Arnošt. Zaklapl desky a pohodil fascikl na stůl jako nepotřebný. „Tak co z toho chcete vyčíst?“

„To je pravda, ale podívejte,“ vyndal Vácha ze složky pitevní zprávu. „Třeba tady je napsáno, že měla roztříštěnou lopatku.“

To si Arnošt pamatoval a bral to jako fakt. Rozhodně mu to ale neodkrylo způsob vraždy.

„A co z toho mohu vydedukovat?“

„Mnohé, pane redaktore. To samo o sobě svědčí o důkladné přípravě na čin,“ začal vykládat Vácha. Ten člověk je buď génius, nebo mě vodí za nos, blesklo Arnoštovi hlavou. Jak z roztříštěné lopatky může vyvozovat důkladnou přípravu na čin?

„Asi se mnou budete souhlasit, že lopatku těžko rozdrtíte pěstí, že?“ objasňoval Vácha, jako by Arnoštovi viděl do hlavy. „Takže pachatel musel mít u sebe tupý předmět, kterým oběť ze zadu uhodil, a tím ji znehybnil.“

Jestliže lopatku nerozdrtil pěstí, něco takového u sebe mít musel, přikývl Arnošt. Váchův závěr byl jasný, jen jeho nenapadl, protože ho nikdo neučil podobně uvažovat.

„Podle rozsahu zranění předpokládám, že to byla nějaká železná trubka, násada na krumpáč nebo něco takového. Téměř s jistotou můžeme vyloučit, že vrah na Sedlářovou čekal někde za křovím. Pak přepokládejme, že tu násadu či co nejspíš ani neměl u sebe předtím, než začal s útokem.“

To už znělo příliš učeně.

„A čím by teda útok začal?“ optal se Arnošt.

„Asi jste mi špatně rozuměl. Jistěže v době útoku tu zbraň měl. Ale uznejte. Když pozvete děvče na procházku, nebudete špacírovat s násadou od krumpáče. Mohl byste oběť vystrašit. Takže si ji někde musel nenápadně připravit, že?“

To do sebe zapadalo, uznával Arnošt. Ještě několik podobných lekcí a může sepsat manuál, jak se stát Sherlockem Holmesem snadno a rychle.

„Tím pádem můžeme usuzovat, že vrah musel Sedlářovou znát delší dobu,“ shrnoval Vácha. „Určitě se ji nerozhodl zavraždit hned na první schůzce.“

To už sice zavánělo spekulací, ale bylo to více než pravděpodobné.

„Z toho plyne, že čin zřejmě pečlivě a dlouho plánoval,“ usmál se Vácha. „Musel si v prvé řadě vybrat místo, kde měl dostatečný klid a kde ho nikdo nemohl vyrušit. Kde měl také dostatek času dokonat svoje krvavé dílo. Jsem přesvědčený, že už před činem měl jasno, jak se zbaví těla.“

Arnošt před Váchou smekal. Dokázat z poznámky na tři řádky o rozdrcené lopatce vydedukovat tolik dalších podrobností, to chtělo dlouhou praxi. To, jak Vácha řetězil jednotlivé události za sebou, na něj udělalo dojem.

„Jen tiše zírám,“ pronesl uznale Arnošt. „Povězte mi, pane majore, jak dlouho jste u kriminálky?“

„To vám řeknu naprosto přesně. Sedm měsíců a patnáct dnů,“ odpověděl Vácha.

„A co jste dělal předtím?“

„Vězeňského psychologa. Na tohle místo mě vybrali právě proto, že rozumím psychologii zločinců.“

„A dokázal byste určit psychologický portrét zavražděné?“

Vácha nahlédl do složky a listoval v ní. Na některých místech se zastavil, v rychlosti přelétl písemnosti očima. Zaklapl složku a zamračil se.

„Nedokázal bych to udělat pořádně, protože policie se soustředila při svém vyšetřování především na odhalení možného vraha. Co se týká zavražděné, jsou zmapovány jen některé její kontakty…“

A ještě blbě, glosoval Arnošt v duchu, když si uvědomil, že Karla Týce nikdo ani nevyslechl.

„… takže nemám dost údajů,“ omlouval se Vácha.

„Nějaké bych měl. Podělím se s vámi o ně a vy mi pak řeknete, jaká byla?“ navrhl Arnošt, což Vácha bez protestů přijal. Teď to chtělo, aby pokud možno všechny nejzákladnější poznatky rychle zesumíroval. Vácha toho využil a vzal si z pracovního stolu blok s tužkou a během Arnoštova vyprávění si dělal pozorně poznámky. Chvíli si v nich čmáral, některé věci podtrhoval, jiné zakroužkoval. Arnošt si připravil diktafon a zvědavě čekal.

„Asi bych začal tou její neprůraznou povahou. To bude mít kořeny v dětství, kdy ji otec zbytečně trestal, když něco potřebovala. Dívka se stáhla do sebe. Měla naučeno, že když na sebe upozorní, dostane vejřez. Chovala se proto nenápadně. To asi zapříčinilo rozpad některých jejích vztahů. Co se týče vztahu k sexu, její rodiče asi byli v tomhle ohledu velice benevolentní, když v něm neměla zábrany a dokázala být sexuální mašinou. Určitě se už odmala setkávala se sexem a brala ho jako něco zcela samozřejmého. Nepochybně se jí líbil. Možná to byla jedna z mála činností, v níž se dokázala naprosto otevřít, uvolnit se a užít si ho,“ zamyslel se Vácha.

„A ta její řekněme partnerská nestřídmost?“

„To může souviset s její snahou dostat se z domova. Jen si to vezměte. Dětství poznamenané drakonickými a zbytečnými tresty. Ta holka se chce odpoutat. Hledá spojence, nejlépe nějakého prince na bílém koni. Jenže se podvědomě bojí na sebe upozornit, tak zkrátka jde s tím, kdo na ni houkne. S ním je, dokud nezjistí, že dotyčný rozhodně není vysněný princ, ale spíše se podobá jejímu otci. Nebo, než ji dotyčný sám vykopne. Její rodiče z ní vychovali uťápnutou puťku, která se všeho bojí a která není schopná udržet si vztah, i když po tom touží,“ vysvětloval Vácha.

To prozatím Arnoštovi stačilo. Potřeboval teď rychle napsat Zořin psychologický profi l, protože uzávěrka se kvapem blížila. Další okolnosti bude rozebírat až v příštím pokračování.

„Věřím, že se ještě uvidíme,“ loučil se s Váchou.

„Bylo mi potěšením. Určitě se s vámi rád znovu setkám.“

 

 

Přečtěte si celou ukázku, chcete-li.


Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

logo_Cosmopolis_120x60

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeVražda v Průhonickém parku

X, Martin

Cosmopolis, 2015

Napsat komentář