Nový teror. Druhá heydrichiáda

Období toho nejstrašnějšího nacistického teroru Češi později chápali jako zvláštní epochu a nazvali je „heydrichiáda“. Tím zprvu rozuměli jen hrůzné údobí po atentátu. Avšak i Heydrichova krvavá vláda od září 1941 do května 1942 si zasluhuje takové pojmenování. Odnedávna se tudíž hrůzovláda po atentátu nazývá „druhou heydrichiádou“. Tento pojem znamená, že Heydrich byl ještě všudypřítomný, i když již ležel na Hřbitově invalidů. Rukopis jeho nástupce se stejně nijak zvlášť neodlišoval, nyní jen odpadlo přikrašlování, neboť dříve se tvrdilo, že šéf masového zabíjení byl u dělníků a zemědělců oblíben. Jeho nástupce Kurt Daluege se ani v nejmenším nenamáhal, aby v takovém vytváření mýtů pokračoval.

Pražskou hrůzovládu řídily pod znamením hákového kříže složky SS, SD a gestapa. Jednotlivé služebny SS vytvořily v Praze hustou síť; velitel Zbraní SS sídlil v ulici, procházející bývalým ghettem kolem Staronové synagogy, v Pařížské 27, tehdejší Norimberské ulici. SD sídlila v Bubenči, v ulici Cesta Sasů (nynější ulice Na Seníku). Centrála gestapa byla v centru města, v nynější ulici Politických vězňů 20, někdejší Bredovské ulici: byl to bývalý Petschkův palác,204 kde předtím sídlilo ředitelství firmy Petschek, banka a báňská akciová společnost. Lidově se mu říkalo Pečkárna, jméno, které budilo bezmeznou hrůzu. Dnes tam sídlí ministerstvo průmyslu a obchodu. Pamětní deska na rohu připomíná šest let, během nichž odtud gestapo šířilo hrůzu. Ještě dnes působí tato budova svým procovským šedočerným sloupovím v průčelí tísnivě a připomíná spíš pevnost. V jejím sklepení se mučilo.

O životě uvnitř Pečkárny toho ven mnoho neproniklo. Ti, kdo tam pobývali nedobrovolně a dostali se ven, o tom mluvit nechtěli, a v období stalinismu o jejich zkušenost nikdo ani neměl zájem. Ti, kdo tam pracovali dobrovolně, nacisté, kolaboranti, zrádci, udavači, později náhle nic nevěděli. Ve čtvrtém poschodí bývalo oddělení gestapa, které mělo na starosti parašutisty. Od atentátu tam bylo všechno vzhůru nohama. Po několika dnech přivlekli také Čecha Nikolause Martina, ten dobře rozuměl německy. Na prvním seznamu zastřelených, který byl ohlašován v pražských novinách v silném černém rámečku, byl uveden otec jednoho přítele, prezident civilní letecké dopravy. Seznamy zastřelených se den ode dne prodlužovaly.

Martina zatkli v jeho zaměstnání a v poutech přivezli na ústředí gestapa – neměl tušení, co proti němu mohou mít, s odbojem přišel do styku jen náhodou, při jednom milostném románku. „Šli jsme dlouhou chodbou s četnými dveřmi. Všude stáli muži s obličejem ke stěně; na některých bylo vidět, že byli mláceni. V místnosti, do níž jsme vstoupili, stály dva psací stoly a očekávali mě čtyři muži. Muž, který mě přivedl, s jedním z nich promluvil, ale já jsem nerozuměl, co mu říká. Oslovený ke mně přistoupil, posadil se proti mně na psací stůl a nohy si dal na židli. Byl v civilu, vypadal velice mladě, měl hranatou tvář a řídké hnědé vlasy.

Pokračujte ve čtení ukázky.

Knihu Smrt v Praze vydalo nakladatelství Prostor.

Nakladatelství Prostor se hlásí k hodnotám evropského liberalismu. Vedle beletrie se orientuje na historii a kulturní dějiny s přesahem do ostatních společenskovědních oborů.V hlavní ediční řadě vycházejí díla, jejichž autory nakladatelství považuje za kmenové a zároveň čtenářsky nejúspěšnější – jde například o prózy německého spisovatele Bernharda Schlinka či romány Američana Paula Austera. Vedle zahraničních prozaiků jsou zastoupeni i domácí autoři, například Edgar Dutka, Eda Kriseová, Lubomír Kubík, Miroslav Stoniš či Jiří Pehe.

Související knihy

Haasis, Hellmut G.

Prostor, 2015