Slovo překladatele

Pokud na UFO věříte, musíte si tuto knihu přečíst, pokud nevěříte, tak se alespoň skvěle pobavíte, a pokud si nejste jisti, tak tato knížka vám nabízí odpověď.
V průběhu překladu této knihy jsem začal chápat řadu pro mne dříve nelogických věcí. Jak funguje politika, jak se společnost dokáže sama ovládat a regulovat a že pravda je někdy bizarnější než sci-fi. Plukovník Philip Corso, který pracoval pro Bílý dům a Pentagon, napsal tuto knížku na sklonku života. Není veřejnosti příliš známá – zapadla v nánosu lží a dezinformací –, což je opravdu škoda. Informace uvedené v knize jsem si ověřoval z jiných zdrojů a nenašel jsem žádné nesrovnalosti, žádné nekonzistence. To, co plukovník Corso napsal, působí jako popis pravdivých událostí, i když je knížka zařazena do kategorie sci-fi. Četl jsem na internetu i kritiku díla a k mému překvapení se žádnému debunkerovi, tedy člověku, který se snaží něco za každou cenu popřít, nepodařilo nic zásadního na příběhu vyvrátit.
Na druhou stranu osobně nesouhlasím s některými názory, které jsou v knížce vylíčeny. Například předpoklad o jasných nepřátelských úmyslech mimozemšťanů. Pokud nás mimozemšťané navštívili, tak si nemyslím, že by nám chtěli ublížit nebo nás využít. To bychom tu už dávno nebyli. Myslím si, že jsme jim lhostejní, jako je nám lhostejný nějaký indiánský kmen v Amazonii, který se nikdy nesetkal s moderním člověkem. Víme o nich, pozorujeme je, občas proletíme malým letadlem nad nimi a oni to naprosto nechápou a házejí po letadlu oštěpy, ale jinak je necháváme v klidu žít a nenarušujeme jejich životní prostor. Když jsem se nedávno začal tématem UFO ze zvědavosti zabývat, tak jsem se tři čtvrtě roku probíral informacemi, které nikam nevedly. Přesně tak jako sama knížka popisuje dezinformační kampaň v jedné z pasáží. Nacházel jsem nesmysly typu, že mimozemšťané nás vysadili na Zemi, abychom jim těžili zlato, které potřebovali na obnovu své atmosféry a podobně. Základní pravidlo dezinformace je pravdu neskrývat, ale souhlasit s ní a nabalit na ni pár pohádek, natočit o ní několik dokumentů a filmů a pak se tomu zasmát. Takový účelový dezinformační dokument rozpoznáte tak, že je v něm většinou několik pravdivých příběhů, ale také mnoho nesmyslů, které vás mají zmást a svést z cesty. Největší nesmysly bývají obvykle na konci dokumentu.
Sám nemám v problematice mimozemšťanů úplně jasno, ale myslím si, že mohu vyjít z této knihy. Pokud si ji přečtete a chcete se dozvědět více, tak velmi doporučuji výbornou knihu Utajovaná pravda od Stevena M. Greera. Nenechte se zmást novými videi a dokumenty na YouTube a spíše se podívejte na nějaký starý dokument. Třeba ten, jak se stavěl Camp Century. Tím pro mě můj zájem o zelené mužíčky končí a teď je řada na vás. Přeji příjemnou dobrodružnou cestu.

———————————————————————-

Ukázka z knihy

Jmenuji se Philip J. Corso a v 60. letech jsem byl po dva neuvěřitelné roky armádním plukovníkem v oddělení pro zahraniční technologie (Foreign Technology) a armádním výzkumu a vývoji (Army Research and Development) v Pentagonu. Žil jsem dvojí život. Moje práce spočívala ve výzkumu a ověřování zbraňových systémů pro armádu, vyšetřoval jsem věci jako výzbroj helikoptéry, kterou vyvinula francouzská armáda, řešil jsem úskalí nasazení protiraketových střel nebo zkoumal nové technologie, jak připravit a uchovat jídlo pro vojáky v poli. Četl jsem technologické zprávy, setkával se s armádními inženýry a kontroloval jejich pokrok. Jejich výsledky jsem předával svému nadřízenému, generálporučíkovi Arthuru Trudeauovi, který byl vedoucím armádního výzkumu a vývoje (Army R&D) a manažerem pro více než tři tisíce lidí pracujících na rozdílných projektech v různých fázích vývoje. Částí mé zodpovědnosti v R&D však bylo i shromažďování informací a pracoval jsem i jako poradce generála Trudeaua, který sám vedl armádní zpravodajství před tím, než zamířil do výzkumu a vývoje (R&D). Byla to práce, pro kterou jsem byl vycvičený a kterou jsem prováděl během druhé světové války a ve válce v Koreji. V Pentagonu jsem mimo jiné pracoval s přísně tajnými materiály pod záštitou generála Trudeaua. Byl jsem také v týmu generála MacArthura v Koreji a viděl jsem, jak i v roce 1961 zajatí američtí vojáci stále přežívají v mizerných podmínkách ve vězeňských táborech v Sovětském svazu a Koreji, zatímco americká veřejnost sledovala Doktora Kildara či Gunsmoke (americké seriály). Tito vojáci procházeli psychologickým trýzněním a někteří z nich se nikdy nevrátili domů.

Jako zpravodajský důstojník jsem znal to strašné tajemství, že některé z nejdůležitějších amerických institucí byly penetrované KGB a že klíčové aspekty americké zahraniční politiky byly diktovány z Kremlu. O tom jsem také svědčil u senátní subkomise, kterou vedl senátor Everett Dirksen v Illinois v dubnu roku 1962. Stejnou informaci jsem poté sdělil generálnímu prokurátorovi Robertu Kennedymu. Slíbil mi, že tuto zprávu předá svému bratrovi, prezidentovi USA. Domnívám se, že tak i učinil. Bylo ironií, že v roce 1964 jsem pak pracoval pro senátora Richarda Russella jako vyšetřovatel vraždy prezidenta Kennedyho v tzv. Warrenově komisi.

Avšak pod vším tím, co jsem dělal pro Pentagon, a v samém centru svého dvojího života, o kterém nikdo z mých blízkých nevěděl, byla skříň, ke které jsem měl přístup díky své zpravodajské minulosti. Spis obsahoval nejtemnější a nejstřeženější tajemství armády – dokumenty o havárii v Roswellu, úlomky z vraku a informace od 509. letecké jednotky, která získala vrak létajícího disku, který havaroval nedaleko města Roswell v Novém Mexiku v ranních hodinách během prvního týdne v červenci 1947.

Roswellský soubor byl dědictvím toho, co se stalo v následujících hodinách a dnech po havárii, kdy byl učiněn pokus o ututlání a odvedení pozornosti od havárie. Armáda se tehdy snažila zjistit, co to vlastně havarovalo, odkud to pocházelo a jaké záměry měla posádka plavidla. Byla sestavena tajná skupina pod vedením vedoucího zpravodajství admirála Roscoea Hillenkoettera, která měla vyšetřit původ létajících disků a sbírat informace od lidí, kteří se s tímto fenoménem setkali. Skupina měla zároveň úkol veřejně a oficiálně vyvracet existenci létajících talířů. Informace o operaci přetrvaly v různé podobě přes 50let a stále jsou obklopeny tajemstvím.

V roce 1947 jsem v Roswellu nebyl a ani jsem tehdy neslyšel detaily o nehodě, protože to bylo urputně tajeno i uvnitř armády. Je snadné si uvědomit, proč tomu tak bylo, když vezmeme v úvahu show Válka světů, kterou odvysílalo Mercury Theatre v roce 1938, kdy celá země začala panikařit na základě vymyšleného vysílání, že Zemi napadli vetřelci z Marsu, kteří přistáli v Grovers Mill a začali útočit na místní obyvatelstvo. Fiktivní svědectví o násilí a neschopnosti naší armády nestvůry zastavit bylo velmi barvitě podáno.

„Zabili každého, kdo se jim postavil do cesty,“ hlásil vypravěč Orson Welles do mikrofonu. „Nestvůry ve svých válečných zařízeních táhnou na New York.“ Úroveň paniky, kterou tento žert v halloweenskou noc vyvolal, byla tak vysoká, že policie byla přehlcena telefonáty lidí. Bylo to, jako když se celý národ zblázní a vláda se začne rozpadat. Přistání létajícího talíře v Roswellu v roce 1947 však nebyla žádná fikce. Byl to fakt a armáda nebyla schopna tomu zabránit. Autority pochopitelně nechtěly opakovat Válku světů. Je zde dobře vidět v praxi, jak se armáda zoufale snažila příběh ututlat. A to neberu v potaz to, že se armáda bála, že plavidlo může být experimentální zbraň ze Sovětského svazu, protože připomínalo některá německá letadla, která se objevila na konci druhé světové války. Připomínala zejména půlměsíc podobající se Hortonovu létajícímu křídlu. Co když Sověti vyvinuli vlastní verzi tohoto stroje?

Příběhy o roswellské havárii se jeden od druhého liší v některých detailech. Protože jsem tam tehdy nebyl, jsem závislý pouze na informacích od ostatních pracovníků z armády. Během let jsem slyšel verze roswellského příběhu, ve kterém kempující lidé, archeologický tým či farmář Mac Brazel našli trosky. Četl jsem vojenské zprávy o různých nehodách v odlišných místech v blízkosti vojenských zařízení v Roswellu, jako je San Agustin či Corona, a dokonce v blízkosti města samotného. Všechny tyto zprávy byly utajené. Když jsem odcházel z armády, tak jsem si neudělal jejich kopii. Někdy se data havárie lišila od zprávy ke zprávě, buď 2. a 3. července, nebo 4. července. Slyšel jsem lidi v armádě, kteří se dohadovali o přesném datu. Všichni však tvrdili, že něco havarovalo v poušti nedaleko města Roswell, a to dost blízko k důležitým vojenským instalacím v Alamogordu a White Sands na to, že armáda reagovala promptně a okamžitě, jakmile se o události dozvěděla. Bylo to v roce 1961, kdy jsem získal přístup k přísně tajným informacím o roswellském incidentu, a to díky své nové práci na oddělení pro zahraniční technologie armádního výzkumu a vývoje (Foreign Technology v R&D). Můj šéf, generál Trudeau, mě tehdy požádal, abych využil právě probíhající projekty na vývoj a výzkum nových zbraní jako filtr na uvolnění roswellské technologie do průmyslu prostřednictvím programu na obranu. Dnes jsou zařízení jako lasery, tištěné spoje, optické kabely, zařízení na akceleraci paprsku částic, nebo dokonce kevlar v neprůstřelných vestách běžné. U zrodu jejich vynálezu však byly trosky mimozemského plavidla v Roswellu, které se dostaly na můj stůl o 14 let později. To však byl teprve začátek.

Zdrojem obrázku je www.flickr.com

V prvních velmi zmatených hodinách po objevení trosek roswellského plavidla armáda došla na základě nedostatku informací k tomu, že je loď mimozemská. Ještě horší byl fakt, že tato a další plavidla zkoumala naše obranná zařízení, a dokonce se i zdálo, že by mohla mít nepřátelské úmysly a mohla by vojensky zasáhnout. Nevěděli jsme, co ty bytosti v létajících talířích chtěly, ale z jejich chování jsme usuzovali, že jsou nepřátelské. Především kvůli zprávám o jejich interakci s lidmi a kvůli hlášením o mrzačení dobytka. Znamenalo to, že bychom čelili vysoce technologicky nadřazené síle se zbraněmi, které by nás mohly zničit. Ve stejné chvíli jsme však byli svázáni studenou válkou se Sověty a Číňany a čelili jsme útokům na naši vlastní zpravodajskou službu ze strany KGB.

Armáda tak byla donucena bojovat na dvou frontách. Ve válce proti komunistům, kteří se pokoušeli podkopat naše instituce a kteří hrozili našim spojencům, a byť se to zdá být neuvěřitelné, tak také proti mimozemšťanům, kteří se zdáli být mnohem větší hrozbou než komunistické jednotky. Rozhodli jsme se použít technologii mimozemšťanů proti nim samým tak, že jsme ji poskytovali našim nasmlouvaným armádním zhotovitelům a následně ji adaptovali na využití ve vesmírném obranném systému. Trvalo nám to až do roku 1980, ale na konci jsme byli schopni nasadit naši obrannou iniciativu nazvanou Hvězdné války 10 (Star Wars). Hvězdné války byly schopné sestřelit nepřátelský satelit, zničit elektronický naváděcí systém pro hlavice a zneškodnit nepřátelské plavidlo, pokud to bylo nutné. Byly to mimozemské technologie, které jsme k tomu použili: laser, zbraně na principu akcelerovaného proudu částic a plavidla vybaveného technologií Stealth. Na konci jsme nejen porazili Sověty a ukončili studenou válku, ale i donutili mimozemšťany, aby nás přestali navštěvovat.

Co se stalo v Roswellu, jak jsme použili technologii mimozemšťanů proti nim samotným a jak jsme vlastně vyhráli studenou válku, to je neuvěřitelný příběh. Já jsem pouze dělal svoji práci, docházel jsem do Pentagonu tak dlouho, dokud jsme veškerou mimozemskou technologii nepřevedli na aktuální výzkumy. Vývoj těchto technologií se začal ubírat vlastním směrem a vracel se zpátky do armády. Výsledky mojí a Trudeauovy práce v armádním výzkumu a vývoji vyrostly z neuspořádané jednotky ve stínu Agentury pro výzkum pokročilých projektů (Advanced Research Projects Agency), když jsem toto oddělení převzal, do vojenského oddělení, které pomohlo vyvinout řízenou raketu, protiraketovou obranu a satelitní zařízení se zbraní, která vysílala proud akcelerovaných částic. Ještě donedávna jsem si neuvědomoval, do jaké míry jsme byli schopni změnit historii.

Vždycky jsem se považoval za nevýznamného člověka z malého amerického městečka v západní Pensylvánii, a to až do doby, kdy jsem se po 35 letech, co jsem opustil armádu, rozhodl sepsat svoje vzpomínky z práce v v armádním výzkumu a vývoji a ze získávání technologie z roswellské havárie. Tehdy jsem měl v hlavě úplně odlišnou knihu. Když jsem si však přečetl staré poznámky a vzkazy pro generála Trudeaua, tak jsem pochopil, že to, co se stalo ve dnech po havárii v Roswellu, bylo pravděpodobně nejdůležitějším příběhem posledních 50 let. Věřte tomu nebo ne, toto je příběh o tom, co se stalo ve dnech po Roswellu, a jak malá skupina důstojníků vojenské rozvědky změnila běh dějin celého světa.

Knihu Den po Roswellu vydalo nakladatelství Práh.

Související knihy

Philip J. Corso

Práh, 2015