„Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát,“ tak začíná povídka Harukiho Murakamiho, jejíž protagonistkou je zdánlivě obyčejná žena v domácnosti. Vlivem různých nečekaných okolností připomíná její noční život výlet do mimosmyslového prostoru. Ve světě, který je naprosto odlišný od našeho, prozkoumává svou rodinu, sama sebe, i význam života a smrti. 

Titul Spánek vydalo nakladatelství Odeon.

S knihou jste se mohli seznámit v našem článku: Murakamiho Spánek

——————————————

Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát.

Nemám tím na mysli běžnou nespavost. O nespavosti já totiž něco málo vím. Na vysoké škole mě už jednou podobná záležitost postihla. Říkám podobná záležitost, poněvadž nemám jistotu, jestli se její příznaky opravdu shodnou s tím, co se obvykle nespavostí nazývá. Zajít s tím do nemocnice, zřejmě by mi tam bývali řekli, jestli to nespavost je, anebo ne. Jenomže k  žádné cestě do nemocnice nedošlo. Připadalo mi totiž, že by to stejně nikam nevedlo. Ne že by pro takovou domněnku byly nějaké důvody. Šlo spíš jen o takový můj instinkt. Že tam zkrátka nemá cenu chodit. A  proto se nekonala žádná návštěva u lékaře a nic se ani nedozvěděla moje rodina a přátelé. Bylo mi jasné, že poradit se s někým, dozvím se tak leda, že mám jít k doktorovi.

Ta moje podobná záležitost se tehdy táhla asi tak měsíc. Během toho měsíce se mi jedinkrát nepovedlo se pořádně vyspat. S příchodem noci si vždycky lehám do postele a říkám si: tak, a jde se spát. A jen co to udělám, jsem v okamžení dokonale vzhůru, jako by to byl nějaký podmíněný reflex. Neusnu, ani když se o to snažím sebevíc. Čím víc si říkám, že musím spát, tím jsem naopak bdělejší. A můžu si nakrásně zkoušet dát alkohol anebo prášky na spaní: nezabírají ani trochu.

Jak se přibližuje úsvit, cítím konečně, že se mi daří trochu dřímat. O pořádném spánku ale stejně nemůže být ani řeči. Slabounce rozeznávám pod prsty jakýsi jeho okraj. A moje vědomí bdí. Já sotva znatelně podřimuji. Mé vědomí však za tenounkou stěnou sousedního pokoje zůstává zcela jasné a bdělé a upřeně mne pozoruje. Zatímco se mé tělo potácí v  příšeří, nepřestává těsně vedle sebe cítit pohled a dech mého vlastního vědomí. Jsem tělem, které se pokouší usnout, a  zároveň jsem vědomím, které chce setrvat ve stavu bdělosti.

Taková polovičatá dřímota na mně pak setrvává po celý den. Hlavu mám neustále jako v lehké mlze. U ničeho už nerozeznávám vzdálenosti, kvalitu, kvantitu ani dojmy. A  dřímota se na mě valí v  pravidelných intervalech jako příboj. Na sedadle ve vlaku, v lavici v učebně anebo za stolem u večeře usínám, ani nevím jak. Mé vědomí se ode mne vzdaluje čím dál víc. Svět se neslyšně otřásá. Z rukou mi padají na zem nejrůznější věci. Tužky, kabelky, vidličky bouchají hlasitě o podlahu. Chce se mi už jen padnout tváří dolů a usnout jako dřevo. Ale nejde to. Pořád mě nerozlučně doprovází bdělost. Nepřestávám vnímat její chladný stín. Stín, který náleží mně samotné. Zvláštní, říkám si v dřímotách. Ocitla jsem se ve svém vlastním stínu. Dřímám za chůze, dřímám při jídle, dřímám při hovorech s lidmi. Kupodivu si ale nikdo kolem nevšimne, v jaké jsem extrémní situaci. Za ten jediný měsíc jsem zhubla celých šest kilo. Přesto si toho nevšimla ani má rodina, ani nikdo z mých přátel. Že jsem totiž celou dobu prožila ve spánku.

Přesně tak, žila jsem doslova a do písmene ve spánku. Po těle jsem ztratila všechen cit, jako bych to ani nebyla já, ale nějaký utopenec. Všechno jsem vnímala jen otupěle a jako v mlze. Už sám fakt, že jsem naživu a existuju v tomhle světě, mi připadal jako pouhá nejistá vidina. Připadalo mi, že zavanout silnější vítr, odnese mě to až někam na kraj světa. Někam do nevídaného a neslýchaného kouta, který se na tom konci světa nalézá. A mé tělo pak zůstane navěky odděleno od mého vědomí. A proto jsem se chtěla něčeho pevně přidržet. Ať jsem se ale rozhlížela kolem sebe sebevíc, nikde jsem nenacházela nic, čeho bych se mohla zachytit.

Když potom nastala noc, přišla na mě hrozná bdělost. Bdělost, před kterou jsem byla naprosto bezmocná. Velikou silou jsem byla připoutána k samému jádru té bdělosti. Tak velkou silou, že jsem nemohla dělat nic jiného, než jen být vzhůru až do bílého rána. Nedokázala jsem téměř ani přemýšlet. Zaposlouchaná do tikání hodin odměřujících čas jsem jen upřeně sledovala, jak se noční tma zvolna prohlubuje, aby pak zase začala blednout.

Jednoho dne to ale skončilo. Bez jakékoli předzvěsti, bez jakékoli vnější příčiny byl zničehonic všemu konec. U snídaně na mě najednou padla taková ospalost, že to bylo málem na omdlení. Někdo myslím něco řekl. Vůbec si ale nepamatuju co. Odpotácela jsem se do svého pokoje, bez převlékání zalezla do postele a okamžitě usnula. A spala jak zabitá sedmadvacet hodin. Matka mnou několikrát třásla, celá vyděšená. Dokonce mě i plácala po tvářích. Já jsem se ale neprobudila. Za celých sedmadvacet hodin jsem jedinkrát neotevřela oči. A  když jsem se pak konečně vzbudila, byla jsem zase taková jako vždycky. Tedy snad.

Související knihy

Murakami, Haruki

Odeon, 2013