Ze života jednoho (p)osla, II. část

zed
Jak ten průšvih prokračoval.

Přečtěte si první část.

Jsem člověk převelice citlivý. To jste už jistě pochopili. Mám velké srdce a nikomu jsem nikdy nepřál nic zlého. Tedy až doteď. Do okamžiku, než jsem spatřil velké zlo Braxu.
Nepředbíhejme však událostem. Tuto větu jsem vždycky chtěl použít! Tak tedy… nepředbíhejme událostem.
Stačilo se zeptat jednoho děvčete na náměstí pod košatou jabloní a ihned mi ukázala cestu k lékařovu domu. Ocenil bych, kdyby mě tam osobně zavedla. Bohužel, musela se vrátit na pole, rošťanda. Měla tak pěkné růžové tváře. Jako třešničky, k nakousnutí.
Povzbuzen tímto pohledem jsem se vydal k většímu kamennému stavení v severní části města. Už jsem ho dneska dvakrát minul. Nebylo příliš vzdáleno od tvrze. Po cestě jsem viděl dva další obyvatele. Jejich pohledy byly plné podezření a němé výčitky. Jeden z nich se hodně potil a třásly se mu ruce. Hned jsem ho označil za budoucí mrtvolu.
Než jsem stačil zaklepat na správné dveře, objevil se přede mnou na zápraží převeliký stín. Polekaně jsem se otočil a zděšeně vykřikl. Stál za mnou lékařův pacholek. Hrbil se, jako by mě chtěl svými prackami umačkat.
„Lékař čeká,“ zahuhlal.
Zem se pod tím hlasem otřásla. Otřásla se ještě několikrát, když se pacholek dal do pohybu. Málem mě smetl, když vzal za kliku. Postrčil mě do chodby. Od toho okamžiku se ode mě nevzdálil ani o píď a neustále mě pošťuchoval hlouběji do domu.
Musím se přiznat, že jsem nebyl schopen vnímat podobu lékařova příbytku. Byl jsem příliš nesvůj. Vím jen, že tam byla chodba a z ní vedlo dřevěné schodiště do patra a pak taky mnohem menší schody kamsi do sklepení. Z těch míst vanul zvláštní chlad mísící se s rozličnými pachy. Cítil jsem nějaké byliny, masti, alkohol a taky smrad zvratků, chcánků a výkalů. Nejhorší však byl pach smrti, který se nesl celým domem. Nezaměnitelný odér, který kráčí po boku lékařů jako jejich stín.
„Měl jste se tu ukázat hned ráno!“ vynadal mi lékař, jakmile jsem stanul v jeho pracovně.
„To je v pořádku, Jizo, můžeš se vrátit k mámě.“
Pacholek něco zamručel a s hromobitím opustil místnost.
„Měl jsem nějakou práci,“ vymluvil jsem se.
„Nic není důležitější než zdraví.“
„To je mi známo. Však jsem taky zdravý jako nikdy dříve. Popravdě nikdy jsem nebyl náchylný. Všechny nemoci se o mě tříštily jako vlny o útesy. Můj učitel Ober, mimochodem velice, velice chytrý a vzdělaný člověk, vždy tvrdil, že nezná odolnějšího jedince.“
„Vaše slovo má stejnou váhu jako Jizovo. Každý o sobě tvrdí, že je zdravý. Pak to však propukne… zpočátku nenápadně. Neustálá žízeň a únava, následované horečkou, stále se zvyšující, příznaky na kůži, které se z ekzému mění na puchýře, kůže rozedraná až na kost, mrákoty a blouznění, útočnost, sebepoškozování, bolest v útrobách, která se nedá snést, a náhlá smrt. To vše v průběhu přibližně tří dnů.“
Lékařovy oči na mě hleděly zpoza brýlí a já věděl, že pozoruje, zda nevypadám unaveně, zda se nepotím a tak dále. Jasně, že jsem byl unavený. Vždyť jsem v noci skoro nespal. Ta malá postel a ta vdova! A pak ten stres! Kdo by se nepotil?
„Prohlédnu vás,“ rozhodl lékař.
Nerad jsem se před někým cizím obnažoval, ale chtěl jsem „panu neomylnému“ dokázat, že se mýlí.
Tak jsem ze sebe shodil cestovní plášť, prošívanou vestu (to byla má sváteční, kvůli vévodovi) a nakonec košili, už notně žlutou od potu.
Lékař nekomentoval mou mírně křivou páteř, vyčnívající žebra a nepravidelně osrstěnou hruď. Jistě viděl hezčí pacienty, ale i ošklivější.
„Dýchejte zhluboka,“ poručil mi a přiložil své ctěné ucho na mou hruď, pak i na záda. Následovalo prohmatávání uzlin, osahávání studeného čela a kontrola kůže. Vypadal nespokojeně, přestože na mě nenašel nic znepokojujícího.
„Tak co?“
„Zatím jste skutečně zdráv. Zatím.“
„Tak buď jsem, nebo ne!“
„Inkubační doba může být i několik dní. Trvám na tom, abyste neopouštěl Brax.“
Povzdechl jsem si, oblékl se a přijal jsem od lékaře pohár vína na udobřenou. Měl hovornou náladu. Asi dlouho nehovořil s někým, kdo nemá pusu samý puchýř a smrt na jazyku. Dal si jeden, dva, tři poháry a já se dozvěděl i to, co jsem vědět nepotřeboval. Třeba jak ho opustila žena, protože jí Brax byl těsný, jak mu umřel syn z prvního manželství, jak se cítí opuštěně a tak dále a tak dále.
***
Za hodinu jsem byl rád, že jsem venku. Nebyl jsem dostatečně opilý, abych si nelámal hlavu se svou budoucností. Naopak jsem začal střízlivět a to je dosti nepříjemný stav.
Nemohl jsem se jít dorazit do hospody, tak jsem se rozhodl, že se vrátím za svou vdovou a požádám ji o vydatný oběd.
Mírně se mi točila hlava, nevnímal jsem, co se děje kolem mě, vlastně jsem ani nevěděl, kde se právě nacházím, když vtom se se mnou svět otřásl. Nebyl jsem to já, kdo skončil na zemi, ale malý kluk, který do mě za běhu vrazil.
„Pardon,“ vypadlo z něho.
„To je v pohodě.“
Pomohl jsem mu vstát. Měl milou usměvavou tvář, oči jako dva korále a kučeravé plavé vlasy. Pravý vesničánek.
„Vy jste ten cizinec, že jo?“
Přikývl jsem.
„Jste posel?“
Znovu jsem přikývl. Hrději.
„Jste pro všechny velkou záhadou. Nikdo neví, co tu děláte. Někteří říkají, že se jen za posla vydáváte, ale ve skutečnosti jste klerik. Máte se tady porozhlédnout a podat zprávu představenému o té záhadné nemoci. Pak sem ale napochoduje armáda a všechny nás pomorduje. To se prý stalo kdesi na severu v Cionu, říká můj táta.“
Očividně toho měl hodně na srdci. Řekl by mi i to, co sám neví. Vypadám dost důvěryhodně, ale to už jsem vám možná taky říkal.
„Nejsem členem kléru. Jsem skutečný posel. Jen tady čekám na zprávu a pak se hned vydám dál,“ ujistil jsem ho. Kdesi z kapsy u vesty jsem vytáhl starou lékořici a nabídl jsem mu. Dychtivě přijal. Za chvíli už měl rty i zuby načernalé.
„Ale odsud se už nedostanete. Tady je to prokleté místo. Nikdo cizí sem nevkročí, a když jo, už odsud nevystrčí paty, protože je mrtvý.“
Kulil na mě ty svoje očiska a nestačil žvýkat tuhou lékořici.
„Prokleté? Proč to říkáš?“
Tak jo, jsem i trochu pověrčivý! Kdybyste viděli to, co já, taky byste byli!
„Někdo říká, že za to můžou Děsivé vrchy. Někdo tvrdí, že jsou na vině močály ve Werenském lese. Ale já si myslím, že je to tím starým pohřebištěm.“
To mě zaujalo. „Můžeš mi ho ukázat?“
„Jasan. Já se ho totiž nebojím.“
Za půl míle už nevypadal tak odvážně. Kdyby mi bylo čtrnáct jako jemu, už bych si asi nadělal do kalhot. Musel jsem však být ten odvážnější, protože jsem dospělý. Ale povím vám, bylo to děsně děsivé místo.
Ve stínu pod horami leželo mnoho nepojmenovatelných věcí, které však opisovaly zcela zřetelný kruh. Měl jsem podezření, že jsou to kosti. Když jsem si je prohlédl pozorněji, zjistil jsem, že jsem se opět nemýlil. Byly to kosti, ale smíchané se dřevem, štípaným křemenem, smotané pomocí primitivních lanek do tvarů, které mi připomínaly lidské postavy. Uvnitř kruhu leželo obrovské ohniště, pohaslé, ale plné popela, který byl větrem roznášen široko daleko. Musela tu docela nedávno hořet velká hranice.
„Co se tu stalo?“
„To vím přesně. Táta mi kdysi něco vyprávěl. Příběh o prvních osadnících Braxu. Byl to klan Egranů, který byl tvořen z dvaceti mužů a deseti žen. Všichni byli příbuzní a stáli věrně při sobě. Takže když byl Henn vyhnán z domu kvůli činu, který nespáchal, klan se za něho postavil a musel opustit svou úrodnou zem.“
„Začíná to dobře. Jen pokračuj,“ pochvaloval jsem si a usadil se vedle kostí, které vypadaly jako kosti malého dítěte, soudě podle malinkaté lebečky.
„Dlouho putovali, než skončili pod Děsivými vrchy. Každý věděl, že je to místo úrodné, ale nikdo jej nechtěl osídlit, protože by se musel vypořádat s původními obyvateli. Jenže egranští neměli jinou možnost. Na místě, kde je dnes náměstí, si začali stavět první domy. Hned v noci je vzbudil kouř a jasné světlo. Všechny střechy shořely. Útočníci je podpálili loučemi Egranů. To bylo k naštvání! Egranští pohřbili dva své muže a jednu ženu. Ráno hledali stopy útočníků, ale žádné nenašli.
Tak začali znovu. Tentokrát si postavili jednoduché palisády a hlídkovali celou noc. Prý viděli zářivé oči v lese a slyšeli mumlání, jak domorodci přivolávali zlé duchy.
Ráno zjistili, že jim chybí jeden hoch Ajhen. Pátrali celý den, než našli první stopu. Byla to ohlodaná kost, dětská stehenní kost!“
„Fůůůj!“
Hoch se zajíkl blahem. Byl rád, že má koho děsit. Honem pokračoval: „Šli stále hlouběji do lesa, po cestě, která byla dlážděná dalšími kostmi chudáka Ajhena. Všechny byly ohlodané! Tak je domorodci dovedli přesně na místo, kde je chtěli mít! Do močálu. Z ničeho nic se vynořili se svými oštěpy a klacíky a snažili se Egrany zahnat do vody. Jenže neznali sílu ohně a oceli. Egrani je porazili, doslova rozsekali, až na jednoho mladého domorodce, kterého mučili tak dlouho, než jim prozradil, kde se nachází jeho vesnice.
Egrani do ní vtrhli, některé divochy pobili, vesnici vypálili a zbylé odvlekli sem na toto místo. Můj otec mi konec nechtěl nikdy vyprávět, ale doktor mi to řekl.“
„Co se stalo? Co?“
Napětím jsem sotva dýchal.
„Některé zajatce upálili zaživa na obrovské hranici. Některým, hlavně dětem, usekli hlavy a pak na jejich tělech hodovali ještě několik dalších týdnů.“
Pokud jsem předtím napětím sotva dýchal, teď už jsem se dusil. Otřásl jsem se odporem a celý rozklepaný jsem se podíval na pohřebiště a temné stromy, které jej obklopovaly.
Vypravěč ještě neskončil: „Mrtvoly domorodců shořely a jejich popel byl rozsypán po lese. Říká se, že každých pět let je domorodcům připomínáno, co se jim stane, když se nebudou držet zpátky.“
„Jak je jim to připomínáno?“
„Přece tím, že tady uhoří někdo z jejich kmene.“
„To vážně? Už jsi někdy viděl uhořet člověka?“
„Ne. Táta mě sem nepouští. Neví, že sem chodívám. Ale před pár dny jsem viděl kouř stoupat nad lesem. A nebyl jsem sám.“
„Možná se zapaluje hranice, ale nikdo v ní není,“ přál jsem si.
„Já nevím. Slyšel jsem křik. Mohli někoho chytit v horách. Pořád tam žijí domorodci. Říkají to obchodníci a žoldáci. Nebo…“
„Nebo?“
„Nebo to nemusel být domorodec. Slyšel jsem kovářovic pomocníka říkat, že zmizel jakýsi tulák, který se neustále motal v Braxu a v okolí. Přesně v ten čas. Nikdo ho už neviděl.“
„To by bylo strašně nechutné a barbarské,“ uzavřel jsem vypravování a doufal jsem, že už hoch nebude chtít pokračovat.
Nechtěl.
„Musím se vrátit. Táta mě bude hledat.“
Svižně vstal a už málem zmizel mezi stromy, když jsem na něho stihl ještě zavolat: „Jak se vůbec jmenuješ?!“
„Ajhen!“
Musel vidět můj údiv, protože dodal na vysvětlenou: „Každý druhý se tu jmenuje Ajhen. K uctění památky toho ohlodaného.“
Pak už byl pryč.
A já si pomyslel, že egranští byli vážně divní a že se mi Brax zamlouvá ještě méně než před hodinou.
Pak jsem si s hrůzou uvědomil ještě jednu věc. Zůstal jsem na tomto strašném místě sám, úplně sám!
***
Jak už to tak bývá, když jste nesví, rozhlížíte se kolem sebe. Byl jsem hodně nesvůj, tak jsem splašeně těkal očima z jednoho kouta lesa na druhý a čekal jsem na sebemenší pohyb. Představoval jsem si, jak mě bytosti s nelidskými rysy ohlodávají zaživa.
Pak jsem zaslechl slabé syknutí. Trhl jsem hlavou tak prudce, až jsem si málem zablokoval krk. V křovině jsem spatřil dvě ledové oči.
Přiznávám, že můj výkřik byl nehodný muže, ale v ten moment mi to bylo jedno. Pelášil jsem z toho prokletého místa tak rychle, že jsem si málem zauzloval nohy a vysušil plíce.
Za deset minut náročného úprku jsem stanul před dveřmi vdovina domku. Neměl jsem odvahu ani sílu ohlížet se, zda nejsem sledován. Bez zaklepání jsem vtrhl dovnitř a rychleji než rychle jsem zavřel dveře.
Funěl jsem jak starý tažný kůň. Lilo ze mě jako ze zpoceného osla. Musel jsem vypadat nechutně a směšně. Tana se však nesmála. Hleděla na mě od kamen, na kterých vařila polévku. To jsem poznal podle vůně. Vdova nevypadala zděšeně, zaskočeně, vůbec nijak.
„Omlouvám se za své způsoby.“
„Jsi nakažený,“ řekla jen bezbarvým hlasem.
„Ne, to ne. Já jen utíkal hrozně moc rychle. Totiž… jsem jinak dobrý běžec. Nejrychlejší v Anize. Ale lesem se utíká tíž a taky jsem… no… to je jedno. Nejsem nemocný,“ dušoval jsem se.
„Tak se umyj. Prohlédnu tě.“
Chtěl jsem podotknout, že už mě dnes prohlížel lékař, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Nemuselo by to být nepříjemné, že?
Dala mi vědro ven za dům, kde byla pumpa a dostatek příšerně ledové vody. Se zatnutými zuby jsem se důkladně opláchl, opravdu všude!

… pokračování příště…


Monika Vorálková

monika_voralkovaAutorka se narodila v Brně před devětadvaceti lety. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Historie a Český jazyk a literatura. V Brně si také našla místo jakožto učitelka gymnázia. Ve čtrnácti letech začala psát fantasy pod vlivem strhujícího Pána prstenů. Její první počin je dle jejích vlastních slov nepublikovatelný. Další tvorbu započala ve svých osmnácti letech. Tento pokus přerostl v román, který má skoro tisíc stran. Dosud jej nikde nezveřejnila. V nakladatelství Černý drak jí vyšel román Krev Nejmocnějších, na němž pracovala během vysokoškolských let. Vytvořila vlastní fantasy svět, který se jí jen těžko opouštěl. Je nesmírně ráda, že se v něm může ocitat nejen ona, ale i další čtenáři. Stejné nakladatelství letos vydalo povídkový soubor Mladé čarodějky, v němž publikovala dosud svou první povídku Přízrak z Lesa. Od léta pracuje na fantasy detektivce, která se jí rozrůstá a přetváří pod rukama, takže je sama zvědavá, co se z ní vyklube.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeKrev Nejmocnějších

Vorálková, Monika

Černý drak, 2017

zobrazit info o knizeMladé čarodějky
Sborník čarokrásných fantasy povídek

Černý drak, 2017

Napsat komentář