Přinášíme vám ukázku z knihy Dívka, která si říkala Tuesday,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Od 15. do 28. dubna 2016 s námi můžete o knihu soutěžit.

1
Kluci se nahrnou do metra. Všichni mají kalhoty s rozkrokem až u kolen a baví se kňouravým rapperským slangem. Z jejich tvrdých a lesklých očí čiší, že jsou sjetí. Mají na sobě rádoby originální oblečení, ale přitom se všichni zoufale snaží zařadit. Chtějí být vnímáni odděleně, ale přitom dohromady. Malí kluci v dospělých tělech, zmatení a zválcovaní společností, se kterou nedokážou držet krok, a tak se jí aspoň snaží vysmívat. Je to vlastně smutné. Kdyby nebyli tak nebezpeční, mohla bych je zkusit pozvat domů a postarat se o ně.
Ale já, a starat se o někoho? To těžko. Naposledy jsem něco takového dělala ve čtrnácti a vydrželo mi to asi čtvrt hodiny.
Je jich šest. Nejmladší může mít tak třináct roků a nejstarší kolem šestnácti. Kdybyste sečetli jejich IQ, celkový výsledek by určitě nepřevýšil číslo mých bot, ale připadají si děsně chytří.
Ráda si s kluky jako oni pohrávám. Vidí mě sedět v rohu vagonu. Malá emo holka, říkají si. Dívají se na moji plátěnou tašku a předpokládají, že v ní mám knížku básniček. Na nic zlého ani nepomyslí.
Vlastně je přeceňuju. Oni nemyslí vůbec. Řídí se kolektivním mozkem. Následují vůdce. Hledají slabé kusy.
Slabé kusy, jako jsem já. Měřím ubohých sto padesát cenťáků a jsem celá v černém, jako kdybych neměla nic lepšího na práci než se dívat na Matrix a vyrývat si nožem do ruky roztomilé obrázky. Pěkná holka – a pěkně pošahaná.
Květinka, která si doslova říká o utržení.
No tak do toho, kluci.
Jen si mě utrhněte.

2
„Kdo je to děvče?“ Inspektor Loss se dívá na záběry z bezpečnostní kamery ve vagonu metra. I když jde o záznam, nikoli o živý přenos, napětí v místnosti by se dalo krájet. Vzduch je ostrý jako břitva a kdesi v pozadí inspektorova mozku to srší, jako když se porouchá zářivka. Obraz na displeji je černobílý a rozlišení mizerné. Všechno se utápí v šedi a tváře jsou rozmazané, jako by je někdo napůl vygumoval.
Krev to však zakrýt nemůže.
„Nevím, pane. Teď prověřujeme kamery ze vchodu.“
Vyšetřovatelka se nedívá na to, co právě zaměstnává jejího šéfa. Ona už to viděla a i nyní, po několika minutách, musí polykat sliny, které se jí hromadí v ústech. Musí, jinak by si pozvracela notebook.
Monitor je samá krev. Pokrývá těla mladíků ležících nehybně na podlaze vagonu. Rozstříkla se po sedadlech i oknech a tvoří dlouhé cákance na stěnách vozu. Třebaže je obraz černobílý a rozlišení bídné, inspektorovi je jasné, že jde o krev. A ví, že to není krev té dívky, protože ji právě viděl vyjít z metra bez jediného škrábnutí.
Zhluboka si povzdychne a sáhne po elektronické cigaretě.
„Přetočte to,“ zavelí.
Displej na chvíli zčerná a pak se vagon vrátí zpátky do doby před masakrem. Žádná krev. Žádné mrtvoly. Jen mladé děvče v rohu a šest zfetovaných predátorů, co se hrnou posuvnými dveřmi dovnitř. Chvíli se kočkují, naoko do sebe buší pěstmi a dělají, jako že se rvou. Pak si všimnou té holky. I když jsou v rauši. Inspektor Loss navzdory rozkostičkovanému obrazu vidí, že ti kluci mají najednou druhé vánoce. Dva z nich si spolu radostně plácnou a celá parta se dá do pohybu směrem k dívce. Jsou si jistí svou silou a pohybují se v důvěrně známém prostředí. Nic je nemůže ohrozit.
Loss zírá na obrazovku. Neujde mu, že z jejich rozmazaných obličejů sálá zvířecí lačnost.
„Na to bych nespoléhal, hoši,“ zašeptá.

3
Tramtadá, tak už jdou. Ten v mikině s kapucí si mě všimne první. Co to povídám – mikiny mají všichni. No jasně. Rádi by vypadali jako američtí gangsteři. Copak si neuvědomují, že je to celé blbost? Že idoly, ke kterým vzhlížejí, mají průměrnou délku života asi jako vrabci? Když to tak vezmete, měli by mi být vlastně vděční za to, že jim dám ránu z milosti. Vždyť tihle kluci ve skutečnosti nežijí, jen se pomalu rozkládají.
Ale dost úvah.
Chtěla jsem prostě říct, že ten vpředu, co má o něco větší kapuci než ostatní sráči, si mě všiml nejdřív. Nejspíš to bude hlavní mozek party. Když už nic jiného, umí jakž takž chodit vzpřímeně. Plácne si se svým tupějším klonem a začne pomalu postupovat směrem ke mně. Ostatní ho následují, jako by byli přivázaní na šňůrce.
Už jsem se vám svěřila, že tyhle borce přímo miluju? Když jsou v houfu, všichni mají drsný výraz a prázdný pohled. Kdybych ale jednoho z nich potkala v neděli samotného před kostelem a podala mu letáček, nejspíš by jen slušně poděkoval.
Teda ne abyste si mysleli, že jsem nějaká pánbíčkářka, to fakt ani omylem. Radši bych si nechala vrtat zuby, než abych si klekla na kolena před nějakým debilním knězem.
Míním to tak, že bez party v zádech jsou to jen synkové vypatlaných matek, kteří mají intelekt boxovacího pytle.
Což je samozřejmě neomlouvá.
Sleduju jejich postup v odrazu na okně vagonu. Když se přiblíží na necelý metr, sebejistě se zastaví – skoro jako na povel. Tak fajn, borci.
A už je to tady. Ten s největší kapucí se na mě zašklebí a promluví hlasem přátelským asi jako kudla v zádech.
„Čau, kotě, nechceš jít s náma a trošku si zablbnout, co?“
Paráda. Ten kluk je něco jako Shakespeare gangu. Úplný Romeo. Tisíce let lingvistické evoluce se mu podařilo zredukovat do jediné věty. Je to, jako by mi ukázal svoje péro a zeptal se: „Co mu říkáš?“
Toho si musím nechat na konec, jestli to půjde, když je s ním taková sranda. Přitáhnu si kolena k hrudníku a dál zírám z okna. Do tmavého tunelu ubíhajícího kolem rychlostí snad milion kilometrů za hodinu.
Začínají se usmívat. Cítí, že mají navrch. Myslí si, že kápli na snadnou kořist. Připadám jim jako vyděšená holka, která se lehce zlomí.
„Hej, kotě! Mluvím s tebou. Tam nic neuvidíš. Zato tady je toho k vidění hodně.“ Rozesměje se, dloubne loktem do parťáka a strčí si pravou ruku do uměle potrhaných džín značky Diesel.
Tady musím upozornit na dvě věci:
Zaprvé, je toho opravdu hodně vidět, protože jsme v tunelu a vagon ozařují jasná světla, která dělají z okna zrcadlo. Díky tomu o nich mám dokonalý přehled.
Zadruhé, pan Opičák si strká pravou ruku do kalhot, aby před kámoši zalomcoval svojí chloubou, a tak odhaduju, že je pravák. Pravák, který právě udělal všechno pro to, aby na mě nemohl zaútočit.
Tohle byste nevymysleli. Zastrašovat někoho tak, že se sami dobrovolně připravíte o výhodu! Je to něco podobného, jako by vás ohrožovali Teletubbies.
Teď už mě nemůžou dostat. Konečně se k nim otočím čelem, vytáhnu z tašky nůž a týpka s rukou v rozkroku bodnu do krku.

———————————–

Přečtěte si další ukázku.

Stephen Williams

Stephen Williams bydlí se svou rodinou v malé vesnici v hrabství Severní Yorkshire. Píše texty pro mezinárodní rockovou kapelu, vydal sbírku básní a knihu povídek. V roce 2015 na jeho autorské konto přibyl také román Dívka, která si říkala Tuesday, který na britské literární scéně zapůsobil jako zjevení. Když nepíše, vydělává si na živobytí hraným průvodcováním po legendami opředených historických budovách (scénáře si píše sám) a provozováním malé stavební firmy.

Informace o autorovi byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Williams, Stephen

Domino, 2016