Jeho Excelence Aldo Amati (druhý zleva)

Paolo Giordano zavítal do Prahy na pozvání Italského kulturního institutu. Vzácnou návštěvou však nebyl jen zmíněný prozaik, ale také Jeho Excelence Aldo Amati. Paolo Giordano se českým čtenářům uvedl svým prvním románem Osamělost prvočísel, jenž v českém překladu vyšel v nakladatelství Odeon již v roce 2009. Ve srovnání s knihou Čerň a stříbro, kterou přijel autor do Prahy představit, je jeho literární prozaická prvotina knihou poměrně obsáhlá. O tom, zda nás špatné rozhodnutí ovlivňuje po zbytek našich životů, jsme diskutovali s postavami Alicí a Mattiou.

Ve své nejnovější knize se však autor pouští do zcela odlišné dějové roviny. Na pouhých sto dvaceti stranách se odvíjí příběh fyzika se s klony k depresi, v níž ho nadnáší pouze světlo jeho manželky Nory. Avšak tím, kdo domácnost drží pohromadě, je hospodyně a chůva, paní A.

Literární diskusi s autorem v Paláci Luxor vedla sama překladatelka knih, Alice Flemrová, jež se bez váhání pustila do zpovídání vzácné italské návštěvy.

Volba povolání hlavní postavy románu Čerň a stříbro není rozhodně záležitostí nahodilou. Sám Paolo Giordano je vystudovaným fyzikem.

Univerzita, kde jsem studoval, je velmi blízko té, kde studoval Primo Levi. Když jsem parkoval jako student, jeho pamětní desku jsem vídával.

Ačkoliv právě Levi čerpal bohatě ze své zkušenosti v koncentračním táboře, Giordano je přesvědčený, že by byl skvělým spisovatelem i bez této hrůzostrašné zkušenosti. Levi byl spisovatelem a zároveň i chemikem. V životě máme na to, být více než jednou věcí. Proč Giordano pocítil potřebu psát? Nedovedl si představit, že celý svůj život bude pouze fyzikem. Studium je skutečně náročné, existuje obrovská konkurence a člověk snadno pociťuje své hranice.

Byl jsem poměrně nešťastný, jak býváte, když je vám dvacet. Pokud jste se někdy prošli kolem fakulty fyziky či podobných míst geniality, pak jste si určitě stihli všimnout, že osoby, které se tam pohybují, jsou velmi podivné. Jednoho dne za mnou přišla kamarádka a šli jsme si dát kávu do školního bufetu. Nikdy jsem se ze školy nechtěl vzdálit. Ona pak ukázala na jedno fyzikální individuum a zeptala se mě, zda chci opravdu takhle dopadnout. To byl určitě jeden z podnětů k mému psaní.

Z pera italského prozaika zatím vzešly tři knihy. Neodkladně tedy padla i otázka, na kterou se těžko odpovídá nejen rodičům, ale také spisovatelům. Je některé jeho „dítě“ oblíbenější? Která kniha se mu psala nejhůře?

Paolo Giordano s překladatelkou Alicí Flemrovou

Mezi dětmi se samozřejmě explicitně rozdíly dělat nemohou, neboť si to pak s sebou nesou celý život. Stejně je tomu i v případě knih. Už při jen letmém přečtení anotace se nám budou tři romány zdát velice odlišné. Autor v nich ale vnímá jistou kontinuitu. Vnímá je jako deníky, které ho zastihly v konkrétních fázích života.

V odlišném stavu jsem byl, když jsem psal o dětech, jež se sebepoškozují. V odlišném stavu jsem byl, když jsem popisoval válku. Každý román může mít svůj osud, může být milován a nenáviděn. Každé knize jsem však věnoval absolutní maximum a vše jsem se snažil vyprávět s maximální přesností.

Nejsou to pouze italské romány, jejichž dějové linie těžce závisí na modelu rodiny. Připomeňme si film, jenž byl natočen na motivy knihy Nouzový východ. Zde nacházíme postavy ve zcela dramatickém sužujícím prostředí, které je nosným pilířem atmosféry celého díla. Z jakého důvodu se však autoři tak často obrací k tématu rodinné domáckosti? Podle Paola Giordana je důvod velice prostý. O čem jiném by člověk měl psát, než právě o rodině? Rodina je pro nás něčím zásadním. Může zažívat krize, často nabývá rozlišných podob. Jedná-li se o rodinu „tradiční“, či o rodinu tvořenou párem stejného pohlaví, tato instituce prochází různými přerody a myšlenkami.

Každý hledáme způsob, jak být spolu. v Itálii se hodně hovoří o registrovaných partnerstvích. Všichni chtějí mít rodinu. Všichni mí hrdinové hledají totéž. Pátrají po definici rodiny.

I autorova nejnovější kniha hovoří především o hospodyni a chůvě, jenž žila s mladým párem. Opouští je, až když sama závažně onemocní. Na cestě na její pohřeb si posléze manželé uvědomují, že v okamžiku smrti se definice rodiny stává velice striktní, ačkoliv se právě do této chvíle považovali bez pochyb za členy její rodiny. Zhoubný nádor tak drasticky prorůstá velice familiární, důvěrnou kulisu. K intimitě knihy přispívá ich forma, kterou si autor zvolil zcela poprvé.

Chůva u autora působila čtyři roky, během kterých s manželkou budoval rodinu. Je tedy zřejmé, že se v knize odrážejí autobiografické prvky. Hospodyně, podle níž je postava v knize napsána, neměla žádné potomky a autorovi tedy přišlo vhodné ji zvěčnit právě v knize.

Související knihy

Giordano, Paolo

Odeon, 2015