Pavel Trtílek se zabývá tématem, které lze považovat za aktuální v tom smyslu, že jisté fenomény v poválečné francouzské dramatické a divadelní tvorbě jsou u nás skutečně stále málo známé a jejich postupné studování z různých úhlů pohledu je rozhodně přínosné. Zejména pasáže věnované Pingetovi a Dubillardovi mají šanci oslovit potenciální nefrankofonní čtenáře a divadelníky. Práce je bezesporu prodchnuta velkým zájmem o danou problematiku. Autor velmi dobře zná korpus, který si vymezil a snaží se s ním pracovat nezaujatě a originálně.