Carl Gustav Jung (1875–1961) je ze zakladatelů psychoanalýzy tím nejvíce rozporuplným. Jako mladý lékař-psychiatr se v roce 1907 setkal ve Vídni s Freudem. Pro oba to znamenalo ohromný myšlenkový impuls. Když Freud po třech letech založil psychoanalytické hnutí, oficiálně jej stanovil svým nástupcem. Vztahy mezi oběma muži se však v roce 1912 pokazily a v roce 1914 se definitivně rozešli. Jung posléze založil vlastní školu. Nepřijal tezi, že sexualita je jediným motivem lidského chování, a současně odmítl Freudovo ateistické a materialistické východisko. Byl svobodného a zvídavého ducha a měl převratné duchovní zážitky, které objektivně popsal a prozkoumal. S pomocí Jungovy osobní korespondence a svědectví jeho blízkých ukázal autor komplexitu tohoto génia v pestré škále intelektových, duchovních, vědeckých i tělesných aspektů. Pod tlakem vnitřních sil, které v sobě probudil, mohl Jung podlehnout destrukci, ale krajnosti se začaly slučovat. Ke konci života dosáhl základní mystické zkušenosti – sjednocení protikladů. Jean-Jacques Antier si obzvláště všímal Jungova komplexního vztahu k náboženství a duchovnu. Příjemným stylem a jazykem, který není odborný, jak bývá u podobných textů obvyklé, se plynule odvíjí fascinující příběh jednoho z největších terapeutů 20. století, muže, kterému „objev nevědomí otevřel bránu k velkému dobrodružství ducha“.