O sebevědomí

Opatrilova_O sebevedomi
Jaký je podíl česky píšících autorů ve vaší knihovně? Čtete spíše knihy autorů zahraničních, nebo tuzemských? A pokud se vaše knihovna pyšní převážně tituly překladovými, proč tomu tak je?

Většinu života jsem se českým autorům vyhýbala. V knihkupectví jsem automaticky mašírovala k poličce zahraniční beletrie a obloukem se vyhýbala té s literaturou česky píšících autorů. Žádné vysvětlení jsem pro své jednání nehledala, připadalo mi přirozené. A to i přesto, že sama píšu česky a spadám do kategorie českých spisovatelek.

K zamyšlení mě přivedla až práce s překlady. Začala mě neodkladně pronásledovat myšlenka, proč kniha, kterou překládám, získala ono privilegium být přeložena do češtiny. Proč se nakladatelství rozhodlo koupit její práva a vynaložit tolik finančních prostředků na její vydání, včetně mého překladatelského honoráře. Většinou se totiž nejednalo o strhující, naprosto jedinečné tituly, o kterých svět prostě musí vědět. Ve většině případů se jednalo o vcelku průměrné až podprůměrné romány. Takové, které by jistojistě dokázal napsat kterýkoliv český autor nebo autorka. A nejspíš lépe.

Přesto je knižní trh zahlcen překladovou literaturou.

Pojďme se nezabývat knižním trhem jako takovým, spíše něčím mnohem hlubším, něčím probublávajícím pod povrchem.

Českým sebevědomím.Opatrilova_O sebevedomi3

Když jsem si sáhla hluboko do svědomí, zjistila jsem, že důvod, proč jsem se vyhýbala české literatuře, byla nedůvěra. Pocit, že nebude dost dobrá. Pocit, že ta překladová, ta, co vyšla kdesi za hranicemi a která byla přeložena, bude logicky kvalitnější, lepší, zábavnější.
V minulém roce jsem svůj výzkum prohloubila, seznámila se s komunitou knižních bookstagramů na sociálních sítích, poslouchala a špehovala názory mladých čtenářů a zjistila jsem, že většina z nich – stejně jako kdysi já – upřednostňuje knihy zahraniční. Těm českým dává šanci jen málokdo.

Proč?

A potom mě to napadlo!

Sebedůvěra. Víra v sebe sama. Na osobní úrovni, ale i na té mnohem obsáhlejší. V matrixu našeho národa.

Na ostrově Wight u anglického pobřeží jsem si zamilovala knihkupectví Waterstones. Procházela jsem jím jako u vytržení. Během své posvátné poutě mezi regály jsem zjistila, že najít poličku s překladovou literaturou je úkol velice složitý, 99 % obchodu bylo jednoduše zaplněno literaturou v angličtině, napsanou v originále v anglickém jazyce čili literaturou domácí.
A bylo to naprosto přirozené. Přesný opak vzhledu českých knihkupectví.

Znovu ten dotěrný pocit: Jsou anglicky píšící autoři skutečně o tolik lepší než ti čeští?

Ne. Jednoduše ne!

Díky své vlastní knize jsem začala hltat jednu českou knihu za druhou. Ponořila jsem se i do vod knih vydaných pomocí crowdfundingového nakladatelství Pointa (mé alma mater) a s hrůzou zjistila, že dobrá polovina titulů vydaných svépomocí je mnohem kvalitnějších nebo alespoň naprosto totožných s romány, které překládám. Přesto si česká nakladatelství raději zaplatí za práva na román vydaný v zahraničí, místo aby dala šanci začínajícím autorům českým. A důvodem prostě nemůže být kvalita.

Debutový román zahraničního spisovatele – průměrná detektivka bez čehokoliv hlubšího, výjimečného, průlomového – se dostane s honosnou reklamou na pulty českých knihkupectví. A to i přesto, že je mnohem plytčí, hůře napsaná než knížka, jež vyšla s pomocí crowdfundingu a na jejíž propagaci musí pracovat autor zcela sám (a ne, nemyslím svou knihu, ale například úchvatnou prvotinu mladé spisovatelky Veroniky Pekárkové: 16-03-20).
Kdyby byla Veronika Britka a svoji knihu vydala v Británii, zaručeně by se o její práva porvala největší česká nakladatelství, aby ji potom s obrovskou reklamou prodávala natěšeným českým čtenářům. A rozdíl? Národnost.

Opatrilova_O sebevedomi2Protože české sebevědomí není dost velké na to, aby dokázalo ocenit své vlastní autory! Aby si česká nakladatelství a čeští čtenáři uvědomili, že co přichází ze zahraničí, nemusí nutně být lepší (i když samozřejmě může), a co vzniká doma, může mít mnohem větší hodnotu.

Je třeba věřit, že česká literární scéna má co nabídnout. Je nutné zariskovat. Dát šanci neznámým, česky píšícím autorkám a autorům a jejich debutovým románům před debutovými romány, které vyšly v cizině, a proto se budou lépe prodávat, mají už hotové jméno, jsou kvalitnější.
Ale kdepak!
I my jsme národem autorů bestsellerů, jen jim musíme dát šanci.

Proto vás vyzývám: Až příště otevřete v prohlížeči internetové knihkupectví (nebo v budoucnosti vejdete do skutečného knihkupectví), podívejte se nejdříve na sekci s českou literaturou. Zkuste najít něco zajímavého tam, a ne mezi překladovou literaturou.

Jsem si jistá, že budete příjemně překvapeni, kolik spisovatelek a spisovatelů v Česku máme. A když mezi nimi najdete knihu, která vám nesedne, zkuste nenadávat na nekvalitní české knihy, ale uvědomte si, že takové knihy najdete i v literatuře překladové. A možná dokonce častěji.
Společně tak možná pozvedneme literární sebevědomí českého národa, a tím pádem i svoje vlastní.


Veronika Opatřilová

Veronika OpatrilovaMiluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.
Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeOstrov žije

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021

Napsat komentář