Byl poslední den školního roku. Sluníčko hřálo jako o závod, aby děti navnadilo na nadcházející prázdninové dny.

Maxmilián, kterému všichni říkali Max, a jeho sestra Vendulka, která byla pro všechny Venda, šli společně domů. Se samými jed­ničkami se jim šlo dobře. Po chvíli je dohonil Patrik, který se s nimi kamarádil. Byl stejně starý jako Max, ale chodil do áčka, kdežto Max byl v béčku.

„Kam pojedete na prázdniny?“ zeptal se Patrik.

Max pokrčil rameny, ale Venda odpověděla: „Asi pojedeme na chatu v horách. Jezdíme tam každý rok. A ty?“ zeptala se na oplátku.

„Já asi nepojedu nikam. Naši musí vydělávat peníze, tak budu pendlovat mezi babičkou z Písku a hodonínskou babičkou,“ od­pověděl otráveně Patrik. Pro dokreslení situace ještě dodal: „Je to vždycky děsná nuda!“

Max se zamyslel a pak trochu opatrně nadnesl: „Třeba by se to dalo zařídit, abys byl na chatě s námi.“

Patrik očividně pookřál, a tak ho Max brzdil: „Hele, ale nic ne­slibuju, jasný? Musíme to nejdřív domluvit s našima.“

Venda s Maxem stáli před brankou svého domu. „Tak zatím čau,“ rozloučili se, protože Patrik pokračoval ještě o kus dál. „A kdyby něco, tak si zavoláme,“ dodal Max.

Doma oba sourozence čekalo milé přivítání.

„Tak jak to letos dopadlo?“ zeptal se tatínek rozverně. „Můžou zaznít slavnostní fanfáry?“

Venda hrdě ukázala svoje vysvědčení. „Hm, samé jedničky,“ po­chválil ji táta a pak se obrátil k Maxovi: „A co ty?“

Max dělal drahoty. Fólii s vysvědčením schovával za zády a tvářil se zkroušeně. Tatínek se opatrně zeptal: „Jedna dvojka?“

Max zavrtěl hlavou.

„Dvě dvojky?“ zeptala se maminka a Max opět zavrtěl hlavou.

„Snad jsi nepropadl?“ zděsil se táta. A Max uličnicky pokrčil rameny.

„Ukaž!“ vykřikla vyděšeně maminka a sebrala Maxovi fólii s vy­svědčením. Tatínek jí nakukoval přes rameno.

Teprve teď se Max začal nahlas chechtat. „Dostal jsem vás!“ Na jeho vysvědčení byly taky samé jedničky. Na poslední chvíli si opravil i dvojku, která mu hrozila z matiky.

„Ty uličníku jeden! Víš, jak jsem se polekala?“ oddechla si ma­minka.

„Tak to bychom měli oslavit,“ překlenul tatínek horkou chvilku.

„Maminko, nemáš něco na zub?“

Maminka rychle odešla do kuchyně a vrátila se s dortem. Byly na něm marcipánové jedničky, v půlkruhu bylo marcipánové slovo PRÁZDNINY a uprostřed byly zapíchnuté dvě hořící svíčky.

„Máte před sebou dva měsíce prázdnin, tak ať si je hezky uži­jete!“ řekla a položila dort na stůl. Pak se vrátila do kuchyně pro nůž, lžičky a talířky.

Tatínek zatím podal oběma dětem malý dárek se slovy: „Ať máte o prázdninách co číst!“

Max i Venda se pustili do rozbalování. Oba byli nadšení, protože dostali každý přesně tu knížku, po které toužili. Zabráni do nové­ho dárku si ani nevšimli, že táta s mámou drží v ruce ještě jeden obrovský a těžký dárek.

„To ještě není všechno,“ upozornil je tatínek. „Tady máte ještě jeden prázdninový dárek. Stan.“

„Cože?“ vykřikl vzrušeně Max a Venda taky honem vyskočila. Oba se vrhli na rozbalování velikého balíku.

„Jsou to vlastně dva stany spojené malou předsíňkou, takže můžete být každý zvlášť,“ vysvětlil jim táta.

„A kdy ho vyzkoušíme?“ vyzvídala Venda.

„Třeba hned v sobotu na chatě,“ navrhla maminka.

„Jó, to bude bezva! Děkujeme moc,“ poděkovali oba sourozenci.

Ukázka je z knihy Vesmírné kameny, kterou vydalo nakladatelství Grada.

Zuzana Pospíšilová je dětská psycholožka, která pracuje ve Speciálně pedagogickém centru pro děti s mentálním postižením v Ostravě. Dříve pracovala v dětském rehabilitačním stacionáři, převážně s dětmi s organickým poškozením CNS a pohybovým postižením. V době studií se zabývala tématem rozvoje tvořivosti u dětí mladšího školního věku, nyní píše knihy pro děti.

Zdroj informací a fotografie: www.grada.cz

Související knihy

Pospíšilová, Zuzana

Grada, 2014