Chytré středy: Lelord, François – Nová Hektorova cesta aneb honba za časem

hektro honba za časem
Hektor se vydává za dalším dobrodružstvím, tentokrát chce polapit něco velmi prchavého: čas. Proč máme neustále málo času, přestože stále pospícháme. Existuje čas vůbec, když minulé už pominulo, přítomné v okamžiku zmizí a budoucí se ještě neudálo?  Ukázka z knihy:

Lelord, François – Nová Hektorova cesta aneb honba za časem

Hektor už není úplně mladý psychiatr

Byl jednou jeden mladý psychiatr, který se jmeno­val Hektor.

Hektor už vlastně nebyl úplně mladý psychiatr, ale pozor, také to ještě nebyl starý psychiatr. Zdálky bys­te jej ještě mohli považovat za mladíka na studiích, ale zblízka bylo zřejmé, že to je již skutečný doktor s ur­čitou zkušeností.

Hektor měl jako psychiatr jednu velkou přednost: když mu někdo něco povídal, vždy vypadal, že nad tím uvažuje. Lidé, kteří za ním chodili, jej za to měli velice rádi: měli pocit, že se nad jejich případem za­mýšlí (což byla skoro vždy pravda) a že najde způsob, jak jim pomoci. V začátcích své kariéry si při přemýš­lení kroutil knírek, ale teď už žádný neměl, protože knírek si jako začátečník nechal narůst, aby vypadal starší, a nyní, když už nebyl úplně mladý psychiatr, ho nepotřeboval. Čas letí, jak se říká.

Co se týče vybavení jeho ordinace, zas tak neletěl. Byla stejná, jako když začínal, se starobylou pohov­kou, kterou mu dala maminka, když se zařizoval, s pěknými obrazy, které měl moc rád, a dokonce i se soškou ze země Eskymáků, kterou dostal od jednoho přítele: představovala medvěda proměňujícího se v or­la, což je na psychiatrickou ordinaci poměrně origi­nální. Občas, když měl Hektor pocit, že už je příliš dlouho zavřený v ordinaci a poslouchá pacienty, díval se na medvěda, kterému na zádech vyrůstala veliká křídla, a snil o tom, že i on sám vzlétne. Ale jen chví­li, protože se hned začal cítit provinile, že pořádně ne­poslouchá osobu sedící naproti němu a svěřující mu svá neštěstí. Hektor byl totiž svědomitý.

Většinu času trávil s dospělými osobami, které se rozhodly, že navštíví psychiatra, protože byly příliš smutné, dělaly si starosti nebo byly nespokojené se svým životem. Vedl je k tomu, aby mluvily, pokládal jim otázky a někdy jim také dával malé pilulky, často tři najednou, jako když se žongluje se třemi míčky zároveň.

Psychiatrie je totiž přinejmenším stejně těžká jako žonglování. Hektor měl své povolání rád, především proto, že měl často pocit užitečnosti. A také proto, že vyprávění pacientů jej skoro vždy zajímala.

Čas od času k němu například chodila jedna mladá paní, Sabina, která mu vždycky povídala věci, které ho nutily k zamyšlení. Je zvláštní, že když jste psychiatr, dozvíte se při poslouchání svých pacientů nesmírně věcí, zatímco oni si často myslí, že už skoro všechno víte.

Poprvé přišla Sabina k Hektorovi kvůli přílišnému vypětí v práci. Pracovala v kanceláři, její nadřízený na ni nebyl moc hodný a často ji rozplakal. Plakala sa­mozřejmě vždycky někde o samotě, ale stejně to bylo nepříjemné.

Postupně se Hektorovi podařilo ji přesvědčit, že tak zlého šéfa si přece nezaslouží, a Sabina získala více sebevědomí a našla si novou práci. A teď byla šťastnější.

Postupem času Hektor pomalu měnil svůj způsob práce: z počátku se hlavně snažil lidem pomoci, aby změnili charakter; teď v tom samozřejmě pokračoval, ale snažil se jim také pomoci změnit život, najít něja­ký jiný, nový život, který by jim lépe vyhovoval. Protože, a to je hezké přirovnání, jste-li kráva, nikdy se vám nepodaří proměnit se v koně, ani s dobrým psychiatrem ne. Je lepší si najít hezkou louku, někde, kde potřebují mléko, než se pokoušet cválat na dosti­zích. A už vůbec se nepouštět do arény, protože tam, tam je to úplná katastrofa.

Sabina by asi nebyla ráda, že je přirovnávána ke krávě, i když podle Hektorova mínění je to zvíře mír­né a sympatické, a navíc je to velice dobrá máma. Je ale pravda, že Sabina byla také velmi inteligentní, což jí na veselosti nepřidávalo, protože, jak už jste si mož­ná všimli, někdy je štěstí v tom, že tomu všemu po­řádně nerozumíme.

Jednoho dne povídá Sabina Hektorovi:

„Někdy si říkám, že život je pěkný podfuk.“

Hektor nadskočil.

„Co tím chcete říct?“ zeptal se. (To říkal vždycky, když napoprvé pořádně neposlouchal.)

„No prostě, že se člověk narodí a hned aby se­bou hodil, šup do školy, pak do práce, dělat děti, a pak mu umřou rodiče a pak bác! sám zestárne a umře.“

„Ale chvíli to přece jenom trvá, ne?“

„To jo, ale tak strašně rychle to utíká. Hlavně když nemáte ani chvilku klid. Jako já, například, to je prá­ce, večer děti, manžel. A on se chudák taky nezastaví.“

Sabina měla hodného muže (měla také hodného ta­tínka, což podstatně zvedá šanci najít si hned napopr­vé hodného manžela), který hodně pracoval, stejně ja­ko ona, v kanceláři. A dvě malé děti, z nichž starší právě začalo chodit do školy.

„Mám pořád pocit, že mám v břiše hodiny,“ povídá Sabina. Ráno musím všechno připravit, abych odved­la tu starší včas do školy a pak mohla běžet do kance­láře. Někdy jsou schůze, kam se musí chodit načas, mezitím se ale hromadí práce, a večer musí člověk ta­ky chvátat, aby vyzvedl dítě nebo byl doma včas kvůli hlídání, aby udělal večeři a s dětmi úkoly… A to mám ještěštěstí, že mi manžel pomáhá. Stěží si večer tro­chu popovídáme a hned usneme, jak jsme utahaní.“

Hektor to všechno věděl, a možná i trochu z toho­to důvodu často přemýšlel, zda nezvážit, že by se za­myslel nad rozhodnutím začít vážně uvažovat o tom, že se ožení a bude mít děti.

„Chtěla bych, aby čas zpomalil,“ prohlásila Sabina. „Chtěla bych mít čas život vychutnávat. Mít čas sama pro sebe, abych mohla dělat, co chci.“

„A co dovolená?“ zeptal se Hektor.

Sabina se usmála.

„Vy nemáte děti, pane doktore?“

Hektor přiznal, že ještě ne.

„Já si myslím,“řekla Sabina, „že k vám nakonec chodím taky právě kvůli tomu času. Když jsem tady, je to jedinkrát za celý týden, kdy se pro mě čas zastaví, kdy ho mám úplně pro sebe.“

Hektor Sabině naprosto rozuměl. Tím spíš, že i on sám měl často během dne pocit, že má v břiše hodiny, stejně jako všichni jeho kolegové. Když jste psychiatr, musíte pořád dávat pozor na čas, protože když nechá­te jednoho pacienta mluvit příliš dlouho, další v čekárně už bude netrpělivý. A budete mít zpoždění po celý zbytek dne. (Někdy to bylo pro Hektora velice těžké. Například když tři minuty před koncem sezení, kdy už se začínal vrtět v křesle, aby dal najevo, že bu­de brzy konec, osoba naproti němu náhle povídá: „Víte, pane doktore, v hloubi duše si myslím, že mě matka nikdy nemilovala,“ a rozpláče se.)

Hodiny v břiše, řekl si Hektor. To je skutečně pro­blém mnoha lidí, hlavně maminek. Co by tak mohl udělat, aby jim pomohl?

Klára a ubíhající čas

Když Hektor Kláře vysvětlil, že by se chtěl jet podí­vat do Číny, jestli je starý mnich pořád ještě ve svém klášteře na vrcholku hory, a že by tam mohli jet spo­lu, netvářila se Klára příliš nadšeně.

„Jela bych ráda, ale cítím se hrozně unavená,“řekla mu. „A pak, když si teď vezmu dovolenou, budu mít po návratu peklo.“

Já se tak snažím, abych nevyváděl hlouposti, po­myslel si Hektor, a nemám vůbec žádnou podporu!

Ale viděl, že Klára se toho, že jede sám, neobává. Možná proto, že na něm poznala, že nechce vyvádět hlouposti. Možná si také řekla, že když chce jet za ně­jakým starým mnichem do kláštera, nebude mít na hlouposti náladu. Což je důkazem toho, že ženy jsou někdy až příliš optimistické.

Ale podívejte se, ony musí být, když se rozhodnou mít děti a celé roky se o ně starat. To je důkazem toho, že je to v přírodě dobře zařízené (i když příroda není vždycky moc laskavá).

Hektorovi se vlastně zdálo, že Klára nevypadá ani tak znepokojeně, jako spíš smutně.

„Jsi smutná, protože odjíždím?“

„Ano… ne,“řekla Klára.

„Ano… ne, nebo ne… ano?“ zeptal se Hektor velmi vážně a podařilo se mu Kláru rozesmát. Ale i její smích byl smutný.

„Tak co?“ zeptal se Hektor.

Klára nakonec řekla, že se milují, že si tím je ko­nečně jistá. Ale že si není jistá, jestli se někdy vezmou a budou mít dítě.

„Mám pocit, že jsme zmeškali tu chvíli, kdy to člo­věk udělá, aniž by o tom moc přemýšlel,“řekla Klára.

Hektor z toho byl trochu vedle, ale Klára mu to vy­světlila. Měla pocit, že život dvojice lidí má podobný průběh jako život každého jednotlivce.

„Víš, já si myslím, že život páru je jako život dítěte. Nejdřív se mu všechno zdá nové a svěží; potom roste, spoustu věcí líp pochopí; a je dospělé, dostane se do zralého věku a pak už jenom stárne, a už je z něj sta­rýčlověk. Dvojice umírá, protože jeden z těch dvou li­dí umře, a nebo, což je dneska častější, se lidé roze­jdou. Myslím, že dva lidé, kteří spolu žijí, jsou jako jedna živá bytost, která se narodí, stárne a zemře.“

„A ty myslíš, že ta naše dvojice už neníživá?“

„To ne,“ odpověděla Klára, „to je moc zjednoduše­něřečeno. Ale řekla bych, že vzít se, mít dítě, to je jed­nodušší, když je ta dvojice mladá a ještě se tak úplně nezná. Kdyžžije společně a k ničemu se nemá, stárne a je těžší rozhoupat se k nějaké změně. Chybí to po­čáteční nadšení.“

„Takže nemáš chuť mít dítě?“

A v tu chvíli se Klára dala do pláče.

„Není mi úplně nejlíp…“ popotahovala. „Mám po­cit, že čas běží, že život brzy skončí… že jsem v živo­tě nic zajímavého nedokázala. Jsem já sama vůbec zajímavá?“

Hektorovi se v mozku rozsvítily červené žárovičky: negativistické vidění minulosti, pesimismus, sebedevalvace. Všichni psychiatři světa vědí, že tenhle způsob vní­mání světa znamená, že jste možná upadli do hlubo­ké deprese. A Hektor si také vzpomněl na to, jak smut­ně Klára vypadala v poslední době, dokonce i když si před spaním natírala obličej krémem proti vráskám.

Vzal ji do náruče. Nechala si to líbit, a dál mu slze­la na krk. Hektor k ní cítil velkou něhu a zlobil se na sebe, že si nevšiml Klářiny možné deprese, která už mohla trvat docela dost dlouho.

Ale je všeobecně známo, že kovářova kobyla chodí bosa, a Hektor znal kolegy, kteří si všimli, že doma ne­ní něco v pořádku, teprve tehdy, když dcera spolykala celou krabičku prášků na uklidnění nebo když se manželka pokusila pověsit na zácloně. Když jste psy­chiatr a vrátíte se domů, je to jako kdybyste si sunda­li své psychiatrické brýle a stal se z vás docela nor­mální člověk, o nic chytřejší než ti ostatní; a navíc, jak celý den posloucháte lidi a něco jim povídáte, jste ob­čas tak unavení, že už se vám nechce poslouchat ani ty, které milujete, a oni z toho mohou být nešťastní.

Hektor si usmyslel, že Klára musí jít co nejdřív k ně­kterému psychiatrovi, kterému důvěřoval: ke starému Františkovi, protože ten zjistí, jestli je v depresi, nebo jestli je to jen momentální mizerná nálada.

Jak přemýšlel, poslouchal Kláru, jak mu zavěšená kolem krku posmrkává, že má pocit, že to všechno hrozně rychle uteklo, že už je se vším konec, a ptal se sám sebe, co je horší: nevšímat si ubíhajícího času, a nebo nad ním příliš přemýšlet?

Hektor pracuje dokonce i u moře

Konečně nechala Marie-Agnes Hektora s Paulem o samotě. Šli si dát něco k pití do vily, kde Marie-Agnes a Paul bydleli. Zataženými žaluziemi dovnitř pronikalo trochu slunce, takže tam bylo hezké světlo, ve kterém by vypadal mladý úplně každý.

Hektor měl chuť na pivo, ale Paul si nalil zelenino­vou šťávu, tak si ji dal taky. Viděl na něm úlevu, že jsou konečně sami.

„Pořád vypadat dobře…“ povzdechl si Paul.

Hektor ho několika otázkami uvedl do uvolněné ná­lady, vždyť to nakonec byla jeho práce.

A Paul mu celkem bez okolků řekl, že se vůbec ne­cítí dobře. Už skoro týden se ráno budí v hrozných zá­chvatech úzkosti.

„Jsem zvyklý ráno hodně brzy vstát, dát si kávu a promyslet plán na celý den. Ale tady, v blízkosti mo­ře, jsem se najednou cítil strašně, jako kdybych měl umřít. Třesu se, srdce mi tluče jako šílené, koupu se v potu, a tak. Ale to ještě nic není. Ke všemu ten po­cit, že mi život uniká. Že všechno je k ničemu. Že čas letí, že proti tomu nic nezmůžu a že směřuju… do prázdna.“

Hektor viděl, že jenom samotným vyprávěním o zá­chvatech si Paul úzkost skoro přivodil. Poradil mu, aby se natáhl na pohovku a zhluboka dýchal.

Paulovi se podařilo uklidnit a pak se s očima obrá­cenýma ke stropu znovu rozhovořil.

„Celýživot jsem bojoval proti času!“ vyprávěl Paul. „Studia jsem zvládl rychle. Vždycky jsem se srovnával s kamarády ze školy.“

Paul samozřejmě nemluvil o své základní škole, ale o škole, kterou lidé dělají, aby se naučili, jak se stát důležitými osobami.

„Předháněli jsme se, kdo z nás bude dřív generál­ním ředitelem – takovými věcmi jsme se zabývali. Byl jsem patřičně hrdý na to, že se mi to povedlo už ve tři­ceti dvou letech. A pak jsem řídil čím dál větší podni­ky. Taky jsem se dvakrát rozvedl. Ale co, děti se mají dobře. Podnik dosáhl světového měřítka… a všichni tvrdí, že je to díky mně. Ale nedávno jsem se probudil…“

„Nedávno jste se probudil…?“ zeptal se Hektor (ta­kový trik psychiatrů: když se lidi zarazí v řeči, zopa­kujte jim konec jejich poslední věty.)

„… s pocitem, že všechno je jedna velká prázdnota. Ano, hodně jsem dokázal, dostal jsem se až sem. Ale teď je ze mě starý chlapík, který se snaží uvěřit, že je pořád ještě mladý, a přesvědčit o tom i ostatní. K če­mu ten život byl, když se teď, v tenhle okamžik, cítím tak bídně? Kdybych byl nedosáhl toho všeho, co jsem udělal, stejně by to dokázal někdo jiný zrovna tak dobře jako já… Trh s kosmetikou, ten teď jede, takže já nebo někdo jiný, i tak by to klapalo…“

Hektor věděl, že když se lidé jako Paul stávají skromnými, nemají daleko k hluboké depresi.

„Onehdy ráno jsem měl pocit, že můj život nebyl nic než prázdnota. A přitom si myslím, že byl pořád­ně zaplněný, vždycky jsem chtěl zaplnit čas. Zaplnit čas! Ale už tomu nevěřím… i když ho člověk zaplní, pořád mu uniká mezi prsty. A pořád dál, pořád dál, ro­vnou do prázdna!“ vykřikl Paul a vztyčil se na pohov­ce, jako kdyby chtěl vyskočit z auta, než se převrátí do příkopu.

Hektor si říkal, že Paul si potřebuje pořádně pro­mluvit, a to několikrát, nejdřív by se ale měl dostat z nejhoršího. Dal mu tedy několik pilulek, které nosil pro všechny případy s sebou. V některých bylo při­bližně to samé, co v těch, které věnoval Fernandovu psovi. (Ale to Paulovi samozřejmě neřekl.)

Později si zapsal do svého notýsku:

Časové cvičeníč. 22: Co si představujete pod pojmem dob­ře zaplněný život?

Hektor a věčný návrat

Vypadalo to, jako když medvěd řídí letadlo, ale by­la to jenom Eleonora s kožešinovou kapucí. Možná, že svět je skutečně věčný návrat, říkal si Hektor.

Na tu myšlenku ho přivedla i skutečnost, že z láh­ve, kterou přinesl Eduard, popíjel velice dobré šam­paňské, tentokrát ze skutečného poháru, což, naroz­díl od přestav filozofa s obrovským knírem, svědčí o tom, že návratem se svět někdy zdokonaloval.

O něco horší bylo, že místo letu polární nocí, ve které nebylo nic vidět, takže se člověk moc nebál, je tentokrát ze všech stran obklopovaly hrozivé hory. Hektor s Eduardem měli každou chvíli pocit, že se o ně letadlo roztříští a oni s ním. Eleonora vždy našla cestu mezi dvěma zasněženými skalními stěnami, pro­tože si před odletem dobře prostudovala mapu a všechno předem propočítala. A také si určitě přečet­la horoskop. Hektor si vzpomínal, že filozof s obrovským knírem takovému způsobu života říkal Velký Styl. A Eleonora styl měla, o tom nebylo pochyb.

„Jediný problém je v tom,“řekla, „že si nejsem moc jistá, kde přistaneme.“

S řízením letadla je největší potíž právě v tom, vy­světlovala Eleonora, že musí vždycky někde přistát. Eleonora vždy uvažovala o letu podle přistání, stejně jako filozof s malým knírkem, který měl za to, že bytí ve světě je na úrovni, jen když si člověk neustále uvě­domuje, že bytí skončí jednoho dne ve smrti, takže by­tí ve světě je vlastně bytím ke smrti, jestli mě chápete. Nepřišel na to ten filozof, když byl v krizi středního věku? Hektor si slíbil, že když se Eleonoře podaří na­jít místo na přistání, ověří si to.

V tu chvíli to vypadalo, že Eleonora chce přeletět vysokou horu, která se k nim blížila. Pravděpodobně nenašla průsmyk a letadlo začalo za zneklidňujícího hluku šplhat nahoru, ale hora se zdála být na přelet příliš vysoká. Eduard Hektorovi rychle nalil poslední sklenku šampaňského a se zatnutými palci si připili. Náhle letadlo vletělo do mraků, nic neviděli a měli da­leko menší strach, ale strach přece jenom měli. Věděli, že jsou v těsné blízkosti hory, ale už to necítili.

Eleonora si shrnula kapucu a Hektor viděl, že ani ona nevypadá moc uvolněně.

A pak jako by se oblak zvedl, letadlo se vrátilo do vodorovné polohy a v dálce před sebou v mracích uvi­děli sluncem ozářenéúdolí.

„A je to!“řekla Eleonora.

Hektor hleděl na blížící se údolí, kterým uprostřed ohromných hor něžně protékal proud zeleně. Pochopil, proč když člověk to místo jednou poznal, chtěl se sem vrátit umřít.

Byli čím dál blíž. Hektor uviděl nějakou vesnici a o trochu výš, kde se začínaly hory svažovat, klášter. Pak lidi, kteří hleděli na letadlo, malého chlapce, ve­doucího stádo velice chlupatých buvolů, mnichy v oranžových řízách, sestupující po stezce od kláštera, ženy v pestrobarevných tunikách, jak perou v řece ko­berečky.

Eleonora zakroužila a Hektor s Eduardem obdivo­vali propracovanou architekturu kláštera, krásu kobe­rečků, schnoucích na slunci a přívětivost lidí, kteří na ně přátelsky mávali. Hektor si vzpomněl, že místním buvolům se říká jakové.

Bylo to nádherné, ale když jim došlo, že Eleonora kolem dokola nekrouží proto, aby mohli obdivovat místní krásy, ale že neví, kde se svým malým letadél­kem přistát, už tak nadšení nebyli. Přitom bylo kon­struované s bruslemi, aby mohlo přistávat na ledě, ale i s malými výsuvnými koly.

Na konci údolí bylo vidět jezero.

„Do háje,“řekla Eleonora, „tady by se víc hodil hydroplán.“

Hektor poznamenal, že na to měla Eleonora možná myslet dřív! Ale vysvětlila mu, že na mapě nebylo je­zero zanesené.

„Můžeme zkusit přistát na něm, riziko při nouzo­vém přistání je tak nižší. Ale nevím, jak to bude s návratem…“

Hektor si představil, jak nazpátek putují přes ob­rovské hory pěšky. Bylo to samozřejmě naprosto ne­možné.

Pomyslel si tedy, že jejich společná cesta tak nebo tak skončí v tomhle údolí.

Velmi intenzivně myslel na Kláru

 

Knihu Nová Hektorova cesta aneb honba za časem vydalo nakladatelství Smart Press

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNová Hektorova cesta aneb honba za časem

Lelord, François

Smart Press, 2012

Napsat komentář