Lelord, François – Hektor a tajemství lásky

Hektor a čínské panó

Byl jednou jeden mladý psychiatr, který se jmeno­val Hektor.

Psychiatr je povolání zajímavé, ale občas velice ob­tížné, a dokonce únavné. Ve snaze učinit ho méně únavným zařídil si Hektor pěknou ordinaci, do níž po­věsil obrazy, jež se mu líbily. Hlavně jeden z nich, kte­rý si přivezl z Číny – velké panó z červeného dřeva, zdo­bené krásnými čínskými písmeny, ideogramy – pro ty, kdo si libují v přesných názvech. Jakmile na Hektora padla únava ze všech těch neštěstí, o nichž mu lidé vy­právěli, podíval se na krásné pozlacené čínské znaky, vyryté do dřeva, a hned mu bylo lépe. Osoby, které use­daly do protějšího křesla, aby mu vyprávěly o svém ne­štěstí, tu a tam pohlédly na čínské panó. Hektora často napadlo, že jim to dělá dobře, že je to uklidňuje.

Někteří z nich se Hektora ptali, co ten čínský nápis znamená, a tu se Hektor cítil zaskočen, protože nevěděl. Neuměl číst čínsky, natož čínsky mluvit (a přesto měl kdysi blízkou známost s jednou milou Číňankou, tam, v Číně). Jakmile jste doktor, je hloupé lidem od­halit, že něco nevíte, protože oni žijí s představou, že víte všechno, a to je uklidňuje. A tak si Hektor vy­myslel pokaždé jinou větu, aby význam, který najde, přesně zapůsobil právě na osobu, od níž otázku právě dostal.

Například Sofii, dámě, která se před rokem rozved­la a stále se velice hněvala na otce svých dětí, Hektor řekl, že čínský nápis znamená: „Ten, kdo dlouho opla­kává zničenou úrodu, opomine zasít tu příští.“

Sofie otevřela dokořán velké oči, a poté už Hektorovi méně vyprávěla o příšerném monstru, svém bý­valém manželovi.

Rogerovi, pánovi, který měl ve zvyku procházet se po ulicích a hlasitě mluvit s pánbíčkem – Roger věřil, že Bůh k němu také promlouvá, a jeho odpovědi do­konce slyšel ve své hlavě –, Hektor sdělil, že nápis zna­mená: „Moudrý člověk se chová tiše, když mluví s Bohem.“

Roger řekl, že toto ponaučení platí možná pro boha Číňanů, ale že on, Roger, mluví s Bohem, opravdovým Bohem, a je tudíž normální, že se vyjadřuje nahlas a zřetelně. Hektor mu řekl, že s tím souhlasí, ale že pokud Bůh všechno slyší a všemu rozumí, Roger k ně­mu nemusí mluvit hlasitě, stačí, když na Něj prostě jen pomyslí. Vyvaroval by se tak problémů na ulici, ale i toho, že jej opětovně a na dlouhou dobu zavřou do nemocnice. Roger namítl, že má-li se znova dostat do nemocnice, je to vůle boží, neboť víru prokazujeme ve zkouškách.

Hektor dospěl k názoru, že léčba, kterou mu pře­depsal, pomohla Rogerovi v tom, aby se naučil mluvit daleko lépe a daleko více, ale z druhé strany vzato, únavnost Hektorova povolání se takovým výsledkem sotva zmírnila.

Ve skutečnosti Hektora nejvíce unavovala láska. Nikoli láska v jeho osobním životě, ale v životě jiných lidí, všech těch, kteří za ním přicházeli.

Vše totiž nasvědčovalo tomu, že láska je zdroj ne­vyčerpatelného utrpení.

Někteří lidé si stěžovali, že z ní nemají vůbec nic.

„Pane doktore, netěší mě život, jsem tak smutná… Tak ráda bych se zamilovala a cítila se milovaná. Nemohu se zbavit dojmu, že tohle všechno je pro jiné lidi, ale pro mě ne, jen pro mě ne.“

V tomto duchu mluvila například Anne-Marie. Když se Hektora zeptala na smysl oněch čínských zna­ků, Hektor se na ni pozorně zadíval. Anne-Marie by mohla vypadat půvabně, ale oblékala se jako její ma­minka a veškerou energii vkládala do své práce. Hektor jí odpověděl: „Kdo chce jíst ryby, musí zajít k řece.“

Za nějaký čas se Anne-Marie zapsala do pěveckého sboru. Začala se líčit a oblékala se jako její maminka o něco méně často.

Někdo si stěžoval, že má lásky příliš. Jako existují lidé, jejichž krev obsahuje přespříliš cholesterolu, exi­stují lidé, jejichž zdraví ohrožuje přemíra lásky.

„Je to strašné, měla bych s tím přestat, vím, že náš vztah je u konce, ale nemohu si pomoci, stále na to myslím. Pořád. Co říkáte, neměla bych mu napsat… anebo zatelefonovat? Nebo na něj mám počkat před kanceláří, abych ho viděla?“

Tohle byla Claire, která, jak se často stává, měla známost s mužem, jenž nebyl volný, což jí zpočátku připadalo zábavné, neboť Hektorovi vyprávěla, že za­milovaná není, ale potom se opravdu zamilovala, a ten pán ostatně také. Přesto se dohodli, že se už nebudou scházet, protože manželka onoho pána začala něco tušit a on ji nechtěl opustit. Takže v okamžiku, kdy se Claire zeptala, co znamená nápis na čínském panó, musel Hektor chvíli zapřemýšlet, než jí řekl: „Postav si dům jen na pozemku, který ti patří.“

Claire propukla v pláč a Hektor se sebou nebyl kdo­víjak spokojený.

Chodili k němu také muži, kteří se trápili láskou, a byly to případy daleko horší: muži si troufnou nav­štívit psychiatra až ve chvíli, kdy je jim velmi, velmi zle, nebo pokud už otrávili všechny své kamarády, anebo když začali přespříliš pít.

To byl případ Luca, chlapce možná až příliš hod­ného, který velice strádal, když ho ženy opouštěly, a nadto si často vybíral ženy ne právě hodné, doza­jista proto, že jeho maminka k němu rovněž nebyla dvakrát hodná, když byl malý. Hektor mu sdělil, že čínské panó znamená: „Jestliže ti panter nahání strach, běž ulovit antilopu.“ Současně mu ale ble­sklo hlavou, zda jsou v Číně nějaké antilopy. Luc mu odpověděl: „Tohle rčení je dost kruté. Číňané jsou krutí, že?“

Hektor pochopil, že tady nevsadil dobře.

Někteří, a bylo jich mnoho jak mezi pány, tak mezi dámami, si stěžovali, že někoho hodně milovali, ale že dnes už necítí totéž, přestože osobu, s níž zpravidla žijí, mají i nadále velmi rádi.

„Říkám si, že je to možná normální, po tolika le­tech. Přesto je nám spolu moc dobře. Jenže jsme se už celé měsíce nemilovali. Spolu, chci říci.“

V takovém případě Hektor o něco slevil z úsilí, jež mělo dovést k patřičnému smyslu čínských znaků, a dokonce se přiklonil k banalitám typu: „Moudrý člo­věk vidí krásu v každé roční době.“ Sám tomu ale pří­liš nevěřil.

Někteří si stěžovali, že lásku mají, ale nikoliv k té správné osobě.

„Ach jo, vím, že to s ním bude katastrofa jako ob­vykle. Ale nedokážu toho nechat.“

Totéž mu vyprávěla Virginie, jež šla z lásky do lás­ky s muži, kteří se ženám velmi líbili, což bylo vzru­šující na začátku, ale dosti bolestné na konci. Hektor pro ni našel toto znění: „Ten, kdo loví, musí začínat každý den, ten, kdo pěstuje rýži, může se dívat, jak roste.“

Virginie odtušila, že je obdivuhodné, co Číňané do­kážou říci jen čtyřmi klikyháky, a Hektor se dovtípil, že bude o něco chytřejší než on.

Jiní lásku měli, ale přesto nebyli spokojeni.

„Pravda je taková, že se milujeme. Ale je to pro mne dobrá partnerka? Sňatek, to není jen tak… Když si člo­věk někoho vezme, je to na celý život. A já si chci ješ­tě užít svobody…“

Tyto osoby Hektor zpravidla žádal, aby mu povědě­ly o své mamince a svém tatínkovi, a také o tom, jak si rodiče rozuměli.

Další lidé se zase zaobírali otázkou, zda mohou doufat, že lásku poznají, zda to pro ně není už příliš vysoká meta.

„Já opravdu nevím, koho bych mohla přitahovat. Myslím, že v podstatě nejsem zajímavá osoba. Ostatně i vy, pane doktore, také vypadáte, že vás nudím.“

Byl to dostatečný impuls k tomu, aby se Hektor úpl­ně probudil a prohlásil, že ne, že vůbec ne, a aby se pak na sebe zlobil, neboť jeho správná odpověď měla znít: „Co vás přimělo k tomu, abyste si to myslela?“

Zkrátka, hodně lidí k Hektorovi přicházelo, aby se mu svěřili, že láska nebo to, že ji nemají, jim znemož­ňuje spát, myslet, smát se, a někteří tvrdili, že z toho ani nemohou žít. Na takové pacienty si Hektor musel dávat zvláštní pozor, neboť věděl, že kvůli lásce do­chází k sebevraždám, což je tak či onak děsná pito­most, to nikdy nedělejte, a pokud se vám snad něco ta­kového vkrádá do hlavy, utíkejte za někým, jako je Hektor, anebo zavolejte opravdovému příteli či oprav­dové přítelkyni.

Hektor už zažil zamilování a vzpomínal, jak lze pro lásku trpět, jak lze celé noci myslet jen na jednu a tu­též osobu, která vás už nechce vidět, ale vy nepřestá­váte mudrovat nad tím, co by bylo nejlepší: napsat, zatelefonovat, odmlčet se, a přitom nemůžete usnout, snad až po vyprázdnění všech lahviček z minibaru ho­telového pokoje v městě, kam jste právě přijeli, abyste se s ní setkali, jenomže právě tohle si zase ona nepře­je. Dnes mu takové vzpomínky pomáhají, aby lépe po­chopil lidi, kteří se ocitnou v podobné situaci. Hektor si také pamatoval, a rozhodně se tím nepyšnil, na mi­lé dívky, které on sám nechal kvůli lásce trpět: ony mi­lovaly jeho, a i on je hodně miloval. Někdy žil obě ro­le s jednou přítelkyní, byl kat i oběť, zkrátka láska je složitá a nejhorší na ní je to, že ji nelze předvídat.

Milostné bouře byly dnes pro Hektora minulostí. (Rozhodně si to myslel na začátku našeho příběhu, ale ještě uvidíme, jak se vše vyvine.) Měl totiž blízkou pří­telkyni Kláru, kterou hodně miloval, a dokonce si ří­kali, že si spolu pořídí miminko a že se vezmou. Hektor byl v tomto směru spokojený, neboť milostné příběhy jsou koneckonců nesmírně vyčerpávající, a tak najdete-li někoho, koho máte rádi a kdo vás má také rád, děláte si naději, že to bude váš poslední mi­lostný příběh.

Podivné ovšem je, že si současně položíte otázku, zda to není poněkud smutné, dělat si naději, že půjde o váš poslední milostný příběh. Vidíte, láska je věru složitá!

Hektor se seznamuje s Vaylou

Hektor se chtěl setkat s některou přítelkyní masér-ky, která utekla s panem profesorem Cormoranem. Ředitel hotelu souhlasil, řekl mu, že malá masérka měla blízkou přítelkyni, jednu mladou servírku, pro niž sehnala toto zaměstnání, protože obě pocházejí z téže vesnice.

A tak se Hektor ocitl v jedné kanceláři tváří v tvář mladé ženě v kimonu, z jejíhož obličeje vyzařovala ne­vinnost a která ho pěkně pozdravila orientálním způ­sobem – zkřížila ruce a sklonila hlavu – a byla s ní ješ­tě jiná mladá žena z recepce, která měla posloužit jako tlumočnice. V této zemi jsou všichni mladí.

Mladá žena, jíž dali roztomilé jméno Vaylaravan-luanayaluaangrea, byla zpočátku trochu bázlivá. Ale nakonec řekla, a sklopila přitom oči a zopakovala po­zdravný posunek, že jí přítelkyně svěřila, že s panem profesorem poznala lásku jako nikdy předtím. „Ale jakou lásku?“ zeptal se Hektor. (Neboť existuje hodně druhů lásky a postupně vám to vysvětlíme.) Mladičká Vayla se trochu začervenala a pak odtušila, že jí kole­gyně, jejíž jméno zní zkráceně Not, svěřila, že pan profesor je neúnavný milenec. Takové už poznala, on že však přesně a v každém okamžiku uhodne, co by se jí líbilo. Tahle zkušenost se malé masérce zdála nato­lik mimořádná, že se rozhodla odejít s panem profe­sorem kamkoliv. Hektor se od její přítelkyně Vayly do­zvěděl, že Not je třiadvacet let, a uvědomil si, že pan profesor má něco málo přes šedesát.

Našel pan profesor jedno z tajemství lásky?

Poděkoval mladé ženě za užitečné informace a za­mířil k bazénu, aby do něj po hlavě skočil. Napadlo ho, že pokud se patřičně unaví, usne a nebude myslet na Kláru.

O něco později si Hektor ve svém pokoji do notýs­ku zaznamenal:

Květinka č. 6: Opravdová láska je vždy uhodnout, co by se tomu druhému líbilo.

Současně mu došlo, jak tahle květinka může být je­dovatá. Poznal hodně lidí, kteří tvrdili: „Kdyby mě ten druhý měl doopravdy rád, měl nebo měla by mi rozu­mět dřív, než to řeknu,“ což je dost velký omyl – ně­kdy nás ten druhý může mít rád, ale nemusí nám dob­ře rozumět, v tom případě je lépe říci mu nebo říci jí, co byste opravdu chtěli.

Květinka č. 7: V lásce je úžasné, jestliže to ten druhý uhod­ne, ale musíme mu také pomoci a říci mu, co by se nám líbilo.

Pak si Hektor vzpomněl na ženy, u nichž to, co by se jim líbilo, poněkud zanedbával, a které do něho by­ly přesto velmi zamilované. A myslel také na Kláru, k níž byl v poslední době velmi milý a která si teď kladla otáku, zda ho ještě miluje. Trochu nahněvaný napsal:

U žen se nikdy nemá věnovat zvýšená pozornost tomu, co by se jim líbilo.

Jenže celý posmutněl nad tím, co právě napsal, a tak to honem pěkně tlustou čárou přeškrtl. Hrozilo, že věta naruší harmonii jeho květinkového záhonu.

Jak to tedy uzavřít? Nebudete-li věnovat pozornost tomu, co se jim líbí, opustí vás, ale budete-li hodně pozorní, opustí vás také. U mužů je to asi obdobné.

Napadlo ho, že by si o tom rád popovídal s panem profesorem, a znovu sešel k bazénu.

Hektor a žárlivost

Hektor s Vaylou i nadále cestoval na Guntherovy náklady a čekal, až objeví znamení od profesora Cor-morana. A často si domlouvali schůzku s Jeanem-Mar-celem, neboť přece nenecháte přítele úplně samotné­ho v tak velkém městě plném Číňanů.

Jean-Marcel vlastně nebyl tak úplně sám, našel si čínskou přítelkyni, paní Li, která mu tlumočila při jeho obchodních záležitostech. Paní Li byla velká žena, velice štíhlá, až kostnatá. V brýlích trochu při­pomínala přísnou paní učitelku, ale když je odloži­la, vypadala jako žena spíše malá a hodná, a Hek-tor si říkal, jak často je asi odkládá před Jeanem–Marcelem. Li byla vdaná za jednoho Číňana, který obchodně cestoval do různých čínských měst a jen zřídka býval večer doma, podobně jako Jean-Marcel. Měla úchvatné děti, dcerku a synka. Stačilo se na ně podívat, aby vás napadlo, že pokud jsou všichni malí Číňánci takoví, čínští rodiče by si jich měli po­řídit hodně.

Jednoho dne večeřeli všichni čtyři v báječné restau­raci, což vám samo o sobě nic neřekne, ostatně v tom­to městě je takových restaurací bezpočet, a tak vám ji raději popíšeme. Venku se nacházel velký park ozáře­ný světlem svíček, asi jako park u zámku Moulinsart, poté jste vešli do domu v tradičním stylu a celého ze dřeva, který měl několik poschodí, osvětlených lucer­nami, a kde se z přítmí vynořovala tu a tam nějaká so­cha nebo vykukoval nějaký obraz, až vás přepadl po­cit, že jste se ocitli na nějakém modlitebním místě, snad jen s tím rozdílem, že tady jste mohli pokleknout před talířem, který vám donesli – tak úžasně dobré by­lo zde podávané jídlo. V onom nasvícení vypadali všichni lidé krásní, a jestliže jste navíc večeřeli s Vay-lou a Li, která si odložila brýle, není třeba nic dodávat.

Hektor si všiml, že ve společnosti Li Jean-Marcel ni­kdy neřekl sprosté slovo, že se vyjadřoval spisovně a často se jí tázal, zda jí vše vyhovuje. Je to samozřej­mě dobrý nápad, být zadobře se svou tlumočnicí, ne­boť při obchodních záležitostech v Číně se to opravdu vyplatí.

Vayla a Li spolu nemluvily, jednak nemluvily stej­ným jazykem, a jednak to dost možná nebyl jediný dů­vod. Hektor si všiml, že pokaždé, když promluví s Li, jakýsi podezíravý mráček znepokojení přelétne po hladkém čele Vayly. Také si všiml, jak lehounce tuhne úsměv na tváři Li, když se Vayla pokouší trochu ko­munikovat s Jeanem-Marcelem, který se naučil několik slov khmérsky. Hektor rozuměl tomu, že má Vayla strach, neboť žena vzdělanější a schopná s Hektorem mluvit se mu může líbit více než ona, prostá malá ser­vírka, zatímco Li si asi myslela, že žena, která se Hektorovi líbí, aniž by s ním musela mluvit, by se mo­hla líbit také Jeanu-Marcelovi. Jenomže Vayla i Li by měly pochopit, že mezi opravdovými kamarády je že­na toho druhého něco jako mladší sestra a že se nikdy nepokusíte ani se jí dotknout, dokonce ani ve snu ne, protože pokud by se toto nemělo ctít, pak jde všechno vy víte kam. Všimněte si, že jsme řekli „mezi opra­vdovými kamarády“, ale zajisté se dá vést diskuse o tom, kdo je opravdový kamarád a jak ho definovat, a přesně v takovém momentu narazíte na potíže.

A tudíž, podle poněkud strnulého úsměvu Li, která pozorovala, jak se Vayla směje Jeanu-Marcelovi kvůli gramatickým chybám v jeho khmérštině, Hektor po­chopil, že ač se do nynějška nic nestalo, Li a Jean–Marcel byli možná naprogramováni pro náhlou koli­zi. A ještě lépe porozuměl, proč si Vayla tolik oblíbila klipy s titulky na asijských hudebních kanálech, ne­chtěla už být jediná, kdo si s ním nedokáže promluvit.

A tak si Hektor opětovně ověřil, že žárlivost jde ru­ku v ruce s láskou. Ale s láskou jakého druhu?

Profesor Cormoran mluvil o dvou složkách lásky, sexuální touze a náklonnosti. Hektor se svým společ­níkům omluvil a honem hledal svůj malý notýsek.

Květinka č. 16: Žárlivost je od touhy neoddělitelná.

Ale vzpomněl si na hangár s mladými ženami ve Vaylině zemi. Po těchto dívkách muži, kteří za nimi přicházeli, toužili, a přesto žádný z nich nepocítil žár­livost, že tytéž ženy přijímají klienty před ním nebo po něm.

Hektor si představil, že by v takovém městě žil a každý den by chodil do hangáru (v případě, že by se mu život zvrtl, opustila by ho Klára i Vayla, jeho pa­cienti by spáchali sebevraždu, rodiče by zesnuli, měl by výrazný daňový nedoplatek, nezřízeně by ztloustl a začaly by mu vypadávat vlasy). Řekl si, že nakonec by určitě dal přednost jedné z oněch dívek, že by k ní pocítil náklonnost a že by za takové situace nesnesl, aby přijímala jiné klienty, že by byl připraven zařídit to s mamma-san (slovo pro zodpovědnou pracovnici v oblasti lidských zdrojů, které zní stejně v různých asijských jazycích) a jejími přáteli, aby dívka skončila s tímto smutným zaměstnáním. A Hektor o to více vě­řil ve zdárný průběh předpokládané akce, že již něco podobného zažil při své první cestě do Číny, rozdíl byl jen v tom, že tenkrát cítil náklonnost k dívce dříve, než pochopil, jak smutné zaměstnání vykonává.

A tak si zapsal:

Květinka č. 17: Žárlivost je důkaz náklonnosti.

Pozor, ani takhle to nebude. Znal dvojice lidí, u nichž se vytratila touha, ale přesto je pojilo velice silné pou­to, a v takovém případě jeden z nich nežárlil, jestliže ten druhý měl kšefty, jak říkal Jean-Marcel. Hektor si také vzpomínal na muže, kteří naopak už nemilovali svou ženu, ale kteří se mohli zbláznit při pomyšlení, že by mohla mít poměr s někým jiným. Nebo to byla ještě láska? Možná jsou dva druhy žárlivosti: žárlivost, jestliže ten druhý touží po někom jiném, nebo žárli­vost, jestliže tomu druhému hrozí, že podlehne ná­klonnosti k někomu jinému. Možná má žárlivost tolik složek jako láska.

A možná… Náhle byl Hektor osvícen. Láska musí mít tolik složek, kolik jich má hoře z lásky!

„Sabay!“ vykřikl.

„Sabay!“ zvolala Vayla, celá šťastná, že má Hektor ra­dost.

Jean-Marcel vysvětlil Li, co to znamená v khméršti-ně, a Li zapřemýšlela a řekla, že v šanghajské číštině by se to dalo vyjádřit slovy: Don Ting Hao De.

A všichni vesele zvolali Don Ting Hao De a Hektor si řekl, že tohle je také okamžik štěstí…

Ale kdo říká okamžik, říká prchavý.

Hektor a nefritové bodlo

Milý Hektore,

neodpověděl jsi na můj poslední dopis. Dělá mi to starost. Doufám, že nejsi moc smutný. Vše nasvědčuje tomu, že i Gunther má starosti, a já z toho vyvozuji, že ani on od Tebe nemá zprávy.

Tady je vše při starém. Jak je to u Tebe?

Napiš mi.

Líbám Tě.

Patrně i Klára se potýkala s problémem opuštěnosti. Hektora to napadlo, když se díval na jednu velice krás­nou Číňanku s neuvěřitelně bílou pletí, která se ne­chala pokojně nabodnout na obrovský, žilkami pro­tkaný nástroj tlustého Číňana s poněkud prázdným pohledem. No dobrá, ve skutečnosti to byla jen socha, neboť se nacházeli v muzeu, a právě v muzeu lásky, kde byly nashromážděny tisícovky děl téže inspirace, podávajících svědectví o tom, že sexuální posedlost není včerejšího data.

Hektor si usmyslel zaútočit na obrovskou Šanghaj návštěvou tohoto muzea, neboť si říkal, že pan profe­sor již tudy prošel a mohl mu tam zanechat nějakou stopu.

S Vaylou, která se do něho něžně zavěsila, prochá­zeli jeden sál po druhém a zastavovali se u obrazů a soch nazvaných Motýl hledající nektar nebo Prorazit skálu, až z ní vytryskne pramen, anebo Stěhovavý pták na­chází cestu domů, neboť čínská civilizace je významná ci­vilizace a poezii objevuje naprosto ve všem. Hektor si dokonce pamatoval, že jeden významný čínský šéf dal postavit obrovský památník, který pojmenoval Nechť sto květin rozkvete, zatímco výstižnější název by zněl Nechť padnou všechny hlavy, které přečnívají.

S Vaylou se o své úvahy nemohl podělit, a ona si zase nemohla přečíst legendy napsané čínsky nebo anglicky, nicméně i tak byl smysl děl dostatečně vý­mluvný, dokonce natolik výmluvný, že si Hektor v du­chu kladl otázku, zda Vaylu nepřepadnou pochybnos­ti o tom, co je normální velikost toho … ehm, co zdejší umělci nazývají nefritové bodlo.

U prvních uměleckých výtvorů se Vayla smála, až si rukou zakrývala ústa, na další se dívala se zájmem, ale pomalu bylo jasné, že se začíná nudit, rukou před ústy nyní skrývala zívání. Hektorovi to připomnělo malý rozdíl mezi muži a ženami. Muže, ostatně i jeho za podobných okolností, vždy trochu vzruší zobrazení právě probíhajícího milostného aktu, zatímco ženy obecně to nenaladí, s výjimkou některých, jejichž te­lefonní číslo vám ale nedáme.

Popošli k vitrínám, které obsahovaly množství předmětů ze slonoviny. Na první pohled vypadaly ja­ko šperky, ale kdepak, byly to nástroje a pomůcky pro dámy, jež jim měly ulehčit pánovu nepřítomnost, ane­bo pro pány, jimž měly umocnit jejich vybavenost k uspokojení dámy. Lze tím také doložit, že i dávní Čí­ňané projevovali jisté feministické cítění. Vayla se u těch věcí zastavila a náhle se otočila k Hektorovi, udělala sloní uši a kývala hlavou zprava doleva. Pochopila, odkud pocházejí všechny tyto předměty, protože v její zemi najdete ještě dost slonů, dokonce i na silnicích, a občas se stane, že nepředjíždíte řadu kamionů, ale karavanu slonů, což je méně nebezpeč­né, neboť dobrý slon nikdy jen tak nevybočí z řady.

Všude kolem nich se další návštěvníci muzea chi­chotali u těch či oněch děl a Hektora to přimělo za­myslet se: proč tentýž akt, jenž přivádí tolik lidí k zou­falství, protože ho nemohou praktikovat s osobou, se kterou by si přáli, či tolikrát, kolikrát by si přáli, roze­směje téměř všechny, Číňany, Evropany, Američany a všelijaké jiné národnosti, jejichž zástupci sem při­cházejí, zkrátka proč se všichni vespolek hihňají a pochechtávají nad díly jako Hladový kůň klusem pádí k své­mu žlabu nebo Draci na konci svých sil přerušují boj?

Asi proto, usoudil Hektor, že láska je cit žijící ze své podstaty. Ale když vidíte jiné lidi, jak jsou celí posed­lí láskou, až se jim zatemňuje rozum a chovají se jako zvířata nebo malé děti, nutí vás to k smíchu, je to jako kdybyste se dívali na zvířata či malé děti, které neumějí zastřít své touhy a nápady dobrými způsoby, ačkoli právě k tomu nám slouží. Neboť láska a dobré způsoby nejdou vždy dohromady, jistě si rozumíme.

Hektor se zastavil před obrazem nazvaným: Kormorán s dlouhým krkem vystřikuje pěnu, a k tomu vám určitě není třeba nic dodávat.

Bylo však s podivem, že tento docela malý obraz neprozrazoval inspiraci jako ty ostatní, přestože jeho rám také vypadal velmi staře. Vayla zvědavě sledovala, jak Hektor obraz obrátil a našel etiketu, na níž bylo tenkou linkou napsáno číslo 316-715-9243 a vedle něj tytéž ideogramy, které se jí objevily za uchem.

Vše nasvědčovalo tomu, že se profesor Cormoran dobře baví.

Knihu Hektor a tajemství lásky vydalo nakladatelství Smart Press

Související knihy

Lelord, François

Smart Press, 2012