České pondělky: Mojmír Klánský – Albatros

US_Marine_charges_through_Japanese_machine_gun_fire_on_Okinawa
Přečtěte si první část ukázky z románu, který vypráví příběh statečného prvorepublikového vojáka a dostihového jezdce, který během druhé světové války velel v odboji. Hlavní děj se však odehrává po válce, v podivné době, kdy odvaha, charakter a disciplina najednou začínají být nadbytečné a pro ty, kteří je během války neprokazovali, dokonce nežádoucí.

Major Horský vyběhl z podchodu na peron a naskočil do nejbližšího vagonu.
Do odjezdu rychlíku zbývaly necelé dvě minuty. Matně osvětlené nástupiště se vyprazdňovalo; před vagony sice pořád přešlapovalo pár lidí a z okének vlaku na ně zíraly mlčící hlavy, ale i ti už jen čekali, až dá výpravčí povel, vlak se pohne a oni vykonají poslední a osvobozující akt z rituálu loučení, pohlédnou na sebe, prohodí pár posledních, docela zbytečných slov a zamávají si. Horský odložil kufr k noze, zapráskl dveře a přehodil zajišťovací záklopku. Zadýchán klusem po schodištích a podchodem, s těžkým zavazadlem v ruce, opřel se v uličce o stěnu a čekal, až se srdce uklidní.
Za dvě hodiny sice odjížděl další rychlík, ale když ho dnes posedla představa, že na velitelství posádky už ani chvíli nevydrží, jinak se zadusí, a když konečně překonal odpor k veliteli a požádal ho o dovolenou, spěchal, aby byl co nejdál.
Ale jeho rozhořčený odpor k převrácenému světu, z něhož prchal, stále více přecházel v pocit, že musí jet co nejrychleji domů, totiž do města, kde kdysi měl domov: Jako by tam musel něco důležitého vyřídit a bylo nebezpečí, že ho někdo předběhne.
Vlastně tam žádný domov neměl. Kdysi přívětivý dvoupatrový dům na předměstí, který jeho rodině před válkou patřil, obsadil národní výbor nájemníky, ti ho bezohledně pustošili a nikdo si nelámal hlavu nad tím, že omítka na domě napůl opadala a schodiště je odpudivě špinavé.
Ale člověk obvykle tíhne k místu, kde prožil nejšťastnější léta, i když tam už nic nenajde, jen právě ten sešlý dům. Ostatně ve vzpomínce si jeho šerednost ani neuvědomuje. A tak si tam Horský krátce po válce vymohl aspoň kus podkroví, nad dvěma zpustošenými poschodími, která kdysi obývali jeho rodiče a sestřina rodina, a přímo pod střechou si upravil malý byt. Domov na troskách domova své rodiny.
Uvykl neklidnému životu, ale i v tom neustálém harcování vojáka z povolání a kdysi slavného jezdce potřeboval stálý bod, už pro vědomí, že má něco jako domov, a to podkroví ho přitahovalo i proto, že když jako jedenáctiletý začal chodit do gymnázia, otec mu dovolil, aby se tam vždycky na léto nastěhoval.
Když si svůj malý byt zařizoval, byl ovšem přesvědčen, že ho k tomu vedou praktické důvody. Potřeboval přece nějaký prostor, kde by uložil věci po rodičích a trofeje z dostihů, které před válkou vítězně absolvoval.
A teď tam měl v jízdárně ještě koně. Svého posledního koně. Musel aspoň občas dohlédnout na jeho ošetřování a projet se na něm, a když už tam byl, uklidit a vyvětrat byt a aspoň noc a den a o dovolené týden dva pobýt mezi důvěrně známými věcmi, druhy jeho mládí a pozdějšími svědky jeho slávy.
Tentokrát však jel doopravdy domů.
Třeba dávno tušil, že taková chvíle přijde, a také to tušení ho řídilo, když si tu osu svého neklidného harcování upravoval: Doupě či úkryt podobný opevnění, kde by našel takovou samotu, že by se v ní mohl setkat sám se sebou. I to je možné.
A dnes sem tedy spěchal, jako by ho zas ovládal šestý smysl vojáka, který předem ví, vůbec ne ve svém mozku, ale v nervech, v bušení srdce, v přecitlivělých smyslech a ve střehu těla, že se octl u jakési hranice či před rozhodnutím, a snad dokonce na rozhraní života a smrti, a že má nejen poslední příležitost, ale ještě víc povinnost stát se sebou samým, uchýlit se k tomu nejlepšímu, co v sobě nosí, a ujistit se, že to má a že ještě pořád je to on.
To živočišné tušení prožil mnohokrát, vždycky před nějakou důležitou událostí. Znal je nejen u sebe, ale i u svých vojáků. Poznal je ostatně i u koní, které trénoval a jezdil, obvykle před dostihem. Teď ho posedalo také, i když si opakoval, že si vzal jenom pár dní dovolené, aby mohl zmizet z nedýchatelnéatmosféry, která se za posledních měsíců v posádce vytvořila.
Rozhodoval se několik dní.
Zpočátku své rozhořčení i nepříjemnou, skoro nesnesitelnou stísněnost potlačoval. Byl přece voják a otrlý jezdčík. Za tři desítky let tak ztvrdil, že si už ani žádné těžkosti či nebezpečí nepřipouštěl. Dnes se však jeho nespokojenost provalila.
Musel něco vykonat.
Čin.
Jakýkoliv. Ale čin!
Choval se jako kůň, jehož nozdry zvětřily ve stáji první
závan požáru a kterého ovládl pravěký instinkt rodu, nařídil mu, že musí uniknout, a on se tedy vzepjal, urval se od stání, kopyty rozbil hrazení a vyvrátil veřej. Nemohl už déle dýchat nejistotu, zbabělost ani drobné zrady přátel či zákeřnosti sladce se tvářících nepřátel, o nichž ani dobře nevěděl, jak velkými nepřáteli jsou, tu nepochopitelnou nákazu, která počala v posádce řádit a proměnila ji během několika týdnů
v chaotický svět. Všechno jako by tu zastřela neprůzračná clona a za ní se rozplynuly hranice mezi dobrým a zlým, přátelstvím a nepřátelstvím, pevností a podlostí, spolehlivostí a zradou, odvahou a zbabělostí.
I člověk jako on, ještě včera slavný a zasloužilý, si připadal najednou jako nahý, vysvlečený ze svých činů a dovedností, ze svého směřování i pružin, které ho dosud uváděly do pohybu, ze zvyků, ba i z charakteru. I on byl proměněn v bezmocnou nulu, a jako většině jeho přátel i jemu hrozilo, že se nakonec stane jen mazlavou, měkkou a beztvarou hlínou, která se poddá každé ruce.
Taková atmosféra se šířila jako chorobná a nakažlivá plíseň kancelářemi velitelství i po chodbách a zvláště v důstojnickém kasinu.
Nejhorší bylo, že nedokázal pochopit, co se to stalo a jak k tomu mohlo dojít. Jen věděl, že i jeho se ten stav začíná zmocňovat, ne sice jako ustrašenost, ale jako rozhořčení a odhodlání. K činu.

Kniha Albatros byla vydána v nakladatelství PLUS.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeAlbatros

Klánský, Mojmír

Plus, 2012

Napsat komentář