Tenčí než vlákno pavučiny

raichl_tenci nez vlakno pavuciny
Životní křižovatku zdánlivě obyčejné ženy na prahu středního věku náhle a nečekaně protne poněkud excentrický muž. Nakolik je jeho osobnost nepolapitelně rozevlátá (a tudíž nebezpečná pro případný vztah), to může napovědět první rande, jež se nepatrně vymkne běžným konvencím…


Vystoupili jsme na Zbraslavi.
Asi mě chce vzít do zámku. Nebo do kláštera. Vím prdlajs, co to tam vlastně je.
Kdepak.
Kývl hlavou k nechutně vysokému a nechutně strmému kopci.
„Tam.“
„Co tam?“
„No tam.“
„A co tam?“
„No prostě tam.“
A šli jsme tam.
Během stoupání, jak vystřiženého z katalogu mučících praktik španělské inkvizice, jsem ho asi tak stodvacetkrát toužila zabít. Možná i stotřicetkrát.
Samotný nástup na téměř kolmou pěšinku způsobil mému organismu zhruba toto:

  • plíce rozlámaly hrudní koš na malilinkaté kousíčky a následně vyhřezly ušima,
  • srdce vyšplhalo do krku a tam se rozskočilo vejpůl,
  • všechny svaly na nohou se srolovaly do ruličky a ukázaly mi fakáč.

Jak vidno, moje kondice stojí za starou belu. No bodejť! Věčně dřepím v kanclu nebo se válím doma. Pročež mám rozměklý zadek typu želé.
„Dě… dě… děkuju za zážitek,“ hekla jsem ironicky, když nás konečně přivítal vrchol.
„Je to tu hezké, viď?“ usmál se.
Nicméně přece jen vypadal rozpačitě, až zklamaně.
„A kde to vlastně jsme?“
„Na Závisti. Před dvěma tisíci lety tu stávalo obrovské keltské oppidum.“
„Co že tu stávalo?“
„Oppidum. Sídelní hradiště.“
„Aha. Mhm.“
Tak on mě sem vleče kvůli jakési zaniklé osadě pračlověků (svých předků a kamarádů), po níž nezbyl ani šutr.
Je normální? Není!
„Škoda, že je akropole zasypaná,“ pokračoval. „To jsem netušil. Dřív bývaly vykopávky odkryté. Fakt rozsáhlé naleziště! Unikátní památky.“
Unikátní šílenec!
Takže mu poděkuju za pěkný podvečer a odkráčím hanebně uhynout.
„Tohle místo má úžasného genia loci.“
„Co že to tu má? Jakého génia noci?“
„Ale ne! Genia loci. Ducha místa.“
Aha! On je blázen! Věří na strašidla!
„Mrzí mě to. Měli jsme tu zažít cosi nevšedního: první schůzku na fakt výjimečném místě, co v tobě zanechá hluboký dojem.“
No, to se ti teda povedlo!
„Vzít holku na nudný špacír do parku umí každý imbecil. No nic, zřejmě jsem jen zkoušel být zajímavý. A vymstilo se mi to. Promiň.“
Cestou dolů jsem promýšlela vysvětlující a objasňující proslov, jímž mu polopaticky vysvětlím a objasním, že to celé byl žalostný omyl…
Počkat… a co vlastně? Vždyť ani jeden z nás nijak nenaznačil, že se pokoušíme začít love story!
Čili: co tu tedy pohledáváme?
Aha. Jen další bizarní střípek do úchylné mozaiky mého zpackaného citového života.
„Pojď, zajdeme na pivo,“ navrhl Hynek.
Na pivo? Fuj!
Kdyby na kafe nebo na víno… ale brát dámu na pivo? To ať si pije s ostatními poloopičáky svého plemene.
„No, víš, nezlob se, ale já pivo nepiju. Je hnusné.“
„Není. Jenom jsi ho ještě pořádně neochutnala. Až ochutnáš, pochopíš.“
Uvedl mě do krčmy pod kopcem.
„Tak na nás,“ zahalasil.
Břinkli jsme si korbelama.
Z neuspokojivých myšlenek mě vytrhly elektrizující impulsy způsobené hlazením.
Hlazením mé ruky rukou Hynkovou.
Mrazilo mě až na zádech. Dokonce bych přísahala, že cosi probíhalo i v končinách, kde se lidské tělo dotýká sedadla židelního.
A v ten moment jsem pochopila, že můj praprvotní instinkt nebyl šalebný. Tenhle chlap mě čímsi nesmírně fascinuje. Ne, musím to napsat jinak: jeho fluidum mě proměňuje v blbku…
Nebo nevím.
Nechápu, jak je to možné! Rozumově ho přece řadím do kategorie tragických ichtylů.
Než jsem stihla vyhodnotit, která přihrádka plná mameluků by pro něj byla nejvhodnější, musela jsem s hrůzou konstatovat, že mě dokonce líbá.
Tak to už přestává všechno!
Jak k tomu došlo, to si fakt nevybavuju. Zato vím, že jsem doslova roztála, roztekla se, vysublimovala, zkapalněla, napršela, znova vysublimovala, zkapalněla, napršela…


Jiří Raichl

jiri_raichlJiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.

Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.

Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborník povídek Zítra už bylo.

Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeZítra už bylo

Jiří Raichl

Tofana, 2018

zobrazit info o knizePoblíž nebe

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Napsat komentář