Nakladatelství Dobrovský v edici Omega přineslo předposlední prázdninový den, tedy 30. 8. 2017, novinku z pera Nathalie Holt s názvem Vzestup raketových dívek (Rise of the Rocket Girls, 2016). O překlad se zasloužil Petr Štika.

Nathalia Holt je mladá americká mikrobioložka žijící v Bostonu. Nejčastěji je spojována s výzkumem kolem HIV. Na toto téma vydala a stále vydává odborné příspěvky do vědeckých médií. Její knižní prvotina Cured: The People Who Defeated HIV (2015, Vyléčeni: Lidé, kteří porazili HIV) je dokladem právě této její hlavní vědecké orientace. Bylo by ale chybou domnívat se, že je to jediný předmět jejího zájmu, a právě o tom svědčí její druhá kniha Vzestup raketových dívek z roku 2016. Kniha si s sebou do vínku nese i nezvykle dlouhý podtitul „Ženy, které nás hnaly kupředu. Od raketových střel k Měsíci a Marsu“ (The Women Who Propelled Us, From Missiles to the Moon to Mars), jenž poměrně výstižně přibližuje zaměření celé publikace.

První, čím mne Vzestup raketových dívek zaujal, byl vnitřní přebal. Čtyři stránky zaplněné nákresy a výpočty působí opravdu impozantně a jako by přímo volaly po tom, aby se zvídavý čtenář vrhl do studia obsahu knihy. Hned první stránky mne vyvedly z mého prvotního omylu, že bude řeč o ženách, jež z jakéhosi stínu svých manželů astronautů a designérů kosmické techniky tiše, byť významně přispívaly k rodinnému zázemí a tím pádem zvyšovaly výkonnost svých mužských protějšků v první linii. Tak to tedy ne, nic takového nečekejte. Ženy, o kterých je v knize řeč, rozhodně nehrály příslovečné druhé housle. Dalo by se říci, že bez nich bychom nejspíš ještě stále zkoušeli, jaké to je dělat desetimetrové skoky v prototypech letadel. Ano, jde o silnou nadsázku, ale i ta má svůj důvod. Má zdůraznit, že Nathalia Holt rozhodně nenapsala knihu o někom, kdo by nestál za zmínku. Přesto je s podivem, že, dle mého soudu, je ve své autorské aktivitě jedna z prvních, kdo téma žen v kosmickém programu otevřel s takovou koncentrací fakt a detailů.

Navzdory své nepochybné epické hodnotě nese kniha všechny stopy vědecké publikace. Do volného vyprávění obratně vkládá strohá fakta, data, detaily pro mnohého čtenáře možná až za hranicí porozumění, to všechno ale v míře, která nikdy nepřekročí únosnou mez. Na závěr nechybí ani rozsáhlý rejstřík, stejně jako uprostřed dva bloky fotografií v celkovém počtu padesáti dvou snímků. A podobný počet je nerovnoměrně vložen i přímo v textu, v kombinaci s několika technickými nákresy. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, z nichž každá pokrývá jedno desetiletí dvacátého století, počínaje čtyřicátými lety, kdy se začíná psát historie společnosti JPL (Jet Propulsion Laboratory, Laboratoř proudového pohonu), která stojí za vývojem většiny raketových motorů v NASA a za nemalou částí reaktivních pohonů v armádě.

Tři sta stran rozdělených do výše zmíněných čtyř kapitol (40. až 70. léta) vypráví především o celkem sedmi ženách, které představují pouhý vrcholek příslovečného ledovce. A tak nás Nathalia Holt seznámí hned v první části třeba s Barbarou Paulsonovou (rozenou Lewisovou), která prochází všemi čtyřmi desetiletími, ve druhé části pak přibudou Helen Yee Lingová (rozená Chowová) a Susan Finleyová, které jsou pak v příběhu přítomny až do samotného konce. Na poslední dvě desetiletí se objeví Sylvia Millerová (rozená Lundyová), aby nahradila Janez Lawsonovou z kapitoly o padesátých letech. Vedle stálice Barbary, tehdy ještě Lewisové, jsou hned na začátku příběhu ve čtyřicátých letech významnou měrou vyzdviženy i Barby Canrightová a Macie Robertsová.

Jedna z nevědeckých zajímavostí o JPL v souvislosti s jejím ženským osazenstvem je, že od roku 1952 organizovala tato technicky orientovaná firma interní soutěž krásy pod názvem „Miss Guided Missile“ (Miss řízená střela). Název soutěže se v roce 1959 změnil na „Queen of Outer Space“ (Královna Vesmíru). Tento zvláště na dobu svého vzniku nezvyklý počin trval až do roku 1970. V každém případě provozovat vnitropodnikovou soutěž krásy si opravdu v padesátých letech mezi technicky orientovanými firmami mohla dovolit jen taková, jejíž ženská základna byla dostatečná. A tím byla JPL právě ve své době průkopnická.

Myslím, že v případě knihy, jakou je Vzestup raketových dívek, je třeba ocenit nejen autorčin rozhled a schopnost analyzovat data vhodná k použití, ale i její dovednost při práci s jazykem. Kombinace všech těchto tří aspektů vyústila v jedinečnou publikaci, kterou určitě dokáže ocenit široké spektrum čtenářů. Ti, kdo se orientují na historická fakta, případně jsou vysoce technického typu, budou nadšeni množstvím detailů z matematiky, fyziky, chemie, ale i strojírenských oborů. Těm ostatním pak zase udělá radost čtivá forma, již Nathalia Holt zručně do svého díla vetkla. Představa, že kniha o úspěchu žen je pouze pro publikum stejného pohlaví, nemůže být vzdálenější pravdě. Odhlédneme-li totiž od ženského elementu, stále zbývá zásadní dějinná linie seznamující všechny zájemce s historií amerického raketového výzkumu a praxe.

U technicky zaměřených knih je třeba věnovat zvláštní pozornost i osobě překladatele, jehož úloha je v takovém případě výrazně těžší než u běžné beletrie, a vyžaduje nejen schopnost interpretovat jazykovou formu předlohy, ale hlavně být schopen pojmout ji i co se obsahu týče. A to všechno se Petru Štikovi, řekl bych, podařilo.

Na tomto místě obvykle zmiňuji, jaké další dílo od daného autora či autorky můžeme v nejbližší budoucnosti očekávat. V případě Nathalie Holt ale nevím. A tak se tedy pro dnešek rozlučme citací autorčina prohlášení v souvislosti s přípravou Vzestupu raketových dívek:

„… ze všech těch mnoha překvapivých objevů jsem byla nejvíce šokována tím, jak byla historie těchto žen zapomenuta. Ačkoli pracovaly pro NASA padesát let, agentura zapomněla jejich jména i jejich přínos.“

A my už dnes víme, že autorka rozhodně svým dílem zjednala nápravu.

Související knihy

Holtová, Nathalia

Edice Knihy Omega, 2017