Jeli jsme dlouho. Neměla jsem ponětí o čase, ale zdálo se mi to nekonečné. Opustili jsme Syrtu a vjeli do pouště. Dívala jsem se před sebe a neodvážila se zeptat. Dojeli jsme do Saddádu, kde byl jakýsi tábor. Stálo tam několik stanů, terénní vozy a obrovský luxusní karavan. Mabrúka se vydala rovnou k němu, a naznačila mi, abych šla za ní. Měla jsem pocit, že jsem v právě odjíždějícím autě zahlédla dívku, kterou stejně jako mě vybrali, aby přivítala Vůdce. Mohlo mě to uklidnit, místo toho jsem ale při vstupu do karavanu ucítila nepopsatelnou úzkost. Jako kdyby celé mé já danou situaci odmítalo. Jako kdyby tušilo, že se chystá něco hodně zlého.

Muammar Kaddáfí byl uvnitř. Seděl v červeném masážním křesle s ovladačem v ruce. Jako císař. Šla jsem mu políbit ruku, kterou mi ochable podal a díval se jinam. „Kde jsou Fá’iza a Salma?“ zeptal se rozčileně Mabrúky. „Už jdou.“ Byla jsem jako omráčená. Vůbec se na mě nepodíval. Jako bych neexistovala. Uběhlo několik minut. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec se zvedl a zeptal se mě: „Odkud je tvá rodina?

„Ze Zlitánu.“

Jeho výraz zůstal netečný. „Připravte ji!“ zavelel a opustil místnost. Mabrúka mi naznačila, abych si sedla na lavici v koutě, který sloužil jako obývací pokoj. Obě další ženy vešly a chovaly se jako doma. Fá’iza se na mě usmála a familiárně mě vzala za bradu: „Neboj se, Sorajjko!“ A se smíchem odešla. Mabrúka telefonovala. Dávala příkazy a ladila detaily něčího příjezdu, možná další dívky, protože jsem slyšela, jak řekla: „Přiveďte ji sem!“

Zavěsila a obrátila se ke mně: „Pojď sem, vezmeme ti míry na oblečení. Jakou máš velikost podprsenky?“ Byla jsem ohromená. „Já… já nevím. Oblečení mi vždycky kupuje maminka.“ Vypadala naštvaně a zavolala Fathíju – ženu, no vlastně zvláštní osobu s mužským hlasem a postavou, ale s obrovskými ňadry. Změřila mě, poplácala mě po ruce a řekla směrem ke mně: „Tak to je ta nová? A odkud je?“ Krejčovským metrem mi měřila pas a hruď tak, že jsem měla její prsa pod bradou. Pak si zapsaly mé míry a opustily karavan. Zůstala jsem úplně sama, neodvážila jsem se vydat ani hlásek, ani se pohnout. Stmívalo se. A já nechápala. Co si maminka pomyslí? Upozornili ji, že se vrátím později? Co se tady bude dít? A jak se vrátím?

Za dlouhou chvíli se vrátila Mabrúka. Byla jsem ráda, že ji vidím. Beze slova mě chytla za ruku a odvedla do laboratoře, kde mi blonďatá zdravotní sestra vzala krev. Pak mě Fathíja vzala do koupelny: „Svlékni se! Ty jsi ale chlupatá. Bude třeba to odstranit!“ Natřela mi ruce a nohy depilačním krémem. „Ochlupení mezi nohama necháme,“ upřesnila. Byla jsem v rozpacích, ale protože jsem pro svůj klid musela dát tomu všemu nějaký smysl, řekla jsem si, že to musí udělat ze zdravotních důvodů všichni, kdo mají být v blízkosti Vůdce. V županu jsem se vrátila do obývacího pokoje. Mabrúka a Salma, která měla stále u pasu revolver, si sedly proti mně.
„Oblečeme tě a namalujeme, jak je třeba. A ty pak budeš moct k papa Muammarovi.“

„Tohle všechno jen proto, abych pozdravila papa Muammara? A kdy se vrátím k rodičům?“

„Potom. Nejdřív musíš pozdravit svého pána.“

Daly mi tanga – nikdy jsem nic podobného neviděla, bílé saténové šaty s rozparky na stranách a hlubokým výstřihem vpředu i vzadu. Rozpuštěné vlasy mi sahaly až na zadek. Fathíja mě nalíčila, navoněla, natřela mi rty leskem, což by mi maminka nikdy nedovolila. Mabrúka s přísným výrazem zkontrolovala, jak vypadám. Pak mě vzala za ruku a odvedla do chodby. Zastavila se před jedněmi dveřmi, otevřela je a strčila mě dovnitř.

Kaddáfí ležel nahý na posteli. Padla na mě hrůza! Byla jsem v šoku a zakryla jsem si oči. Pomyslela jsem si: „To je nějaký strašný omyl! Můj bože, to nebyl ten správný okamžik!“ Obrátila jsem se ke dveřím, kde na prahu stála Mabrúka s nesmlouvavým výrazem v obličeji. „On na sobě nemá oblečení!“ zašeptala jsem ohromeně a myslela jsem si, že si to Mabrúka neuvědomila. „Jdi dál!“ řekla mi a postrčila mě. Kaddáfí mě chytil za ruku a přinutil mě, abych si sedla k němu na kraj postele. Nemohla jsem se na něj ani podívat. „Otoč se, ty děvko!“

Nevěděla jsem moc dobře, co to slovo znamená, ale odhadovala jsem, že je hrozně vulgární. Slovo, které označuje opovrženíhodnou ženu. Nehýbala jsem se. Pokusil se mě k sobě obrátit. Bránila jsem se. Zatáhl mě za ruku, za rameno. Celé tělo mi ztuhlo. Taháním za vlasy mě donutil, abych otočila hlavu. „Neměj strach. Jsem tvůj papa. Tak mi říkáš, že? Ale jsem také tvůj bratr a milenec. Budu ti tím vším. Protože u mě budeš žít napořád.“ Přiblížil se obličejem, cítila jsem jeho dech. Začal mě líbat na krk, na tváře. Byla jsem ztuhlá jako kus dřeva. Chtěl mě obejmout, ale vysmýkla jsem se. Přiblížil se, ale já odvrátila hlavu a začala jsem brečet. Chtěl mě uchopit, ale vyskočila jsem. Tahal mě za ruku, ale odstrčila jsem ho. Rozčílil se, chtěl mě silou povalit na postel, a tak jsme se začali prát. Řval.

Přišla Mabrúka. „Podívej se na tu kurvu!“ křičel. „Odmítá udělat to, co chci! Nauč jí to! Vychovej ji! A pak mi ji přiveď!“

Zatímco mě doběla dopálená Mabrúka táhla do pokoje, on odešel do koupelny, která sousedila s ložnicí. „Jak se můžeš takhle chovat ke svému pánovi? Máš za úkol ho poslouchat!“

„Chci se vrátit domů.“

„Nikam nepůjdeš. Tvé místo je tady!“

„Dejte mi moje věci, chci jít za maminkou.“

Dala mi facku, až jsem se zapotácela. „Poslouchej! Jinak ti to papa Muammar spočítá!“ S rukou na hořící tváři jsem se na ni udiveně dívala. „Chováš se jako malé děcko, ačkoliv víš moc dobře, oč jde! Odteď nás budeš poslouchat, papa Muammara a mě. Budeš plnit naše příkazy! Bez diskuse! Rozumíš?“

A pak zmizela. Nechala mě samotnou v těch vyzývavých šatech, s rozmazaným líčením a s vlasy nalepenými na obličeji. V obývacím pokoji jsem schoulená do klubíčka proplakala hodiny. Ničemu jsem nerozuměla. Všechno bylo šílené! Co tu dělám? Co ode mě chtějí? Maminka už bude mrtvá strachy. Už asi zavolala tatínkovi do Tripolisu, možná se už vrátil do Syrty. Asi jí vyčítá, že mě nechala odjet. Vždyť nesnášel, když jsem chodila ven. Ale jak bych jim mohla vyprávět to, co se právě odehrálo s papa Muammarem? Otec by zešílel. Ještě jsem se třásla pláčem, když si vedle mě sedla blonďatá zdravotní sestra, na kterou nikdy nezapomenu, a začala mě něžně hladit po vlasech. „Řekni mi, co se stalo?“ Měla cizí přízvuk. Později jsem se dozvěděla, že byla Ukrajinka, jmenovala se Galina a pracovala pro Vůdce. Nemohla jsem jí nic říct, ale ona pochopila a zuřila. „Jak může něco takového udělat děvčeti? Jak si to můžou dovolit?“ opakovala a hladila mě po obličeji.

Ukázka je z knihy Kořistí v Kaddáfího harému, kterou vydalo nakladatelství No Limits.

Autorka knihy, Annick Cojean, (*1957) je francouzská novinářka , reportérka deníku Le Monde , autorka několika knih, režisérka a moderátorka programu  Empreintes et Duels na France 5.

No Limits je umělecká agentura, která se mimo PR, pořádání eventů a zastupování různých umělců zabývá nakladatelskou činností. Vydává původní českou i překladovou literaturu.

Související knihy

Cojean, Annick

No Limits, 2014