Britská autorka Alison Weirová, původně speciální pedagožka, si na svém koníčku – dějinách – vybudovala novou kariéru. Píše životopisy historických osobností (převážně královen) a populárně-historické romány se záměrem přiblížit doby dávno minulé těm, kdo školní dějepis nemají v oblibě. V češtině jste si mohli přečíst například životopisná díla Šest žen Jindřicha VIII. nebo Princezna Alžběta.

Její román Zajatá královna vydaný letos nakladatelstvím BB/art je pokus o ilustraci mocensko-politických bojů ve Francii a Anglii ve 12. století z pohledu jedné z nejmocnějších a nejkrásnějších žen té doby: mýty opředené Eleonory Akvitánské. Otázkou zůstává, nakolik zdařilý tento pokus je.

Pokud sáhnete rádi po oddechové četbě a ženské romány mají ve vaší domácí knihovně své místo, můžete toto dílo mezi ně směle zařadit. Hned od začátku vás totiž vtáhne do děje velmi neobvyklým stylem vyprávění: klíčové dialogy probíhají v ložnici zúčastněných spolu s podrobným popisem doprovodných činností, a i později, jak hlavní aktéři stárnou, si příběh udržuje živý, pikantní styl a rychlý spád, takže necelých pět set stran textu uteče jako voda. Do královny Eleonory se čtenář snadno vžije, spolu s ní řeší její milostné, rodinné i politické vztahy a jako bonus se nenásilnou formou dozví něco o životě ve dvanáctém století.

Jestliže je historie i vaším koníčkem a od románu čekáte fundovaný popis mocenských zájmů tehdejších vlivných osobností či výlet o devět století zpátky, bude vás množství postelových scén asi přinejmenším nudit. Možná se také pozastavíte nad výroky aktérů na téma tloušťky či sexuální orientace, které odrážejí spíše soudobé postoje a svědčí o autorčině křečovité snaze přiblížit hrdiny dnešnímu čtenáři. O dějinných událostech se pak dozvíte nejvíc z nadpisů kapitol, které vždy uvádí rok a místo konání, a z útržků informací roztroušených mezi vztahovými dialogy.

Jste-li ovšem milovník jazyka či krásné literatury a na knize oceníte především její uměleckou stránku, nejspíš vás zarazí plochost vyprávění a sem tam ze čtení vyruší náhlá změna stylu třeba i uprostřed věty – ať už je na vině sama autorka či nešikovný překlad –, případně pár překlepů a gramatických chyb, které by zcela jistě korektorovi neměly uniknout (mi x my apod.).

Všechny, kteří se poddají touze zjistit, proč byla královna zajatá a jak to s ní nakonec dopadlo, autorka odmění laskavým, až filosofickým závěrem, který na celé knize považuji za nejzdařilejší. Snad jsem vám tedy pomohla k rozhodnutí, zda je tato odměna pro vás dostatečná na to, abyste se do milostných dobrodružství s Eleonorou s chutí pustili.

Ukázka z knihy

„Uvědomuješ si vůbec, že se vzdávám nově nabyté svobody, abych se za tebe provdala,“ troufla si Eleonora. „Doufám, že nezapomeneš, že jsem suverénní vévodkyně akvitánská, i když máš jako můj manžel právo tady vládnout. A vládnout i mně – jestli ti to ovšem dovolím.“ Při těch slovech se rozverně usmívala.

Jindřich skryl údiv nad tím, co řekla, a šibalsky se na ni zahleděl. „Na to má, jak sama dobře víš, každý manžel právo! Jakmile budeme svoji, má milá krásko, budu tě moci klidně zavřít do věže nebo tě zbít, jestli se ukáže, že jsi protivná, nebo mi nebudeš po vůli!“

„Tak si tě tedy nevezmu!“ vyhrožovala mu Eleonora a chichotala se. „To radši budu tvoje milenka. A nedostaneš ani píď mých držav!“ Jindřich ji místo odpovědi začal lechtat, až s vřískotem škemrala o milost. Pak si na ni lehl, aby se nemohla pohnout, a dychtivě ji zlíbal.

„Teď by mi to vlastně bylo jedno, pokud tě můžu mít,“ zamumlal. „Ludvík byl blázen, když tě zavrhl nebo se tě vzdal,“ pokračoval drsným hlasem a s průhledným záměrem si na ni lehl podruhé. „Ale jeho ztráta pro mě znamená zisk – jsi ta nejvzácnější a nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal. A teď řekni, že se za mě provdáš, nebo ti nedám, co tak zřetelně chceš!“ A při tom jí koncem přirození dráždil v klíně, až pociťovala příjemné křeče.

„Provdám se za tebe, ale pouze pod podmínkou, že mi ponecháš svrchovanost,“ požadovala Eleonora bez dechu.

„Proboha, s tebou je ale těžká domluva,“ vydechl Jindřich a pronikl do ní.

„Řekni to!“ trvala na svém, ačkoli ji už celou zaplavovala touha – celý ten zápas, který se mezi nimi odehrával, rozhodně byl erotický. Jindřich však v té chvíli byl příliš zaujatý, aby něco říkal, protože ho tolik hnala potřeba, a když ji uspokojil, oba si usnuli v náruči, aniž jí stačil slíbit, co chtěla. (str. 58)

Související knihy

Weirová, Alison

BB/art, 2012