Rozžhavená tramvaj se sune letní pražskou ulicí a v jejích útrobách vznikají a zanikají desítky drobných mikropříběhů…
Rubrika: Čtení ke kávě
Proč se nerozvedete, když se nemáte rádi?
Sedím na lavičce v parku. Nevím, kolikátého je, který je den ani kolik je hodin. Je mi to jedno. Jde mi jen o to, jak přežít. Jsem zarostlý, neholený, je mi zima, mám hlad a žízeň. Mé šaty páchnou. Jsem bezdomovec.
O pravé podstatě Vánoc
Strážci vzdálených mystických říší,
svolávají tajemné bytosti z chýší.
Dva rozdílné světy propojují,
pravou podstatu Vánoc odhalují.
Pokyny z hlubin věků o tom, co udělat, jak žít… a jak napsat román
Možná znáte ten pocit, že někoho, s kým jste se „náhodou“ setkali úplně poprvé, dobře znáte. Něco vás k sobě přitahuje, pořád si máte o čem vyprávět, jste jaksi naladěni na stejnou vlnu. Často se mi stává, že po tom, co vyjde historický román, ozve se mi někdo, kdo se s některou z postav ztotožňuje. Naštěstí jsou to ohlasy pozitivní a jeden z nich k neuvěření. Ale tak se to stalo!
Anna Bolavá – Černý rok
Poezie není podle Anny Bolavé nic nedostupného či obtížného. Je součástí našeho okolí: předmětů, míst, událostí i lidí. Nejde o nic jiného, než si všimnout příběhu či gesta a domluvit se se slovy.
O překladech
O tom, že překlad textu do jiného jazky je nelehký, není sporu. S ohledem na množství, v jakém u nás vychází překladová literatura, snad ani není možné, aby byly všechny překlady perfektní. Najdou se však i takové, které jsou vysloveně špatné. Perličkami z nich nás pobaví překladatelka a dnešní přispěvatelka do naší rubriky Čtení ke kávě Marcela Kořínková.
Botička
Byl jsem požádán, abych napsal povídku, která by se dobře četla u kávy a zároveň odkazovala na moji literární tvorbu. Nevím, zda jde obojí dohromady. Mé romány z antického Říma jsou poněkud syrové a místy i krvavé, stejně jako doba, v níž se odehrávají. Berte jako varování, že povídka, kterou si Vám dovoluji nabídnout, není jiná. Přesto doufám, že si u ní kafíčko a svůj křupavý croissant vychutnáte.
Lesní znásilňovač
Také rádi houbaříte? Já ano. Tu vášeň jsem zdědila po tátovi. Táta říkal, že každý správný houbař chodí do lesa časně ráno a sám. Nejlepší je to na sklonku léta – takhle v září nebo i v říjnu. Znáte to: sluníčko svítí, barvy šílí, vůně lesa a všude klídek…
Město z kamene
Vážení čtenáři, spisovatel a nakladatel se při své tvůrčí práci potřebují, ale bez vás, kteří berete do rukou voňavou knihu, by naše práce neměla smysl. Přijměte prosím jednu z mých zatím nepublikovaných povídek z cest jako poděkovaní za to, že čtete. Jaroslava Černá
Kdykoli uvidím duhu, vzpomenu si.
Setkal jsem se s ním v posluchárně před dlouhou řadou měsíců. Nikdy jsem na něj nezapomněl, protože se dokázal dívat způsobem, který podmaňoval. Přesněji, pohledem, který učil pokoře.
