Botička

Botička
Byl jsem požádán, abych napsal povídku, která by se dobře četla u kávy a zároveň odkazovala na moji literární tvorbu. Nevím, zda jde obojí dohromady. Mé romány z antického Říma jsou poněkud syrové a místy i krvavé, stejně jako doba, v níž se odehrávají. Berte jako varování, že povídka, kterou si Vám dovoluji nabídnout, není jiná. Přesto doufám, že si u ní kafíčko a svůj křupavý croissant vychutnáte.

Amfiteátr byl narvaný k prasknutí. Slunce se blížilo k zenitu a vzduch přestával být dýchatelný. Přispívala k tomu směsice pachů potícího se davu, divokých zvířat a krví nasáklého písku.
Většina tribun byla skryta pod nataženými plachtami, kromě jedné části napravo od císařské lóže. Divákům se nelíbilo imperátorovo rozhodnutí na konci jednoho souboje – poražený gladiátor bojoval i přes težké zranění statečně, nakonec však v důsledku ztráty krve a únavy padl do písku; publikum pro něj hlasitě požadovalo milost, císař však na toho muže měl již delší dobu spadeno a nyní využil příležitost vypořádat se s ním – vystrčil palec a gladiátor byl usmrcen.
Dav to okomentoval hlasitým bučením.
Císaře to rozpálilo do běla; nikdo na něj nebude bučet, tím míň římská lúza! Nechal nad částí tribuny, odkud se zvuk ozýval nejhlasitěji, zkasat plachty. Jeho germánští pretoriáni obsadili východy a pečící se obecenstvo postupně utichalo.
Ještě, že je nenechal nahnat do arény, jako ty nešťastníky před pár měsíci, pomyslel si Titus.
Stál bokem za císařem a pozoroval jeho reakce. Imperátor nadskakoval a hlasitě povzbuzoval bojovníky pod sebou. Bryndal přitom víno ze skleněné číše. Jeho extravagantní hedvábná tunika jím byla zmáčená až ke kolenům.
V aréně právě probíhal boj vysoké plavovlasé germánky s černým trpaslíkem. Dívka, mohlo jí být patnáct šestnáct let, byla nahá, ozbrojená pouze štítem a sekerou. Trpaslík byl v plné zbroji, v každé ruce dýku. Dívka byla vystrašená k smrti a záda měla zkrvavená od bičů pohaněčů.
„Bojuj ty děvko a neutíkej,“ ječel vztekle císař. Jeden z pohaněčů to bral jako pobídku a vzduchem zasvištěl bič. Germánka vykřikla, udělala neumělý výpad proti trpaslíkově hrudi, ten se mu hbytě vyhnul a lehce řízl dívku do stehna. Kdyby chtěl, už by ji dávno zabil, ale věděl, že císař si chce podívanou užít.
Titus byl celým divadlem znechucen. Svíral jílec meče, až mu zbělely klouby. V plátové zbroji mu bylo vedro a cítil jak po zádech stékají praménky potu. Koženou podšívku přilby měl úplně promáčenou.
Táhlo mu na šedesát a už dávno si měl užívat důchodu. Císař, kterého znal od útlého dětství, mu však plně důvěřoval a chtěl ho mít po svém boku. Jeho přání bylo rozkazem a tak dál přesluhoval v pretoriánské gardě. Bojoval již pod jeho otcem v Germánii a později v Kappadokii a Sýrii. To on mu vymyslel přezdívku, kterou lúza s láskou přijala za svou.
Vzpomínal na roztomilého čtyřletého hošíka, který si to rázoval po vojenském táboře. Hrdě třímal proutěný štít a dřevěný mečík, na nohou měl maličkou repliku vojenských sandálů – caligy.
„To je náš malý Caligula,“ zvolal tehdy se smíchem a roztomilé jméno se ujalo.
Dnes však úsměv poněkud zamrzal na rtech. Bylo mimo jakékoli pochyby, že mladý císař zešílel. V posledních měsících za sebou zanechal stovky mrtvol a potoky krve.
Dnes to však skončí.
Dnes je den, kdy se bude psát historie.
Titus se napil chladivé vody a spláchl zaprášené hrdlo. Dav na tribunách jásal a smál se kouskům trpaslíka. Byl to zkušený gladiátor a své řemeslo ovládal mistrně. Germánka krvácela nejen z ran od biče, ale také z několika řezných ran na hýždích a stehnech. Přes zoufalý pláč sotva viděla svého protivníka, který elegantně uhýbal jejím průhledným útokům.
Titus odvrátil zrak.
Ať už to utrpení skončí. Byl to poslední souboj dnešního dopoledne, po něm si půjde císař odpočinout do paláce.
Titus věděl, že tam nikdy nedojde.
Do lóže vstoupil Cassius Chaerea – prefekt pretoriánů – nejvyšší velitel císařovy osobní gardy a jediný Titův nadřízený. Vzal si z podnosu číši s vínem a přistoupil k Titovi.
„Jak to vypadá?“ zeptal se tiše. Zpod přilby mu stékal pot. Perlil se mu také na nose a okolo rtů.
Napil se chladivého vína, ruka se mu mírně chvěla.
„Poslední souboj,“ odvětil klidně Titus.
Chaerea nervózně polkl a přikývl. Obrátil do sebe zbytek vína a odložil pohár.
„Sejdeme se dole v průchodu,“ zmáčkl povzbudivě Titovu paži a prkenně odkráčel.
Já nejsem ten, kdo potřebuje povzbudit, říkal si Titus. Doufal, že si Chaereovi nervozity nikdo nevšimne. Titovi bylo horko, ale jinak se cítil uvolněně. Prožil příliš mnoho bitev a prolil příliš mnoho krve, své i cizí, než aby si dělal starosti. Před třemi desítkami let přežil masakr v Teutoburském lese a rok trčel v Germánském otroctví. Vše špatné je k něčemu dobré, říkával jeho otec. Mezi Germány našel svoji životní lásku. Zemřela před několika lety a Titovi by vůbec nevadilo, kdyby ji musel následovat do říše stínů. Nikoho jiného na této straně světa už neměl. Alespoň by se zbavil roky trvajících bolestí zad a kloubů.
„Zab ji!“ křikl Caligula do arény. Představení v aréně se blížilo k vrcholu.
Trpaslík přikývl, aniž ze své protivnice spustil oči. Kostnatá dívka za sebou zanechávala krvavou stopu, rozmáchla se a obloukem se snažila trpaslíka zasáhnout. Sehnul se a přeřízl jí podkolení šlachu. Dívka se zhroutila do písku, upustila meč a chytila se za ránu. Trpaslík skočil Germánce na záda, objal jí nohama v pase a jednou rukou chytil pod krkem, v druhé držel dýku směřující hrotem pod malé ňadro. Marně se snažila vyprostit, byla naprosto znehybněna. Gladiátor ji sevřel jako had a čekal na pokyn.
„Pomalu,“ zahulákal Caligula. Publikum Germánku považovalo za zbabělou a tentokrát s císařem hlasitě souhlasilo. Gladiátor pomalu nořil dýku do těla své oběti. Vytryskla krev a stékala po nahém těle. Dívčin křik dokonce přehlušil hukot tribun.
Titus zavřel oči a zhluboka dýchal. Nejraději by tasil hned a do Caliguly zabodl gladius až po jílec. Možná by to stihl, možná ne; císař byl všude obklopen svými Germány. Původně to byli váleční zajatci. Císař z největších z nich udělal pretoriány, zahrnul je zlatem a ženami, a oni mu jsou na oplátku fanaticky oddáni. Neudělal bez nich jediný krok.
Pochopitelně to mezi germánskými a italickými pretoriány vřelo.
Bylo po všem, děvče v aréně vypustilo duši. Titus otevřel oči. Pohledem se střetl se zarostlým Germánem, kterému na rtech pohrával úšklebek opovržení.
„Nemám rád zabíjení mladých dívek, ale pár takových jako ty, jsem na severu s radostí rozpáral,“ oznámil mu germánsky.
„Dnes už by to šlo ztěží, dědku,“ rozšířil se Germánovi úsměv.
„Chceš to zjistit?“ otázal se klidně Titus.
Germán zvrátil hlavu, zahýkal smíchy a odvrátil se od Tita. Byla to jen hra. Ve skutečnosti ho Germáni, jako jediného, respektovali. Kvůli tomu, že s nimi dokázal mluvit jejich řečí a také kvůli tomu, že jeho drahá a milovaná žena pocházela z germánského kmene Marsů.
Bohové, jak mu stále chyběla…
Císař se zvedl. Trochu se zapotácel a musel se opřít o jednoho praetoriána.
„Tite,“ zavolal. „Jak se ti to líbilo?“
„Excelentní, ceasare,“ usmál se Titus. „Skvělé načasování.“
Caligula se rozchechtal. Zženštile mávl zápěstím – znamení, že se celá jeho suita má vydat do paláce na odpolední siestu. Titus jeho vojenskému doprovodu velel. Šel jako první. Cesta vedla tunelem, který byl vyhlouben zvlášť pro Caligulovy účely. Spojoval amfiteátr s palácem a císař tak nemusel snášet přítomnost smradlavého lidu a prašných ulic.
Sestoupil deset schodů do mramorem a mozaikami zkrášleného průchodu. S úlevou přivítal chládek, jenž zde panoval.
Dole v chodbě čekal Cassius Chaerea se svými nejvěrnějšími. Titus byl téměř překvapen, že vše klape podle plánu. O spiknutí vědělo na Titův vkus příliš mnoho lidí. Byl zázrak, že dosud nikdo neztratil nervy a vše neprozradil.
Chaerea stál uprostřed chodby, vedle něho Marcus Clemens, další z vůdců spiknutí, hodností na stejné úrovni jako Titus. Jejich muži podél zdi. Nahradili Germány, kteří byli posláni za neexistujícím úkolem.
Titus se na Chaereu usmál a kývl; snad mu to dodá odvahy. Koneckonců on celé spiknutí vymyslel a dlouze k němu přemlouval i Tita, který celé týdny váhal. Nakonec ho nepřesvědčily ani tak zvěrstva páchaná v paláci, jako spíše to, že císař během tří let přivedl státní pokladnu na buben a říše stála před bankrotem.
Chaerea však, na rozdíl od Tita, měl co ztratit. Spolu s ním by zemřela jeho žena a pět dětí. Až fanatická nenávist tento strach přebíjela. Caligula na veřejnosti znásilnil Chaerovu manželku a ještě se mu posmíval. Každý večer vymýšlel pro stráže hesla jako paroháč nebo splihlý pindík a Chaerea je pak musel strážím osobně tlumočit.
Suita nakráčela do chodby. Císař, z každé strany ověšen jednou dívkou, se smíchem minul Tita. Všichni tři měli upito a vesele se motali z jedné strany na druhou. Následovala je císařova manželka Caesonia, která se v lóži celou dobu marně snažila uspat malého synka. Dítě – dědic impéria – konečně usínalo v jejím náručí.
Za nimi šli s odstupem Germáni.
Chodbu z obou stran uzavíraly těžké dveře. Měli zabránit, aby někdo přes amfiteátr nepronikl do paláce. Teď se staly Caligulovou pastí.
Císař byl v polovině chodby, jeho Germáni sestupovali po schodech nebo ještě čekali v lóži. Titus kývl na muže stojící po stranách vchodu. Opřeli se vší silou o obě křídla a zatlačili překvapené Germány, kteří se zrovna motali ve vchodu, zpátky na schodiště.
Titus tasil meč a vrazil ho nejbližšímu Germánovi do krku. Ostatní praetoriáni stojící po stranách se vrhli na těch několik mužů, kteří měli tu smůlu a už vstoupili do podchodu.
Caligula se, stále ještě s úsměvem na rtech, ohlédl po zdroji hluku. Nejprve mu nedocházelo, co se děje. Dívka vedle něho začala vřískat, Caligulův úsměv rychle pohasl a vystřídala ho hrůzou zkřivená grimasa. Klopýtavě se rozběhl na druhou stranu tunelu. Přímo do náruče Cassia Chaerey.
„Cassie, spiknutí, pošli muže…“
Chaerea mu zabodl meč do břicha a trhl směrem vzhůru. Caligula na něj vytřeštěně zíral.
„Dlouho jsem na to čekal, ty prase!“ zařval mu do udiveného obličeje a meč vytáhl. Z otevřené dutiny se vyvalily císařovy vnitřnosti a s plesknutím dopadly na mramor. Caligula si opatrně klekl a začal svá střeva sbírat. Písklavě přitom naříkal.
„Ty vrahu, ty pse…“ křičela na Chaereu Caesonia a opět probudila dítě ve svém náručí. Přistoupil k ní Clemens a probodl jí mečem srdce. Zhroutila se jako odhozená panenka, s kterou si už nikdo nechce hrát. Plačící dítě zůstalo zamotané v její nákladné róbě. Chaerea vzal děcko za nohy, rozmáchl se s ním a udeřil jeho hlavičkou o tvrdou zem. Pláč utichl. Odhodil dítě jako kus hadru na matčino tělo.
I když tohle Titovi nikdo neřekl, tušil, že se to stane. Aby se říše v budoucnu vyhnula problémům, musela být Caligulova pokrevní linie přerušena.
Císař stále ještě žil. Snažil se své rozházené vnitřnosti nacpat zpět do břicha, bezhlesně pohyboval ústy.
Musí se to dodělat a to tak, že rychle! Na druhé straně dveří byly stovky rozzuřených Germánů. Zapraskalo dřevo, a obě křídla se pod vahou těl nebezpečně prohnula. Kdyby se dostali do chodby, je se všemi konec.
Clemens si to uvědomil. Postavil se zezadu ke Caligulovi, za vlasy mu zvrátil hlavu a zeširoka mu rozřízl hrdlo. Pustil hlavu mrtvého imperátora, která zaduněla o mramor jako závěrečná tečka za dějstvím.
Opět zapraskalo dřevo.
„Jdeme do senátu, ty Tite, zajisti palác,“ rozkázal Chaerea. Podle dohody se s Clemensem vydali k budově Kurie, kde čekala asi padesátka vzbouřených senátorů. Titus měl zajistit palác a uvěznit posledního žijícího člena císařské rodiny, bláznivého Caligulova strýce Claudia. Chaerea s Clemensem a vzbouřenými senátory měli znovuobnovit republiku a vrátit moc do rukou lidu, jakkoli byla tato moc diskutabilní.
Když Titus opouštěl podchod, na druhé straně se dveře konečně prolomily a pretoriáni, kteří kryli jeho ústup, byli odsouzeni k záhubě.
V paláci se to už vědělo a sloužící a otroci zmateně pobíhali po chodbách. Titus se svými muži zamířil ke Claudiovým komnatám. Pro většinu lidí, byl Claudius koktající hlupáček, který udělá, co se mu řekne. Titus však dobře věděl, že se v křehké tělesné schránce skrývá chladná a bystrá mysl.
Rozrazil dveře. Pokoje byly prázdné.
„Kde, kurva, je?“ zařval vztekle.
Odhrnul se závěs a vykoukla lysá Claudiova hlava.
„My..myslel jsem, že si pro mě přišli Ge..Germáni,“ řekl s omluvným úsměvem.
Chodbou se rozlehl dupot těžkých bot a výkřiky těch, co se jim připletli do cesty.
„Rychle, zvedněte ho.“ Titovi muži popadli Claudia a vysadili si ho na ramena. Titus zpod brnění vytáhl zlatý věnec a narazil ho novému císaři na hlavu.
Chaereova myšlenka byla bláznovství. Jediné čeho by dosáhl, by byly občanské války, ve kterých by krvácela vojska nyní chránící říši před barbary. Titus během služby v legii ztratil na rýnské hranici příliš mnoho přátel a vlastní krve. Nedovolí, aby byla tato oběť zbytečná.
Vzteklí Germáni se blížili chodbou. Byli v přesile a pokud se něco pokazí, Titus se svými muži zemře.
První z nich dorazili do pokoje.
„Sláva císaři,“ zvolal co nejhlasitěji Titus.
„Sláva císaři,“ opakovali po něm vojáci a vyhazovali přitom Claudia do vzduchu. Ten se snažil, pokud možno důstojně, kynout rukou na muže pod sebou.
Germáni se zarazili.
„Císař dá každému pretoriánovi dva tisíce denárů jako odměnu za věrné služby,“ zvolal nadšeně Titus germánsky.
Zaražení Germáni se chvíli radili. Do přeplněného pokoje zatím přicházeli další a další.
Pak předstoupil jeden z jejich velitelů.
„Tři!“ řekl a pro jistotu vystrčil na Tita tři prsty.
„Tři tisíce denárů na hlavu,“ zvolal Titus.
Jakmile to Germánům došlo, začali hlasitě hulákat a provolávat Claudiovi slávu. Titus se na nového císaře otočil. Claudius pozdvihl obočí a ústy naznačil slovo tři.
Titus jen pokrčil rameny. Přežili a kde Claudius sežene peníze, je už jeho problém.
Germáni převzali císaře na svá bedra a vynášeli ho z paláce; zpívali přitom severské válečné písně.
Chaerea a Clemens byli okamžitě zatčeni. I přes Titovi přímluvy je nechal Claudius druhý den popravit. Jejich nadšení pro republiku bylo nebezpečné a prostý lid, který oproti nobilitě Botičku miloval a truchlil pro něj, žádal potrestat viníky.
Titus Cornelius konečně opustil pretoriánskou gardu a odjel na venkovský statek, kde dožil své dny.

O autorovi

Roman BurešNarodil se v roce 1975 na Kladně, nyní žije ve Pcherách, kam z hlučného města utekl. Jeho žena, se kterou žije již dvacet jedna let, a osmnáctiletý syn, jsou pro něj vším. Věnuje se bojovým sportům, rád cestuje po Asii a zbožňuje histori, zejména antiku.

Psát pro zábavu začal v loňském roce. Vznikly tak dva historické romány, které vycházejí letos – Legionář pojednávající o tragické bitvě Římanů v Teutoburském lese a o lásce legionáře a germánské princezny, která vzplane navzdory nepřátelství obou národů; a Zuřící lev, ve kterém zoufalý gladiátor hledá svého synka na pozadí nejkrvavějšího povstání otroků v Římské historii.

Právě dokončil třetí román Propast času, který je technicky vzato postapokalyptickou sci-fi o cestování časem, přesto i on má prvky historického románu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeLegionář

Bureš, Roman

Alpress, 2013

zobrazit info o knizeZuřící lev

Bureš, Roman

Akcent, 2013

Botička - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. Zdeněk Slezák napsal:

    Můžu jen napsat, že po paní Loukotkové a Josefu Formánkovi je pan Roman Bureš dalším českým autorem, kdy jsem všechny jeho ( tedy 2 ) knihy přelouskl jedním dechem, a těším se na další tvorbu:)
    Blahopřeji
    Zdeněk 1967

Napsat komentář