„Na co jsou nám vymyšlené krvavé detektivky o deseti mrtvolách, když nesneseme pohled do vlastní minulosti“ říká Petra Klabouchová. (I. část)

P.Klabouchova uvodni(1)
Dnes jsme si pro vás připravili rozhovor s českou autorkou Petrou Klabouchovou, která pochází ze Šumavy. A i když velkou část života tráví za hranicemi Česka, naše minulost, především s ohledem na politické zločiny, ji nenechává klidnou. Přečtěte si první část rozhovoru…

Petra Klabouchová se narodila v roce 1980. Její první kniha, v níž líčí život v 80. letech, vyšla v roce 2006. Následovala série Upíří storky, v roce 2019 kniha Podvod zlatého faraona. V roce 2020 vyšla kniha Anglická zahrada, která je inspirována skutečnými událostmi. Vysoký zájem čtenářů pak vzbudily její knihy Prameny Vltavy a letošní novinka U severní zdi. Letos vyšla také její kniha Na plný koule.

První kniha, která Vám vyšla, byl titul Poslední kubánské pomeranče. Líčíte v ní život v éře 80. let 20. století. Jak vzpomínáte na její vznik?

Bylo mi skoro o polovinu méně než teď, žila jsem v té době v jednom přímořském městečku v Holandsku a měla hlavu plnou snů holky ze Šumavy o velkém světě. Takže na tu dobu vzpomínám ráda, na psaní už méně. Měla jsem strach jít s kůží na trh, nevěřila si, co by asi tak dvacetileté kuře mohlo vyprávět dospělým čtenářům. Proto jsem schválně zvolila za vypravěčku malé děvčátko (tedy mě, jako osmiletou) a kniha je knihou humornou, plnou ironie. Nakonec jsem měla tak velké pochybnosti, že jsem svůj rukopis ani žádnému nakladateli neposlala, prostě jsem to ani nezkusila a domluvila se na jejím vydání samonákladem. Což v těch prehistorických dobách za pomoci prainternetu bylo už samo o sobě zázrakem.

Vracíte se k ní někdy i autorsky, ve smyslu „dneska bych to napsala jinak“?

Já patřím k těm autorům, co po sobě knížky nečtou, nedávám to. Jakmile je kniha venku, už se k ní nevracím. Bylo by to zbytečné týrání a rvaní si vlasů. Jasně, že bych po dvaceti letech, ale i třeba jen po půl roce, spoustu věcí napsala jinak. Vyjádřila lépe, něco vynechala a něco přidala. Jako se děti učí chodit, tak se spisovatel učí psát, zraje a zlepšuje se. Za dalších dvacet let se budu stydět za to, jak píšu dnes. Proto je vždycky děsivé, když slyším, že mě nějaký čtenář právě „objevil“ s mou poslední knížkou a teď se chystá vrhnout na ty předchozí. To by mělo být zákonem zakázáno. :)

Jako další vyšla série Upíří storky, která je určena dětským čtenářům. Co vedlo k tomu, že jste se vrhla na psaní knih pro děti?

Stále ten můj stud. Ještě pořád jsem si říkala, že se necítím být dost „velká“, abych mohla psát knihy pro dospělé. Člověk sotva dokončil školy a život byl ještě jenom jedna velká hra, začala jsem s hudebními kapelami objíždět svět jako manažerka, učila se jazykům, objevovala mentalitu jiných zemí, neměla jsem to dospělácké nastavení mysli. Ale psát jsem chtěla. Takže výběr byl jasný. Dětské publikum. I tak jsem se do dětských knih snažila potají nacpat moji milovanou historii. Takže ano, jsou to knížky o upířích kamarádech, ale nechala jsem je cestovat světem i časem, dostanou se například do bitvy u Stalingradu nebo sledují stopy Marca Pola…

Teď už nepomýšlíte na napsání dětské knihy?

Což o to, já bych psala, ale děti ještě čtou? Moc mě to snění a absolutní svoboda bavily. Žádné rešerše, žádné hledání pramenů, korektury historiků… A když něco není logické, nevadí. Je to přeci svět plný kouzel a nadpřirozena. Ráda bych se k příběhům pro děti vrátila, ale mám pocit, že je to jako být kovářem koňských podkov v době objevu spalovacích motorů…

Další kniha Podvod zlatého faraona je trochu z jiného soudku (historický román s detektivní zápletkou). Nejenom s ohledem na předchozí knihy, ale i na ty, které po ní následovaly. Jaká byla inspirace tady?

P.Klabouchova 1(1)(1)Tahle kniha je takové moje miminko. Velká láska, už od malička. Vždycky jsem snila o tom být archeoložkou (můj dětský hrdina byl Indiana Jones) nebo se tedy aspoň stát policistkou. Prostě bádání, pátrání, odhalování. To mi zůstalo dodneška. Jenže pak šel můj život jiným směrem, doma mi řekli, že místo přehrabování se v zaprášených mrtvolách nebo v mrtvolách čerstvých bylo by možná lepší o nich jenom psát.  A já skončila u novinařiny, i když ve svých knížkách ráda míchám všechny tyto profese. Láska ke starověkému Egyptu mi zůstala. A kniha Podvod zlatého faraona je moje nejvymazlenější. Jen si myslím, že ji ocení pouze stejně „postižení“. Není to žádný akční krvavý thriller, snažím se čtenáře vtáhnout do magické atmosféry velkých archeologických objevů před sto lety, do světa vědců, kteří byli někdy více vykradači hrobek než archeology, a světa vykradačů hrobek, kteří byli zase někdy více strážci dávných časů než obyčejnými zloději.

V roce 2020 vyšel titul Anglická zahrada. Tehdy jsem vás čtenářsky objevila i já sama a popravdě – docela jsem „čučela“, že píšete o něčem takovém (kniha líčí dramatické pátrání po dvou zmizelých chlapcích a je inspirována skutečným příběhem). Kde jste příběh objevila a co vás přimělo ho použít pro zpracování knížky?

V té době jsem žila delší dobu v Itálii, mám tam jednu ze svých „základen“. Tam se také příběh ve skutečnosti odehrál. Jak se může kniha zdát až neuvěřitelně krutá, bohužel je v ní opravdu málo mojí fantazie. Vycházela jsem čistě z faktů, jen jsem půjčila svůj hlas obětem. A to doslova. Kniha je psaná jazykem desetiletých chlapců ze sociálně i intelektuálně slabšího prostředí, takže hodně dětsky. To schválně, aby ta zbytečná krutost našeho dospěláckého světa vynikla v kontrastu s čistou dětskou duší. Jako novinářku mě příběh těchto dvou chlapců srazil na kolena. Itálie je v posledních letech silně fascinována zločinem, až patologicky. Veškeré televizní kanály mají své vlastní programy o zločinech, které jsou uváděny v hlavních vysílacích časech, některé z nich i tříhodinové, několikrát v týdnu. Z vrahů i rodin obětí jsou nechtěné mediální hvězdy, každý si chce urvat svou chvilku slávy na obrazovce i jen kvůli tomu, že třeba s obětí kdysi chodil do školy. Dokonce vznikla nová televizní role, tzv. Opinionista (v překladu Názorář), tedy někdo bez jakéhokoliv potřebného vzdělání, například zpěváci nebo hvězdičky reality show. Ti pak navštěvují pravidelně tyto programy a předkládají své „lidské“ názory na případy, na to, kdo by mohl být viníkem. Hrůza! Tenkrát zmizeli v jedné vesničce dva malí chlapci, bratři. A začala mediální show. Nejdřív za to mohla určitě matka. Pak její přítel. Nakonec otec. Měl přece tak ledové oči. Nepříjemný pohled. Byl pořád dokonale oholený, takhle se otec ztracených dětí nechová. Vláčeli je všechny bahnem, jeho odsoudili za vraždu synků, aniž by měli těla… No a všechno pak bylo tak hrozně jinak. To už prozrazovat nebudu. Nejsmutnější je, že se nikdo z novinářů ani z publika neponaučil. Jede se dál, další lynč, další divácky úspěšné zločiny. Tenkrát jsem s novinařinou sekla.

 

… pokračování příště…

Zdroj fotografií: Svinenské čtení (tým Svinenského čtení), Marco Mendess

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePodvod zlatého faraona

Klabouchová, Petra

XYZ, 2019

zobrazit info o knizeAnglická zahrada

Klabouchová, Petra

XYZ, 2020

zobrazit info o knizePrameny Vltavy

Klabouchová, Petra

Host, 2021

zobrazit info o knizeU severní zdi

Klabouchová, Petra

Host, 2023

zobrazit info o knizePrameny Vltavy

Klabouchová, Petra

Audiotéka.cz, 2021

zobrazit info o knizeNa plný koule
Historky z rockového podsvětí, které si vychutnáte až do dna

Klabouchová, Petra

Motto, 2023

zobrazit info o knizeUpíří storky – Nebezpečná výprava

Klabouchová, Petra

Fragment, 2014

zobrazit info o knizeUpíří storky – Prokletí upírů

Klabouchová, Petra

Fragment, 2014

zobrazit info o knizeUPÍŘÍ KRONIKA – Cesta do minulosti

Klabouchová, Petra

Fragment, 2008

zobrazit info o knizeUPÍŘÍ KRONIKA – Prokletí upírů

Klabouchová, Petra

Fragment, 2008

Napsat komentář