Knihu Slunečné dny a mořský vánek od autorky Carole Matthewsové vydalo nakladatelství Cosmopolis.

„Užijte si dovolenou.“ Řidič naskočí zpátky do svého vyhřátého auta a zmizí. Zůstanu stát v přístavu opuštěná.
Dovolenou bych to zrovna nenazývala.
Pořádně se na Billovu loď zadívám. Tak tohle teď bude na nějakou dobu můj domov. Pojmenoval ji Slunečné dny a zvolil pro ni krémovou a šedou barvu. Je vidět, že zdlouhavou a poměrně nákladnou renovaci dokončili teprve nedávno. Navzdory tomu, že se dnešní den své pochmurné nálady jen tak nevzdává, tady se všechno blýská novotou. Bratr na svém posledním projektu očividně nešetřil, přesně, jak je jeho zvykem. Teď je ale pochopitelně příliš zaneprázdněný na to, aby se přijel na konečný výsledek podívat sám, a tak budu prvním návštěvníkem já.

Když se tak kolem sebe rozhlížím, musím uznat, že se mi tu moc líbí. Určitě tady budu spokojená – výraz šťastná bych si asi použít netroufla. Neříkám, že by se mi hned nějak výrazně ulevilo, ale zbavila jsem se aspoň částečně té tíhy, která se mi usídlila na srdci a v hlavě. Možná k tomu vážně stačí jen čerstvý mořský vzduch a pár kousků kvalitního designového nábytku. Už to bude pěkná řádka let, co nebydlím sama bez přítomnosti jiné osoby v domě. V tomhle případě vlastně na lodi. Jediné, co tady uslyším, bude uklidňující a hypnotizující šplouchání vln o trup lodi. Třeba bych tu mohla znovu nalézt ztracenou chuť žít. Bůhví, jaký půvab skýtá absolutní samota.

Idin kamarád Ned Haddon je v zadní části své lodi. Zrovna zaútočil na špalek dřeva a přesně podle mého odhadu k tomu účelu používá motorovou pilu. Navzdory chladnému počasí má na sobě jen bílé tričko a tmavé kalhoty, chrániče na uších a ochranné brýle. Vypadá, že je vysoký a má široká ramena, ale víc na tu dálku odhadnout nedokážu.
Takhle to dál nejde. Tohle už je moc.
„Hej, vy tam!“ křičím z plných plic a snažím se upoutat jeho pozornost, ale marně. S chrániči na uších a přes nervy drásající hluk motorové pily nemám šanci, aby mě uslyšel. Do háje.
Jestli si jen připravuje dřevo do kamen, nemělo by mu to trvat moc dlouho. Jenže když ho chvíli pozoruju, dojde mi, že z toho kusu dřeva spíš něco vyřezává, než aby z něj dělal polena. Jsem dost bystrá na to, abych pochopila, že všechny ty kusy dřeva na jeho lodi jsou vlastnoručně vyřezané. Když mi o něm Ida říkala, že je to umělec, představovala jsem si pěkné akvarelové malby přímořských výjevů. Omyl. Bohužel. Tenhle chlapík se věnuje té nejhlučnější formě umění, jaká vůbec existuje. Takové já mám štěstí.
Z nějakého důvodu z něj nemůžu spustit oči. Jeho tělo se při práci pohybuje ze strany na stranu, téměř jako by to byl nějaký pomalý tanec, a přestože mě hluk pily irituje, jsem tím pohledem fascinovaná. I její vrčení nakonec najde svůj rytmus, a kdybych měla na uších nasazené chrániče, možná by se mi zdál celkem uklidňující. Dívám se, jak se z kusu dřeva začíná rýsovat tvář. Třísky a piliny létají do všech stran a některé z nich končí v moři. Ze dřeva vytváří ženský obličej. Sleduju, jak tvaruje její tváře, oči, ústa. V tom, jak se zhmotňuje pod jeho rukama, je téměř cosi smyslného. Používá motorovou pilu stejným způsobem, jakým by jiný umělec používal štětec. Stroj, který drží v ruce, není klasická motorová pila, ale zdá se mnohem lehčí a kompaktnější, a je zjevně určena právě pro tento způsob použití. To ale pořád nic nemění na skutečnosti, že je až proklatě hlučná. I přesto mě jeho práce fascinuje. Je zřejmé, že má talent, a zajímalo by mě, jak dlouho už se tomu věnuje nebo jak s něčím takovým začal. Málokdo by asi považoval motorovou pilu za tradiční nástroj umělce.
Nakláním se přes zábradlí a zírám na něj dolů a vtom se otočí a zachytí můj pohled. Umlčí svůj nástroj, zvedne si ochranné brýle a sundá chrániče z uší. „Ahoj!“
„Ahoj!“ zamávám. To musí být ten samý chlap, kterého jsem viděla v přístavu na paddleboardu, probleskne mi hlavou. Kdy to bylo? Včera?
Při bližším pohledu musím uznat, že vůbec nevypadá špatně. Delší, karamelově hnědé vlasy, které mu rámují obličej, vypadají, jako kdyby je měl vyšisované léty strávenými na sluníčku. I dobronzova opálená pleť naznačuje, že musí trávit hodně času venku. Má štíhlou postavu a svalnaté paže a vypracované svaly se mu rýsují také pod oblečením. Tipla bych si, že bude o něco mladší než já, možná kolem třicítky. V obličeji vypadá mladě a bezstarostně.

Můžete si prolistovat celou ukázku.

O autorce

Britská spisovatelka Carole Matthewsová je uznávanou autorkou románů pro ženy. Její smysl pro humor a romantiku si získal nespočet čtenářů po celém světě a díky tomu se její knihy pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách žebříčků nejoblíbenějších titulů. Svou spisovatelskou dráhu zahájila účastí v soutěži Writing Magazine, kterou vyhrála. Poté absolvovala spisovatelský kurz a napsala svou prvotinu Setkání na osmém nástupišti, která jí okamžitě byla vydána. Od té doby píše pravidelně dvě knihy ročně a jak sama říká – to, že může pracovat z domova, ji velmi baví. Znát může např. romány Čokoládový klub, Letní snění, Zabouchnutá do tebe či Jediná cesta vede nahoru.

Zdroj informací: Knihy Dobrovský

Cosmopolis vznikl v roce 2015 jako značka Nakladatelského domu Grada specializovaná na široký výběr kvalitní světové i české krásné literatury různých žánrů. Knihy s logem Cosmopolis napovídají, že čtenář drží v ruce beletristický titul, který i nadále udržuje vysoké standardy kvality. Logo nové značky v sobě nese více významů: hřbety stojících knih, živoucí město i rytmus. Značka tady přináší svým čtenářům knihy z celého světa a drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů a stylů ostatně ilustruje nejen logo, ale i motto redakce beletrie – KNIHY PLNÉ EMOCÍ.

Související knihy

Matthewsová, Carole

Cosmopolis, 2022