Přečtěte si předchozí část!

Kolem plotu, kudy šel včera s Machovou. Ale když dojde na roh, kde Machová odběhla, nepokračuje rovně k domovu, ale odbočí stejným směrem jako předchozí den Machová. Kolem několika bloků paneláků dojde k městskému parku. Je to kousek od gymplu, ale ještě nikdy tam nebyl. Z mírného kopce prochází úzkou stezkou březovým hájkem. Stezka se stáčí hustým porostem keřů, za kterými začíná zelená louka. Když na ni vyjde, ztuhne. Hned proti němu jde Pártlová s Havlíkem. Ten ji drží kolem ramen. Pártlová se tváří znuděně, ruce má zastrčené v kapsách. V závěsu za nimi tři spolužáci, kteří byli s Havlíkem na záchodě, když Sluku srazil na zem.
„Ááá, pan Sluka!“ vykřikne pobaveně Havlík. „V parku? To není možný. Ty nejsi u maminky a nedržíš se jí za sukni? Ty neklečíš v kostele a nemeleš furt dokola ,Panenko Maria, dej mi prosím do mozku aspoň jednu normální myšlenku‘? Ty nesedíš doma a nešprtáš se?“
Havlík i kluci se rozchechtají. Pártlová nehne brvou, nezmění otrávený pohled. Žvýká žvýkačku, jako by to byla nejdůležitější věc na světě. Ruce pořád v kapsách.
Sluka stojí skoro v pozoru, je rudý a mlčí.
„Ty vole, Sluko, jak jsi sem kurva moh dojít? Dyť tady nejsou ani obrubníky, ani dlažba! Že ty máš v tom baťůžku kus obrubníku?“
Smích kluků je slyšet snad až na sídliště. Pártlová jen žvýká a dívá se do dáli.
Sluka udělá krok zpět a chce zmizet na cestičce, ale to už vedle něj stojí Koryťák a říká: „Když Pártlová mrdala s Havlíkem, měl ho tak malýho, že jí musel dodělat rohlíkem.“ Sluka vyvalí oči, vzpomene si na povinné hodiny plavání v prváku. Na Havlíkovo vypracované tělo a velké nic v rozkroku. Nikdy se do těchto míst nikomu nedíval, ale tohle nešlo přehlédnout. Ta dokonalá postava a takový malý korkový špuntík. Všichni to museli vidět! Ale jak to může vědět Koryťák? Ten na plavání přece nechodil? Ale trefil to přesně. Havlíkovi nohsledi vyprsknou. Havlík se po nich zlověstně podívá. Hned ztichnou. Ale nejhorší je, že vyprskne i Pártlová. I na ni Havlík hodí zlý pohled, tak také ztichne. Ale už je to venku. Teď je úplně rudý Havlík. Sevře rty a pěsti a jde směrem ke Slukovi. Sluka se podívá na Koryťáka, ale ten je pryč. Pomalu začne ustupovat a dívá se na Havlíkovy sevřené pěsti. Má z nich obrovský strach. Pártlová chytne Havlíka za rameno: „Nech ho, dyť je to ubožák, nestojí ani za ránu.“
Havlík se jí vytrhne a udělá další krok vpřed: „Sundej si brejle! Dělej!“
Pártlová vyběhne a postaví se před Havlíka: „Neblázni, dyť ho zabiješ, dáš mu jednu ránu a von lehne. Je to debil, chápeš? Debil. Nestojí za žádný potíže. Nemá to v hlavě v pořádku. Stejně ho za chvíli zavřou do blázince. Ser na něj!“
Havlík vydechne.
„Zmiz, zmrde!!“ zařve a Sluka pádí domů.

Další den vyjde Sluka z jídelny a hned uvidí za plotem Machovou. Ta se usměje a zamává na něj. Sluka nezmění výraz, jen také opatrně zamává a vyrazí vpřed. Po několika krocích úplně strne. Uvědomí si, že vyšel a vůbec nezkontroloval obrubníky. Rychle se rozhlédne a trochu se uklidní, když zjistí, že jsou na stejných místech jako včera. Nejkratší cestou k nim zamíří a podél nich dojde až k Machové. Ta se usmívá.
„Ahoj, tak co, máš básničku?“
„Ahoj, mám,“ odpoví Sluka a pomalu sahá do zadní kapsy.
„Počkej,“ řekne Machová, „tady ne. Víš co, půjdeme támhle za ty paneláky. Tam je pískoviště a lavičky, tam teď nikdo nebude.“
„Tak jo,“ přikývne Sluka a jdou. Cestou Machová vypráví Slukovi, jak včera byla s rodiči v divadle a jak to bylo hrozné. Sluka pozorně poslouchá, přikyvuje, občas se i směje, ale nic neříká.
Uprostřed paneláků opravdu nikdo není. Pískoviště je zarostlé a na houpačce chybí sedačky.
Machová si sedne na lavičku a řekne: „Chceš mi ji říct, nebo si sedneš vedle mě a přečteme si ji spolu?“ Sluka se zamyslí: „Tak já bych ti ji řek.“
Machová se usměje: „Tak to je skvělý. Nemůžu se dočkat.“ Narovná se na lavičce a dívá se upřeně na Sluku. Ten chvíli přešlapuje a pak pomalu začne:

Chvilka lásky 

Hladím tvé vlasy,
objímám útlé boky
dotýkám se hebké kůže
nemohu se tě nabažit
tolik něhy a míru
rozplývám se v teple tvého těla
nechám se hladit tvými dlaněmi
tisknu se k tvým prsům
naše životy se protínají a zvolňují svůj běh
svět je jen zbytek včerejších dnů…

Když Sluka domluví, Machová mlčí. Po chvilce pomalu řekne: „Tedy, Sluko, to je krása!“
Vstane z lavičky, dojde ke Slukovi a dá mu pusu na tvář. Sluka je červenej jak rak. Stojí, dívá se do země a ani se nehne.
„Můžu si ji ještě jednou přečíst?“ zeptá se Machová.
„Jo, jo, jasně.“ Sluka vyndá z kapsy přeložený papír a podá ho Machové. Ta si sedne zpět na lavičku a čte si básničku znovu a znovu.
„Jestli chceš, můžeš si ji nechat, já si ji pamatuju,“ řekne Sluka pomalu.
„Fakt?!“ vykřikne Machová. „Tak to mám velkou radost. Díky, moc díky!“
Pak jdou spolu domů. Celou cestu si povídají a Sluka vůbec nekontroluje obrubníky. Když přijdou před vchod, kde Sluka bydlí, Machová se zeptá: „A to máš jen tuhle básničku, nebo jich máš víc?“
„No, ještě jednu mám tak nějak v hlavě, ale zatím jsem ji nenapsal.“
„A napíšeš ji?“
„Napíšu. Určitě.“
„Je zase o lásce?“
„Jo, je o lásce.“
„A zase mi ji přečteš?“
„Jo, přečtu.“
„A kdy?“
Sluka se zamyslí, vzpomene si, že příští čtvrtek má máma setkání katolických žen.
„Třeba příští čtvrtek.“
„Až?“ vyhrkne Machová, ale pak dodá, „no, nevadí, tak příští čtvrtek, těším se!“ Usměje se a odchází domů. Sluka stojí, dívá se za ní, chtěl by říct „také se těším“, ale to ze sebe nedostane.

Zbyněk Mrvík

Autor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

Související knihy

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022