Na sklonku října 2021 vydalo nakladatelství Cosmopolis, člen skupiny Grada, knihu Anny Moricové Deníček psychiatričky aneb Pro (d)uši neslyšíš.

Po této vpravdě neobvyklé publikaci jsem sáhl ze dvou důvodů. Dílem z posedlosti knihami vzešlými z per a klávesnic skutečných lékařů, dílem z mylného předpokladu, že autorku znám. Jak jsem se mohl v onom druhém bodě splést? Snadno. Není neobvyklé psát o svých medicínských zkušenostech pod rouškou autorského pseudonymu. Dokonce taková volba dává v mých očích obrovský smysl. Skoro jako když bývalý kriminalista ukrývá svou identitu pod smyšlenými jmény, aby mohl dát ve své literární tvorbě průchod svobodnějšímu sdílení vlastních zkušeností. Nicméně brzy se ukázalo, že Anna Moricová se rozhodla své pravé jméno neskrývat. Což zároveň znamenalo, že se neznáme (ale to je samozřejmě nepodstatný detail).

Deníček psychiatričky se ve všech ohledech liší od jiných „lékařských“ titulů, s nimiž jsem vás během posledních let seznamoval. Nehemží se bezpočtem historek o pacientech, jako třeba prvotina Adama Kaye Bude to bolet, doktore?, ani náhledy do ordinace praktika jako v knize Maxe Skittla Další prosím: Pravdivé příběhy z lékařské praxe, a dokonce nenabízí ani moudrost založenou na desetiletích zkušeností, jako u Jity Hrubanové v její práci Paní doktorko, co vy na to? Místo toho Anna Moricová otevírá, velice odvážně, okna svých vlastních vzestupů i pádů, představ i zklamání, jež ji doprovázela po cestě k práci na psychiatrické klinice.

Tento drobný dvousetstránkový svazek téměř kapesního formátu (myslím, že do kapsy lékařského pláště by se snadno vešel) nese už na titulní stránce poznámku, že vychází ze stejnojmenného blogu. V tom nás ostatně autorka utvrzuje i v „Úvodu“. Navíc přidává přání, za které ji musíte milovat. Doufá, že svou otevřeností pomůže i těm, kdo se možná zrovna dostávají do životně vypjatých situací. Třeba ukázkou, jak ve svých údělech nejsou sami. Že po stejných nebo alespoň podobných cestách už kráčel někdo před nimi. A zvládl(a) to. Stejně jako to dokážou oni.

Už první část datovaných příspěvků shrnutých v bloku s názvem „Studijní léta“ zaujme mimo jiné i tím, že studium medicíny nepředstavuje nekonečný mejdan, jak se může zdát třeba po přečtení Bílých baronů Jiřího Kučery. Stejně tak ale od lékařské fakulty nečekejte nálož bezbřehé moudrosti, ze které budete během své praxe na věky čerpat. Zjistíte totiž, že absurdity a lpění na překonaných zvyklostech se nevyhýbají ani svatostánku vzdělání a vědy, z něhož mají vycházet ti, kdo pečují o zdraví svých bližních.

Po krátkém „Mezidobí“ následuje hlavní nálož zkušeností a sdílených postřehů. Blok „Psychiatrička“ zahájíte poznáním, že ani titul MUDr. člověka po nástupu do praxe neochrání před nezbytným školením bezpečnosti práce a požární ochrany. Ale nebojte se, humoru si užijete dost a dost. Třeba při četbě vzorku oblíbených překlepů, špičkových přebreptů a pochopitelně i během líčení situací, které všichni důvěrně známe. Jak na vás třeba působí cedulka „Neklepat“?

Otevřeně přiznávám, že na styl i obsah Deníčku psychiatričky jsem si musel chvíli zvykat. Ne se vším jsem byl připraven souhlasit, ne všemu jsem byl schopen porozumět. Tím vůbec neříkám, že by s textem bylo něco špatně. Naopak. Fakt, že kniha vyvolává širokou škálu emocí, svědčí o tom, že bude úspěšná. Tato publikace totiž nemá jen pobavit. Jejím hlavním úkolem je přimět vás k zamyšlení. Možná tuto cestu původně nesledovala, ale rozhodně k ní dospěla. Ode mě má tedy jedničku. Místy i s tou pověstnou hvězdičkou a možná i podtrženou.

Hledáte-li knihu, která vás pobaví i poučí, u níž si odpočinete, ale zároveň vás donutí přemýšlet, pak s Deníkem psychiatričky nejspíš neuděláte chybu. Díky svému pojetí a formě deníkových zápisků ji navíc nemusíte zhltnout jedním dechem (jako já), ale můžete si ji dávkovat postupně. Můžete se k ní vracet. Jako k celku. Nebo jen k vámi oblíbeným pasážím. Zkrátka, jak zrovna budete potřebovat.

Související knihy

Moricová, Anna

Cosmopolis, 2021