Jak Švédsko potkalo Vicky, Lauru a Annu, 3. díl: Rasismus

Opatrilova_Svedsko3
Jak rasismus potkal Vicky.

Přečtěte si předchozí část!

Vicky si myslí, že všechno na planetě Zemi je živé. To, že si myslí, že živá jsou zvířata nebo stromy a rostliny, je ještě celkem běžné. Ale Vicky si někdy myslí, že i auta, kameny, plyšová zvířátka a někdy i prázdné skořápky od mušlí mají duši. Nějakým způsobem. Takže když jde o lidi, má Vicky celkem jasno. Dokud člověk v jejím okolí

  • A) nezabijí jiné lidi,
  • B) nekope do koček a psů,
  • C) nesnaží se udělat z jejího lesa golfové hřiště,
  • D) není rasista,

má podle Vicky stejnou hodnotu jako ona sama (zjednodušeně řečeno). Vicky nemá ve svém pojetí lidstva úplně jasno, ale v čem jasno má, je to, že barva o ničem nerozhoduje. Tedy skoro o ničem. Všeobecně vzato jsou černé kočky vždycky o něco ustrašenější než ty jiné barvy. O lidech podobné tvrzení nedokázala dosud potvrdit.
Takže když Vicky potká rasismus, trochu ji to zaskočí.
Stane se to v práci, kterou zrovna dostala. Jezdí autobusem s turisty a vypráví jim o Stockholmu. Turisté přijedou na obrovské lodi a potom vlezou do další klícky, tentokrát do autobusu, a nechají se znovu vozit. Znovu poslouchat, co jim o městě, které vidí, říká někdo jiný.
V tom autobusu potká rasismus. Vypadá jako postarší anglická dáma se smyslem pro humor, která cestuje s jinou dámou, co má svetr s potiskem majáků. Ta, když do autobusu nasedá, poznamená, že se tam možná všichni ani nevlezou, když v něm jede i tolik rodin s dětmi, a hlavou pokyne směrem k velké skupince Indů, kteří nasedají jako první. „Jestli se každé dítě počítá jako cestující, tak určitě ne!“ uchechtne se a přidá ke svému tvrzení ještě ten výraz.
Vicky ten výraz neumí správně popsat. Je to prostě ten výraz. Je to ten výraz, když řekneš o někom, kdo je jiné barvy pleti, že je nezaměstnaný, a ten výraz nemáš, když řekneš to samé o bělochovi. A je to ten výraz, co za necelou hodinu vidí i na ženě ve středním věku, která se narodila v Kanadě a která ten výraz vrhne na indického chlapce, který si omylem sedl na její místo, když odešla na záchod. Ona totiž neřekne, že tohle je její místo a jestli si může odsednout, ona má jen ten výraz a potom trochu zlý tón. Takový ten tón, jako když mluvíme s někým, o kom si myslíme, že nemá všech pět pohromadě. Ten tón a ten výraz, co má ten, kdo se baví s někým, kdo není na jeho úrovni.
Vicky to překvapí. Hlavně proto, že je to během hodiny a jejího prvního dne v práci už druhý člověk s tím výrazem a z úplně jiné země než ten první.
Celý ten okružní výlet se úplně nepovedl. Z autobusu měli být turisté přeloženi na výletní loď, která byla moc malá, a navíc příšerně pršelo, takže lidé nejen že nic neviděli, ale ani si neměli kam sednout. A když okružní jízda skončí, přijde k Vicky muž kolem čtyřicítky, který pochází z Anglie a stěžuje si. „Nebyl to dobrý nápad, dávat nás do jedné lodi dohromady s těmi rodinami,“ říká a pohrdavým pohledem vrhne směrem k indické skupince. A Vicky ho vidí znovu, ten výraz. Rasismus. Už potřetí jí přichází do cesty.
Po práci si Vicky myslí, že lidé, co přijíždějí do Stockholmu v těch velkých lodích, jsou nejspíš úplně bez fantazie, a ještě ke všemu nebezpeční. Nebezpeční, protože si myslí, že jsou něco víc kvůli svojí barvě pleti. Ne snad kvůli tomu, čeho dosáhli nebo jak se chovali, ale prostě proto, že jsou bílí a mluví potichu. To ji děsí, a navíc je to pro ni nuda.
Cestou domů Vicky uvažuje, jestli ten výraz souvisí i s tím, že ty bílé nebo šedé kočky, co jsou v kočičím útulku, kam po práci chodí vypomáhat, to mají vždycky lepší, že si je vždycky někdo vezme spíš než ty černé, co syčí a koušou.

Opatrilova_Svedsko3b

Zdroj: Canva

… pokračování příště…


Veronika Opatřilová

Veronika OpatrilovaMiluje pečení sušenek a vůni kardamomu, chodí denně do lesa a má jednu kočku, i když by jich rozhodně chtěla víc. Škola ji nikdy nebavila, ale bavily ji jazyky, proto pracuje jako překladatelka ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas na blog Sverige.cz o Švédsku, občas povídky a hodně romány. Myslí si, že nejlepším místem pro život je ostrov, jakýkoli, protože kamkoli se člověk podívá, všude uvidí moře.

Její románová prvotina Ostrov žije vyšla v lednu 2021 v nakladatelství Pointa.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeOstrov žije

Opatřilová, Veronika

Pointa, 2021

Napsat komentář