Je to přesvědčení, že člověk je pán tvorstva? Nebo je to nezlomné smýšlení, že díky moderním technologiím je člověk právě ten jeden vyvolený, který stojí na žebříčku nejvýš? Nebo je to jednoduše proto, že dnešní člověk už není tak spjatý s přírodou jako jeho předci?
Tak schválně. Kdy naposledy jste vyšli jen tak třeba do lesa? Pojďte se mnou, nic to není. To se jen stanete nezávislým pozorovatelem a užíváte si léčivé účinky přírody.
Teď v zimě je v lese až posvátné ticho a klid. Ale jen zdánlivě. Při soustředěném pozorování zjistíme, že i když příroda odpočívá, stále to v ní žije.
Například minulý víkend: Kráčím po lesní cestě, která je pokrytá směsí sněhu a ledu. Při každém došlápnutí slyším lehce křupavý zvuk, který vydávají mé boty při setkání se sněhem. V tichu, které panuje kolem, mě ten zvuk téměř ruší. Zastavím se. Najednou zjišťuji, že jsem dělala příšerný hluk, přes nějž jsem nemohla slyšet, potažmo vidět, všechno dění.
Stačí se zastavit a zvednout hlavu. Slunce svítí, je jasná obloha. Stromy jsou obalené jinovatkou. Ze stromu přede mnou spadne zbytek sněhu. Zaostřím a vidím veverku, která skáče z větve na větev. Asi si všimla nevítaného hosta, protože dvěma skoky přiskočila k dutině stromu, kde se schovala. Přímo nade mnou se ozve duté klepání. Podívám se vzhůru a vidím strakapouda při práci. V křoví, které lemuje lesní cestu, poletují sýkorky a snaží se vyzobat vše, co se dá.
A ta vůně… Svěží a dokonalá, co čistí hlavu od přebytečných myšlenek. Ne, to není klišé, to je fakt.
Pobyt v lese nebo kdekoli v přírodě mě nabíjí novou energií. Věřím, že nejsem sama, jistě je nás takových hodně.
Ale bohužel jsou i tací (a já chci věřit, že jich není většina), kteří nebyli v lese celý rok. Že by jim to televize, mobily, počítače, tablety, nedovolily? Není čas, je nejčastější výmluva. Rozuměj: není čas, protože musím na sociální síti sdílet, jakou mám náladu, co jsem měl k snídani a pšššt (to je tajné), jaká byla ráno stolice.

Zkusme vidět na dnešní koronavirové době to pozitivní (ale ať to není test na covid). Nesledujme denní přírůstky nakažených ani vrtochy naší milé vlády a pojďme od toho všeho na chvíli pryč. Třeba je současná pandemie jen volání přírody, která nás chce přivést zase zpátky k sobě. Abychom se my, lidé, znovu stali její součástí v pravém smyslu toho slova. Možná nám dává poslední šanci (jakou ještě jinou!) najít cestu, ze které jsme sešli.
Prosím, chraňme ji. Zaslouží si to, protože nám vždy nabídne konejšivou náruč klidu a míru. Pokud ji ovšem my, lidé, nezničíme.

A ještě douška na závěr. Vedla jsem své děti ze školy/školky a cestou jsme viděli dva asi desetileté chlapce. Šli zkratkou přes zatravněnou plochu se vzrostlými i nově vysázenými stromy. Popíjeli mléko z krabičky s brčkem. Když dopili, bez jakéhokoli studu, řekla bych téměř automaticky, pohodili prázdné krabičky na zem. Zavolala jsem je k sobě a upozornila je, že jim něco upadlo. Tvářili se nechápavě, a jeden z nich dokonce zapíral, že „to já nebyl“. Ale druhý kluk se lehce začervenal, krabičky sebral a vyhodil.
Nechci si hrát na moralistu, ale já proti tomu prostě budu bojovat, nenechám to tak! I kdyby má snaha přispěla k tomu, že alespoň ten jeden konkrétní kluk už nebude znečišťovat přírodu odpadky, stojí mi to za to.
Já vím, trochu delší douška. Tak teď už tedy howgh, domluvila jsem.

Sandra Rokosová

Sandra Rokosová od dětství miluje knihy, jejich vůni i příběhy ožívající na jejich stránkách.
Jednou ji napadlo, že by se mohla přihlásit do zrovna probíhající soutěže Česko hledá spisovatelky. Asi to byl dobrý nápad, protože se stala jednou z pěti vítězek. Výhrou v soutěži byla smlouva na sepsání internetového románu na pokračování. Napsala tedy svůj první román Vlny života.
Řekla si, že bude psát dál, a vznikla z toho kniha Přišel jsi, když venku pršelo, která vyšla v únoru 2021 v nakladatelství Naše vojsko.
Nepolevuje, v současné době píše další knihu.
Má dvě děti, které jsou pro ni nevyčerpatelnou studnicí nápadů, lásky, smíchu a inspirace.
Více informací o autorce můžete najít na jejích stránkách.

Související knihy

Rokosová, Sandra

Naše vojsko, 2021