Počasí

Cechura_Pocasi
Počasí je věčné a stále nejběžnější konverzační téma. Mluví a píše se o něm nepřetržitě už od nepaměti. Má své vrtochy a některé jeho extrémy byly zaznamenány i v Bibli.

Dvě naše poslední povodně se nesmazatelně vryly do paměti národa. Povodně se měří stavem vody. Kupříkladu třicetiletá voda je stav vody v řekách, dosažený jednou za třicet let. Na další si musíte zase pěkně počkat. Jenže obě zmíněné povodně přišly několik let po sobě a byly více než stoleté. V Praze byla zatopena i část metra v centru města. Hladina Vltavy dosáhla i několik metrů nad svou původní úroveň. Vltava si však našla cestu i paradoxně pod Vltavu. Když pracovníci podzemní dráhy otevírali po opadnutí vody znovu stanici Staroměstská, našli na nástupišti pramičku i s rybářem. Voda ji vcucla dřív, než se zavřela protipovodňová vrata. Naskýtá se otázka, k čemu vlastně jsou. Vrátný byl zrovna na obědě.
Já mám s výstřelky počasí dvě zajímavé zkušenosti.
Když se po sametové revoluci otevřely hranice a mohli jsme začít všichni cestovat, začaly houfně vznikat četné cestovní kanceláře, které nabízely nové a nevšední zážitky. Ani moje rodina neodolala a vyjeli jsme do Itálie do kempu blízko Bibione. Zájezd byl na týden a spalo se pod stany. Byli jsme poučeni, že v červenci si tam není nutno brát na spaní nic než prostěradlo. Noční teploty málokdy klesnou pod třicet. Denní teploty na pláži dosahovaly ke čtyřiceti ve stínu a nebyl tam žádný stín. Na slunečníky jsme tenkrát ještě neměli. Člověk ležel celý den na dece, po cestě do moře si spálil nohy o vřelý písek a na dvacet devět stupňů ohřáté moře ho také moc neosvěžilo.
Měl jsem s sebou malý nafukovací polštářek, původně pod hlavu. Využíval jsem ho jako bójku, na kterou jsem se v moři zavěsil. Hodiny jsem trávil jako naložená okurka ve slaném nálevu. Večeři jsem si nemusel solit, stačilo sousto otřít o hruď. Noc před odjezdem nás k ránu probudil nezvyklý chlad a podivný rachot. Vyhlédl jsem ze stanu. Všude bylo bílo. Copak v Itálii v červenci sněží? Nešlo o sníh, ale o kroupy. Deseticentimetrovou vrstvu. Ochladilo se na osm stupňů. Potomky jsem zabalil do prostěradel jako mumie, na hlavy jsem jim natáhl plavky a ráno jim postavil kroupoláka. Komu se podaří si přivést v létě od moře omrzliny?
Asi v roce 1979 jsem se s ženou a dvěma dětmi ve věku tří a čtyř let vypravil na hory. Bylo krátce před Velikonocemi, sněhu bylo ještě dostatek a březnové sluníčko slibovalo velmi pěkný zážitek. Jeli jsme do Svatého Petra. Auto jsme nechali ve Špindlu. Já si hodil batoh na záda, dvoje lyže na ramena a na bobech táhl děti. Jako neplacený a dobrovolný šerpa jsem vyrazil. Šipka ukázala cestu do kopce. Když jsme se na něj vyšplhali, šlo se asi kilometr po rovince. Byly dvě hodiny odpoledne. Za chvilku budeme na horské chatě, a ještě si stihneme zalyžovat. Asi po dvou stech metrech se setmělo. Prudký poryv větru mi odnesl čepici. Začalo sněžit. Nastala bílá tma. Nebylo vidět ani ň. Děti začaly plakat, vichr je srazil z bobů a ty zmizely v dáli. Bylo asi 14.30 a byli jsme asi 300 metrů od cíle. Připadal jsme si jako v písni Tisíc mil. U cesty byla nějaká budka. Ukryl jsem tam rodinu s nákladem a vydal se hledat nějaké obydlené stavení. Stavení tam byla spousta, ale nikde nikdo. Když jsem se chtěl dostat zpátky k blízkým, byl jsem v metr hlubokém sněhu. Jít se nedalo. Musel jsem si lehnou a do kopce doplavat. Šlo to pomalu a sníh jsem měl opravdu, ale opravdu všude. Když se mi to podařilo, vichr trochu polevil. Popadl jsem řvoucí děcka a manželku a odtáhl je do horské chaty. Těch 300 metrů jsme šli dvě hodiny. Majitelka objektu pro nás měla smetáček na ometení od sněhu a dotaz, co tam proboha děláme, když je vyhlášen horskou službou zákaz vycházení. Na pokoji bylo příjemné teplo a smrad. Chatařka vlastnila asi pět koček, které chodily vykonávat svou potřebu pod naše postele. Zabíjet by se mi je ani nevyplatilo. Jak známo, kočka má devět životů a já jen jednu trpělivost.

Cechura_Pocasi2


Daniel Čechura

daniel-cechuraDaniel Čechura je zubní lékař ve výslužbě a autor povídek ze života, které vydává v květnu 2017 ve sbírce Čeho se bojí zubař. Narodil se v Praze, vyrůstal na Žizkově. V Kutnohorsku, jeho oblíbeném kraji, tvořili nejlepší čeští spisovatelé, mj. Jaroslav Vrchlický, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský a nyní také sám Daniel Čechura. V roce 2009 vydal knížku pro děti Pohádkov, v současnosti připravuje k vydání její volné pokračování s názvem Školákov. Na podzim 2016 založil se synem rodinnou společnost Pohádkov s.r.o. a Galerii Pohádkov. Více informací naleznete na stránkách www.pohadkov.com.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeČeho se bojí zubař

Čechura, Daniel

Pohádkov s.r.o., 2017

zobrazit info o knizePohádkov

Čechura, Daniel

Agentura KRIGL, 2009

Napsat komentář