Po odehnání mušího hejna a stáhnutí nevábně vypadající slupky na mě čeká skvostná hostina.
Tři banány nasytí i hladovou ženskou.
Dva zbývající si beru do plátěné tašky, ještě se budou hodit.
V odpadu leží taky několik krásně zelených okurek. Octly se tu díky normám EU.
Jsou malé a křivé.
Okurky moc nemusím, ale balím je taky. Dá se z nich udělat kosmetická maska na obličej.
Dneska je můj den. Chystám se do kina.
Chodím pravidelně jednou za čtrnáct dní. Vybírám si filmy pro dobrou náladu.
Do sálu se vplížím až na druhou půlku, to už se nekontrolují lístky.
Po dobrodružném výletě si doma večer pustím rádio a za ušetřené peníze si u sklenky červeného vína tu první půlku prostě domyslím.
Někdy si dám i dvě skleničky. Do každé nohy. I když té chromé už to nepomůže.
Jo, nebyl to tenkrát žádnej happy end, ale už jsem si zvykla.
Invalidní důchod není na velký skoky, ale na skákání už jsem stejně stará.
Zrovna dneska mi je půl století. Dlouhé žití máme v rodině. Babička umřela 3 měsíce po oslavě svých stých narozenin.
Kdyby nebylo té autohavárie, byli by tu dneska se mnou všichni moji milí.
Osud rozhodl jinak.
Ještě, že nám tenkrát dovolili přestavit ten zahradní domek.
Kromě poplatků za elektřinu a vodu bydlím v naší krásné zahradě docela zdarma.
Ta zelená paráda plná květin a keřů je Erichova práce.
Tento rok je v jednom zákoutí plno hvozdíku. Tak krásný fialkový koberec jsem tu ještě nezažila.
Škoda, že už to Erich nemůže vidět.
Krájím okurky na malém prkénku a přemýšlím, jaká bude dnes večer ta moje filmová půlka.
Zatím se žádného ocenění nedočkala.
Muzikálový film „Tanec mládí“ mě na plakátu okamžitě zaujal.
Procházka hudebními styly a tanci od začátku dvacátého století až po současnost.
V nabídce jsou záznamy světoznámých kapel a sólistů.
Těším se na Drupiho a jeho písničku s Hanou Zagorovou.
Na „Setkání“ jsem tančila můj první vášnivý ploužák zakončený francouzským polibkem.
Já a Roman. Moc hezký. Moje první láska. Už taky není mezi živými.
Beru si prkénko s nakrájenou okurkou a usedám do křesla.
Plátek po plátku kladu chladnou zeleninu na rozpálený obličej a zavírám oči.
Plocha mého obličeje, 12 zelených koleček.
Studí jen chvilku.
Za zavřenými víčky přemýšlím, jestli tahle kůra má opravdu něco do sebe.
Moje tváře jsou většinou červené. Působím dojmem, že mám neustále zvýšenou teplotu.
Jak dlouho mám ty okurky nechat působit?
Krátce usínám, v rádiu mi k tomu pěkně vyhrávají.
Vzbouzím se zhruba po hodině. 10 okurkových koleček se mého obličeje drží jako pijavice.
Odpadly jen ty dvě z brady.
Před zrcadlem v koupelně si omývám obličej vlažnou vodou a pátravě pozoruji obě tváře.
Každopádně nevypadají hůř než před okurkovým experimentem.
Jsem spokojená a pouštím se do žehlení bílé halenky.
Je to moje „kinová“ blůzka.
Před mojí výpravou jsem vždycky nervózní. Chodím takhle na černo už dobrého půl roku.
Usedám si hned někde zkraje, docela vzadu, abych pozdním příchodem nezpůsobila rozruch.
Za mlada jsem jezdila na černo tramvají. Nikdy mě nikdo nechytil.
Ušetřené peníze jsem si ukládala do pokladničky.
Po jejím vyprázdnění jsem si koupila moje první boty na podpatku.
Teď už bych se na nich zabila.
Zamykám domek a kráčím na zastávku tramvaje. Jedna zrovna přijíždí.
Cvakám lístek a usedám na sedadlo. Buší mi srdce jako malé holce.
Tyhle nelegální výpravy jsou mým životním adrenalinem.
Vcházím do budovy a orientuji se krátkým pohledem na plakát.
Sál číslo 3.
Procházím dlouhou chodbou plnou pestrých obrazů.
Před vchodem do sálu sedí v křesle nějaký muž.
Dívá se přímo na mě.
Uhýbám pohledem a měním směr. Projít kolem něho nemám odvahu.
Změna plánu. Ve spáncích mi to pěkně tepe.
Zahýbám za roh, zastavuji se a prudce oddechuji.
Co teď?
Rozhoduji se pro návštěvu sálu číslo 5.
Nemám ponětí, co zrovna promítají, ale domů se mi rozhodně nechce.
Otvírám potichu dveře a soukám se dovnitř.
V sále je tma. Černota mě spolkne.
Mžourám do tmy. Nic se neděje.
Žádné promítání, žádní diváci.
Vstávám z měkkého sedadla a chystám se k odchodu.
V té chvíli se rozsvítí světlo. Ohromená strachem zůstanu sedět.
Ale jen docela malou chvilku. Instinktivně se sunu na druhou stranu řady.
Usedám na místo a doufám, že nikomu nepatří.
Sál se plní. Pozoruji lidi kolem a přemýšlím, jaký film na mě čeká.
Po dvaceti minutách reklamy se konečně dočkávám.
„Tanec života“ v plné délce!
Užívám si obou půlek a jsem štěstím bez sebe.
Večer na zahradě popíjím víno.
Nad kobercem z hvozdíku krouží několik světlušek.
Štěstí je jen muška zlatá.
Díky za hezké narozeniny.

Zuzana Zimmermannová

Narodila se v Brně roku 1965. Na Karlově Univerzitě vystudovala dálkově speciální pedagogiku a přitom sbírala zkušenosti v práci s postiženými dětmi a dospělými. Roku 1991 založila česko-německou rodinu. Od té doby žije v Norimberku a pracuje jako vychovatelka ve chráněné dílně. Čas od času má hlavu plnou kvítí a pouští se do psaní. V Německu vyšly její pohádky Andy a lázeňské povídky z Norderney. V češtině vydala pohádku Babička teď bydlí v nebi a její poezie byla několikrát zveřejněna v antologii Posvícení a v Divokém vínu. V nakladatelství Brána jí roku 2016 vyšla kniha Objížďka, soubor humorných erotických povídek, a v listopadu 2018 Sběratelka.

Související knihy

Zimmermannová, Zuzana

Brána, 2016

Zimmermannová, Zuzana

BALT-EAST, 2014

Zimmermannová, Zuzana

Brána, 2016

Zimmermannová, Zuzana

Brána, 2018