Inteligentní román z viktoriánského období

Nestvura-z-Essexu

Na březích Blackwateru se děje něco podivného. Domorodí vesničané zažívají jednu pohromu za druhou a všude panuje strach. Mnozí by odpřisáhli, že v noci slyšeli děsivé skřípění a viděli, jak se z vody vynořuje temná bytost…

V roce 2016 byla v Anglii uvedena Nestvůra z Essexu, v pořadí druhá kniha z pera autorky Sarah Perryové. Tento román se brzy vyšplhal na přední příčky prodejního žebříčku, byl nominován na řadu významných literárních cen a stal se britskou knihou roku. V překladu Michaely Konárkové jej v tomto roce vydalo nakladatelství Argo také u nás.

Příběh se odehrává v Anglii na vrcholu viktoriánské éry. Čerstvě ovdovělá Cora Seabornová se rozhodne vycestovat na venkov a opustit tak Londýn a spolu s ním i závoj přetvářky, do nějž se musela dennodenně zahalovat. Tam, oproštěná od drahých šatů, lesklého nábytku a přísných společenských konvencí, dává svobodný průchod svému pravému já. Společnost jí přitom dělá její syn Francis a věrná přítelkyně Martha.

Nové návštěvníky v Aldwinteru vítá místní pastor William Ransome se svou ženou Stellou a dětmi. Navzdory svojí naprosté odlišnosti se z Willa a Cory téměř okamžitě stanou velmi dobří přátelé. Ačkoliv pastor přistupuje poměrně skepticky k evoluci a novým poznatkům v přírodních vědách, snaží se logickým argumentům svojí přítelkyně naslouchat. Oproti tomu svéhlavá Cora nemá problém vyslovit svůj názor v otázce hříchu, odpuštění a vyššího principu.

Opřený o okenní římsu si Will zkoumavě prohlížel svého hosta a zamračil se. „To jsem opravdu tak zajímavý – setkala jste se vůbec někdy s nějakým duchovním?“
„Ach – omlouvám se – nezlobíte se?“ bránila se Cora. „Setkala jsem se s tolika duchovními, že už si to ani nepamatuji, ale vy mě překvapujete: to je vše.“
Pokrčil pomalu rameny. „Jste solipsistka, paní Seabornová – copak si skutečně nedokážete představit, že jsem si zvolil cestu, která se liší od té vaší, a jsem šťastný, že po ní kráčím?“
Ne, pomyslela si, ne, to nedokážu. (str. 174)

Střet rozumu a víry nejen prostřednictvím dialogů těchto dvou protipólů dokazuje, že viktoriánská doba nebyla pevně svázána náboženskými pravidly. Pomalými krůčky se do popředí začala dostávat věda. Vidíme to nejen v Cořiné slabosti pro Charlese Darwina a další v té době začínající vědce, ale také třeba v lékařství. Důkazem je geniální, byť lehce odpudivý doktor Garrett – shodou okolností bláznivě zamilovaný do hlavní hrdinky –, který zvládl první operaci srdce a zachránil tak lidský život.

Všechny postavy, ať už jde o svéráznou paní a její přítelkyni, rozpolceného faráře či jeho hodnou manželku, zamilované a opuštěné, bohaté i bezmajetné, zkrátka každého, kdo navštěvuje Aldwinter nebo v něm bydlí, spojuje jeden stín. Vesničané se domnívají, že se vrátila bájná nestvůra, plaz s křídly a drápy, který jim bere jejich milované a ničí úrodu. Dětem se zjevuje ve snech, dospělí se bojí chodit k ústí řeky a po setmění se všichni rychle vracejí domů. Věřící farář tomuto šílenství nevěří, kdežto Cora si myslí, že jde o živý relikt z dávných dob a pomalu vidí své jméno ve vitrínách muzeí. Kde je ale pravda?

Během jedenácti měsíců, v nichž se děj knihy odehrává, se z pohledu třetí osoby stáváme svědky vzniku nových vztahů a přetváření či zániku těch starých. Příběh je stejně tak romancí jako i pojednáním o síle přátelství. Porovnává životní poměry ve městě a na venkově a otírá se o politické smýšlení. Předestírá náboženskou problematiku, ale nepopírá vědu a rozum. Pohrává si s myšlenkami prostřednictvím prvků hypnózy a mystična a zdařile analyzuje davovou paniku a strach. Přes to všechno nepůsobí ani trochu překombinovaně. Život si zkrátka plyne svým tempem.

Co oceňuji především, je autentičnost. I když se nejedná o odbornou studii, autorka je věrná skutečným reáliím, a jak již bylo zmíněno, odhaluje tu ne zcela známou tvář tehdejší doby. Vedle toho samozřejmě naprosto dominují vystupující charaktery. Všechny výraznější postavy byly výjimečné a jedinečné – dokonce i ve své všednosti. Během děje docházelo k jejich postupnému vývoji. O žádné z nich nemohu tvrdit, že by byla plochá, jednoznačně dobrá nebo zlá. Pochopitelně k dojmu přispěly i inteligentně napsané dialogy, během jejichž četby mě občas přepadala chuť na sklenku kvalitního vína.

Autorčino vzdělání a znalost tvůrčího psaní bezpochyby přispělo ke kvalitě barvitých popisů. Někdy jsem téměř cítila vítr ve vlasech a slanou příchuť Blackwateru na rtech. Literární zachycení drsné essexské krajiny by svojí poetikou mohlo směle konkurovat slavným uměleckým dílům. Takto věrné vyobrazení umocňuje nejspíš i fakt, že autorka sama v těchto končinách vyrůstala.

Jedna věc mi však vadila. A nejde o chybu příběhu. Každá vydaná kniha, a především kniha této úrovně, by měla být kvalitně zpracovaná. Pokud si vezmeme Nestvůru z Essexu, je na první pohled krásná. Obálka s tmavým pozadím, jíž dominuje podivný plaz, kolem něhož raší žluté kvítí, a ještěří šupiny se na mnoha místech zeleně lesknou. V pevných deskách se potom skrývá blok více než dvou set stránek z poměrně kvalitního papíru. A na nich text, v němž pozornější čtenář může najít plno chyb. Mnohdy to byly pouhé překlepy, chybějící písmenka na koncích slov, špatně užité skloňování. Ale jinde jsem třeba i na jediné stránce našla několik poměrně velkých hrubek. Jako příklad uvádím pár útržků: „ani své lovecké psi“ (str. 293), „mně už nic nespasí“ (str. 293), „s nuceným veselým“ (str. 394).

Navzdory zmíněnému nedostatku bych tento román ráda doporučila k přečtení všem, kdo ocení kvalitní beletrii. Příjemně se vtírá do čtenářovy mysli a nutí jej k nenásilnému zamyšlení, což vůbec není na škodu. Doufám, že podobně poutavý bude také autorčin první román s názvem Po mně potopa, který nakladatelství Argo plánuje vydat v říjnu.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNestvůra z Essexu

Perryová, Sarah

Argo, 2018

Napsat komentář