Víte, být poslem je skutečně těžká práce. Málokdo si to dokáže představit a málokdo nás dokáže ocenit. Mluvím o penězích. Takže když Karhan, to je můj šéf, vybíral někoho pro tento úkol a řekl, kolik zlatých si vyděláme, on i já, přihlásil jsem se dobrovolně. Řekl mi: „Hele, musíš se vydat do Braxu u Šumivé bystřiny pod Děsivými vrchy, tam se ubytuj U Pohostinného Mhela a vyčkej, než se ti ctěný vévoda Herbert ozve sám.“
No, tak jsem v Braxu u Šumivé bystřiny pod Děsivými vrchy (mimochodem Šumivá bystřina je vážně šumivá a Děsivé vrchy děsivé) a čekám. Ne, že by se tu nic nedělo. Popravdě, něco mi tu smrdí a rozhodně to není to lahodné uzené, kterým se cpe chlap u protějšího stolu.
Možná jsem to trochu já. Byl jsem totiž na cestě tři dny, přes pláň, která je nechutně prašná a bezvodná. Pak jsem po dvou dlouhých dnech vjel pod první stinné větvě zeleňoučkého lesa a myslel jsem si, že si vychutnám jejich chládek a trochu toho osvěžení. Jediné osvěžení, kterého se mi dostalo, bylo několik kopanců do žaludku, několik úderů hrubými pěstmi do obličeje a opravdu hodně hnusných nadávek, které nemohu pronést, aniž bych se dotkl útlocitu něžných dam. Byl jsem okraden těmi nechutnými hrubiány o vše, co potřebuji k přežití, o svoji čutoru, deku, plášť a samozřejmě peníze. Nebyly to, naštěstí, mé úspory, ale byly to dva zlaté, které mi dal Karhan. Vážně by se mi hodilo, aby těmi dveřmi naproti vešel ctěný vévoda a trochu mi přilepšil.
„Vypadáš, mládenče, vážně hrozně.“
To se na mě snažil mluvit stařec, který si přisedl už před hodinou a neměl jiného posluchače než trhana Hela. Ale vypadal docela mile, jako takový ten přívětivý dědeček. Třeba by mě mohl na něco pozvat.
„Kdo tě tak zřídil?“ chtěl vědět a přisunul se ještě blíž. S některými lidmi zvědavost divně šije.
„Lumpové, prevíti, šmejdi jedni!“ ulevil jsem si. Možná až příliš hlasitě. Otočili se ke mně další tři posluchači od nejbližších stolů. To se mi stávalo často. Lidé na maloměstě hltají novinky, znudění usedlým způsobem života. Neptejte se mě jak, ale vždy hned poznají, že jsem posel, a to ani nemusí vidět můj pečetní prsten. Nelekejte se, ten bych nedal žádnému lupiči. Žádný lupič by ho ani nechtěl. Je vyřezaný ze dřeva a já si ho schovávám do podrážky u boty. Už jsem jich pár ztratil. Mám do něho vyřezaný obrázek větru. Jsem totiž nejrychlejší posel v naší milované zemi!
„Takže lapkové,“ usoudil moudře stařec. „Werenský les jich je plný. Sem se naštěstí v poslední době neodváží.“
„Proč?“ chtěl jsem vědět a mlsně jsem pokukoval po pintě piva ve starcových rukách. U toho mi nemilosrdně kručelo ve vyprázdněném žaludku.
Stařec se jen ošil a luskl na hostinského, aby nám donesl pivo.
Ocenil jsem ho nejmilejším úsměvem, ukázal jsem tak rozpraskané rty a chybějící zub. Míval jsem pěkné zuby, škoda.
„Ještě jsem se nepředstavil. Berry.“
„Já jsem Hel,“ pronesl jsem slavnostně a potřásl jsem jeho šlachovitou vrásčitou rukou.
K našemu stolu se přitočil hostinský, drobný mužík, orosený od hlavy k patě, přestože místnost byla poměrně chladná. Letní noc sem byla vpouštěna otevřenými okny i dveřmi. V blízkosti hor jsou léta vždy příjemná.
Roztřesenou rukou postavil dvě piva na stůl. Trocha se jich vylila. Trpěl jsem při tom pohledu. A pak… Sklátil se k zemi jako těžký pytel!
Ozval se ženský výkřik! Zakřičel také můj společník, něco jako: „Ghergu, ne!“ Nebo říkal Bhergu?
Nastal chaos. Hostinský Gherg (Bherg) nebyl jediný, kdo se neelegantně položil na zem. Téměř ve stejný čas se u výčepu zhroutil jakýsi mladík a krátce po něm hostinského žena.
***
Na pár mžiků oka jsem zůstal v hospodě jen já a tři mrzáci na zemi. Všichni sebou nepatrně škubali, něco mumlali a rukama hledali cosi ve vzduchu, co viděli jen oni sami. Navíc se asi pokáleli. Kromě uzeného jsem cítil puch hoven.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Ale byl jsem slušně vychovaný muž, tak jsem se rozhodl těm nebožákům pomoct. Žena má přednost, to ví každý. Jenže hostinský pro mě měl větší cenu – pivo, pečínka a tak. Tak jsem přeskočil stůl a chtěl se na něho podívat zblízka, ale zadržel mě pisklavý mužský hlas: „Dál od něj! Ihned!“
Uskočil jsem, jako by mě hostinský mohl pokousat.
„Gherg je nakažený. Nesmí se ho nikdo dotknout!“
„Ale co mám teda dělat?“
Byl jsem zmatený. Procestoval jsem už tolik koutů Anigy, ale nikde jsem se nesetkal s něčím takovým. Nerad bych skončil ve stejných křečích. Kdybyste viděli ty jejich tváře. Šklebili se ohavně!
„Nic zde nejezte a nepijte. Pokud jste tak už neučinil.“
Nešťastně jsem pohlédl na pivo. Stále na mě volalo!
„Ubytujte se u vdovy Tany. Nedovolím vám teď opustit vesnici,“ prohlásil muž nekompromisně.
„Ale já musím dál! Jsem posel! Cestuju, víte? To je mé živobytí! A kdo vy jste, že mi to můžete zakázat?“
Byl jsem rozhněván, i když myšlenka na pěknou vdovu mě z jistého důvodu vzrušila.
„Jsem člověk, který je zodpovědný za blaho této vesnice. Jsem lékař. Asi netušíte, do jakého průšvihu jste se dostal. Už deset dní tu umírají lidé v hrozných bolestech na nemoc, kterou nikdo nedokáže pojmenovat, natož vyléčit. Jsem jediný, kdo stojí mezi životem a smrtí. Nedovolím, abyste tu hrůzu roznesl po celé Anize, vy cestovateli!“
Musím uznat, že vypadal jako osoba učená. Na nose měl pěkná kulaťoučká skla, oči velké a hluboké, nos ostře řezaný, jinak byl malý a vychrtlý. Docela sympaťák, až na ten povýšený tón hlasu.
„Tak to je mi pěkná věc! Proč jste nedali na most u cesty ceduli ‚Nevstupovat. Smrt.‘? To bych si sakra rozmyslel.“
„Pokud vím, bylo by vám to stejně k ničemu. Říkal jste, že jste posel. Poslové neumějí číst.“
„Jsi nějaký chytrý,“ zahuhlal jsem si rozzlobeně pro sebe.
Nedalo se nic dělat. Ten učený blb si mě už nevšímal. Poklekl k mladíkovi a cosi mu vkládal do úst. Nějakou slizkou černou věc. To stejné udělal i u hostinské a hostinského. Chvilku potom se do hostince připletl mladý muž, který málem ani neprošel dveřmi, jak byl mohutný. Jeho výraz ve tváři byl ještě tupější než můj. Pokud mě někdy nazývali oslem, on musel být skutečně debil.
Uchopil lékaře za paži, aby ustoupil, a přehodil si kluka na jedno rameno a ženskou na druhé. Opatrně je odnášel pryč.
***
Pěkná nebyla. Hnusná taky ne. Ta vdova. Možná kdyby měla chlapa, tak by nebyla tak zanedbaná. Vlasy, dlouhé a pocuchané, měly moc pěknou barvu. Trochu černou, trochu hnědou. Stejně jako moje. Oči měla pěkně tvarované, jako dvě slzy, ale chyběla jim jiskra, takový ten elán, který můžete vidět v očích dívek v Uličce rozkoše v Danre. Jsou veselé, i když postávají celé dny na ulici v poměrně lehkém oděvu! Rodiče je asi nechtějí pustit domů. Kdysi jsem se s jednou dal do řeči. Byla moc milá. Říkala mi „Poslíku“ a chtěla mi ukázat svůj pokoj. Jsem slušně vychovaný, tak jsem ji odmítl. Těžko skrývala zklamání.
Tana byla starší než dívky z Danre, ale ne o mnoho, a mluvila podstatně méně. Nevyptávala se, proč tu jsem. Stačilo jí říct jméno lékaře a hned mě vpustila do svého skromného příbytku. Na stůl, pomalu jediný kus nábytku ve světnici, mi hodila talíř s nějakou majdou. Hladově jsem se do ní pustil a zjistil, že je to moc dobrá majda. Pak jsem dostal hrnek mléka. Pivo by bylo lepší, ale jako host jsem si nemohl vybírat.
Pak se šlo spát. Byl jsem z toho nesvůj, protože jsem si myslel, že mě uloží ve světnici u kamen, ale ona mi nabídla svou postel. Byla to postel nevelká, takže se na ni vlezl pohodlně jeden člověk, dva na ni leželi stísněně. To jsme byli my dva.
K ničemu nedošlo. Nemyslete si. Tana ke mně ležela zády, ale těmi zády se mě dotýkala celou noc. Vypadala v té tmě hebounce, v peřinách jako malé kotě. Byl jsem z toho hrozně nervózní. Byl jsem rád, že jsem měl jen spodní prádlo. V kalhotách by mi bylo těsno.
***
Brax nebylo moc pěkné místo. To jsem poznal hned další den ráno. Což o to, jeho poloha pod Děsivými vrchy byla malebná. Všude samé vrcholky hor a krásné husté lesy. Vonělo to tady svěžím horským vzduchem a půda byla dostatečně vlhká, aby se tady všemu dařilo. Domky lidí byly prostší, různě poházené po vesnici a docela dost jich leželo na samotě u lesa. Všemu vévodila stará tvrz, která stála na úpatí hory, trochu daleko od ostatních obydlí. Vypadala opuštěně, ale opuštěná nebyla. Sídlil v ní správce, starý pán Ighro.
A za ním jsem se vydal, abych si vymohl propuštění. Očekával jsem, že se dnes dostaví vévoda a já budu potřebovat ihned odejít, můj šéf používá slovo „neprodleně“. Jenže v mém odchodu mi bylo bráněno na každém kroku. Lidé se na mě divně dívali a nějak podezřele se kolem mě motal ten lékařův pacholek.
No a zrovna když jsem se blížil k tvrzi, Brax se mi zošklivil. Nahoře u cesty na mě shlížela mrtvola. Byla zavěšená na kůlu ve tvaru X. Býval to muž, kdysi dávno. Teď na něm hodovali ptáci a taky čas a vlhko. Smrděl a na pohled byl opravdu odporný. Jeho hruď byla rozedrána bičováním a zohavena nějakými boláky. A to nejhorší… býval to posel! Na jeho zkrvavené ruce trůnil dřevěný prsten. Co na něm bylo vyryto, jsem neviděl. Otřásl jsem se odporem a, přiznám se, taky strachem.
S posli se jedná vždy uctivě. Jsme totiž zatraceně potřební. Díky tomu, že neumíme číst, jsme také uchráněni mučení a jiných nekalých praktik. Nic nevíme. Žádná tajemství. Hledíme si svého. Nikdo není zodpovědnější, dochvilnější, rychlejší, znalejší Anigy! Váží si nás i král, šlechta i všechny ty nepotřebné řády, co jich je plná řiť.
A teď vidím toto!!! Poblil jsem se. Trochu. Před branami tvrze, přímo pod nohy strážce. Stačil uhnout, ale ve tváři měl běs.
„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě.
„Ty prase hnusný! Podél cesty je plno křoví a ty si to schováš až na moje drahé boty!“
Byl už starší, ale upravený. Nové boty, čistá košile, blyštivá zbroj a jistě i ostré kopí. Dělal čest svému řemeslu, což jsem mu také řekl. Tím jsem si ho trochu usmířil a byl jsem vpuštěn dovnitř. Nemohl vědět, že jeho pánovi nenesu žádnou zprávu.
Kupodivu mě nevedl do síně, ale točitými schody až na vrchol tvrze. Bylo to ledové místo, temné a prázdné. Kvílení meluzíny a její ledové prsty byly tou nejživější součástí správcova příbytku.
Malé dveře byly otevřeny. Můj průvodce se v nich jen na krátký okamžik ztratil, aby pak hned vykoukl a pozval mě dál. Místnost po celou dobu střežil od vchodu. To přitom vypadám důvěryhodně. Už nejednou jsem to slyšel.
Ocitl jsem se ve správcově velmi útulně zabydlené komnatě. Sám správce dosud neopustil velkou postel překrytou všelijakými kožešinami. Mezi nimi nebylo staříka pomalu ani vidět.
Lezl z něho jen dlouhý šedivý vous a dvě bledé oči pod bílou čepicí na spaní. Vypadal jako bílá paní, které je přibližně sto let.
„Další posel! Vítám tě,“ pronesl obřadně, aniž by se hnul z postele. Jeho hlas zněl překvapivě energicky.
Při zmínce o dalším poslovi jsem si ihned vybavil svého druha přibitého a ohlodaného u bran tvrze.
„Copak mi přinášíš?“
„Já? Nic. Vlastně k vám přicházím s jednou otázkou a jednou prosbou,“ řekl jsem nejistě. Nechtěl jsem, aby si všiml, že se hněvám a bojím.
Správce se mírně zamračil, ale pokynul hlavou, abych pokračoval.
„Tedy k mé otázce. Co má znamenat posel tak krutě umučený a stále visící u vašich bran?“
„Začínáš mě obtěžovat. Ale protože ctím slušnost, odpovím ti. Tvůj přítel k nám do tohoto poklidného údolí přinesl zkázu. Přišel se záhadnou nemocí a nakazil mého vojáka a klerika a nějaké jiné lidičky z vesnice. Zemřeli dříve než on sám. Nechal jsem ho uvěznit, aby nenapáchal další zlo.“
„A mučit,“ trval jsem na svém.
„Potřebovali jsme se dozvědět, co je to za záhadnou nemoc. Ukázalo se, že o ní nic neví. Umřel během výslechu.“
„Proč jste jej přibil na ten kůl?“
„Proč ne? Lidé by měli vidět, co se s nimi stane, když se budou chovat sobecky. Zároveň se mohli podívat, jak ta zhoubná nemoc vypadá.“
„A nakazit se.“
„Tak to pozor! Neohrozil bych vesničany na životě. Zdejší lékař mě ujistil, že v takovém pokročilém stádiu už nemoc nakažlivá není.“
„Trvám na tom, abyste toho nebožáka sundali a dopřáli mu řádný pohřeb.“
„Trvat na tom můžeš, posle. Já ti vyhovět nemusím a taky nevyhovím. Teď odejdi. Chci odpočívat.“
Měl jsem na jazyku víc věcí. Chtěl jsem mu nadat do hajzlíků. Chtěl jsem podotknout, že je ráno a ráno se nespí. A pak tu byl můj odchod z Braxu.
„Poslední věc, pane správce. Čekám zde na velmi důležité psaní od samotného vévody Herberta z Lučné. Pak budu muset zdejší radostný kraj opustit. Ale…“
„Správně, to ‚ale‘ je velmi důležité,“ usmál se Ighro. „Jsi v karanténě. Dokud lékař neřekne jinak, nesmíš opustit toto údolí.“
Tak! A bylo to! Byl jsem ve stejně temné prdeli jako na začátku dne.
„Je mi líto, příteli,“ řekl voják, když mě vyvedl ven z tvrze. „Jsou to opatření pro dobrou věc.“
„Stejně jako tohle,“ řekl jsem a ukázal na mrtvolu posla.
Voják se zahleděl jinam a s povzdechem řekl: „Toho jsem se neúčastnil. Chci, abys to věděl.“
S přikývnutím jsem se odebral stejnou cestou zpět do Braxu. Byl jsem rozhodnut najít lékaře, zmáčknout ho, vymoci si propuštění a navrátit se do Danre. Jenže to jsem ještě netušil, čeho budu svědkem.

---

Monika Vorálková

Autorka se narodila v Brně před devětadvaceti lety. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Historie a Český jazyk a literatura. V Brně si také našla místo jakožto učitelka gymnázia. Ve čtrnácti letech začala psát fantasy pod vlivem strhujícího Pána prstenů. Její první počin je dle jejích vlastních slov nepublikovatelný. Další tvorbu započala ve svých osmnácti letech. Tento pokus přerostl v román, který má skoro tisíc stran. Dosud jej nikde nezveřejnila. V nakladatelství Černý drak jí vyšel román Krev Nejmocnějších, na němž pracovala během vysokoškolských let. Vytvořila vlastní fantasy svět, který se jí jen těžko opouštěl. Je nesmírně ráda, že se v něm může ocitat nejen ona, ale i další čtenáři. Stejné nakladatelství letos vydalo povídkový soubor Mladé čarodějky, v němž publikovala dosud svou první povídku Přízrak z Lesa. Od léta pracuje na fantasy detektivce, která se jí rozrůstá a přetváří pod rukama, takže je sama zvědavá, co se z ní vyklube.

Související knihy

Krev Nejmocnějších

Vorálková, Monika

Černý drak, 2017

Mladé čarodějky
Sborník čarokrásných fantasy povídek

Černý drak, 2017