Třicet pět mrazivých let v podání vypravěče, který se pokaždé objeví na nesprávném místě a udělá špatné rozhodnutí. Komunistický odboj, guerilla, polovojenské režimy, válka drogových kartelů — to je vyprávění o dobrodružstvích jednoho smolaře a desítkách dalších postav, se kterými se na své cestě střetává. 35 mrtvých je fascinující literární výlet do země, kde stále ještě vítězí fiesta, násilí, exil a zapomnění.

Knihu 35 mrtvých vydalo nakladatelství Host.

——————————————

Svůj poslední zločin spáchal Botones devět měsíců po smrti. Když ještě žil a potloukal se po Kolumbii, poslal na onen svět tři sta dvacet čtyři nevinných, co měli tu smůlu anebo drzost, že se připletli do cesty jeho vzteku, ctižádosti nebo bouchačce, kterou obvykle nosíval schovanou pod košilí. A jako správný zabiják pokračoval Botones v mordování, i když byl pod drnem. Jenom na to už nepotřeboval žádnou munici, nemusel do nikoho vrážet kudlu ani se namáhat škrcením. Vystačil si s mou skromnou pomocí, protože já byl lúzr už od svého početí, a jak jsem se usilovně dral na tenhle svět, způsobil jsem mámě krvácení, které na seznam zločinů bývalého desátníka přidalo další smrt. Bandita si zapíchal s Cándidou a slastně usnul jako špalek. Probudil se s nostalgickou náladou a dostal chuť poslechnout si nějakou píseň od Javiera Solíse. Právě pokládal jehlu gramofonu na černý vinyl, když ho jeho zabijácký instinkt varoval, že kolem panuje nebezpečné ticho. „Cándido!“ zakřičel Botones, ale po ženě jako by se země slehla. Připomněl si, jak oddaně ho milovala, a zneklidněl ještě víc. Vyklonil se z okna, pátravě přelétl očima ulici a navzdory tichu a pustotě zahlédl helmu jednoho z tisíců vojáků, kteří ho mezitím obklíčili. „Děvka jedna zrádná,“ odplivl si Botones, natáhl si kalhoty a vyrazil na obhlídku domu. Na zadním dvorku ho instinkt zabijáka varoval podruhé. Pro jistotu nejdřív vystrčil ze dveří klobouk a hned nato filcem prolétla kulka a odrazila se od dlaždic na zemi. Nebylo úniku. Botones se vrátil dovnitř, oznámil manželům Víctorovi a Emmě, kteří s ním bydleli, že jsou obklíčeni vojáky, poradil jim, aby schovali děti, a nařídil, aby se chovali přirozeně a otevřeli hned, jak někdo zaklepe. „A jestli se budou ptát na mě, tak mě neznáte a nikdy jste mě neviděli,“ dodal s chladným úsměvem, kterým obvykle doprovázel své rozkazy. Pak se gangster vrátil do pokoje, vzal kulomet, skrčil se do kouta a pokusil se utišit kašel, který ho pronásledoval stejně úporně jako ti venku. Z podobné kaše už vyvázl několikrát. Pokud se mu podaří odrazit první útok, tak do večera vydrží a ve tmě jim pak upláchne, pomyslel si. Psal se červen roku 1965 a Bogota už nebyla ta díra utopená v zimě a řídkém dešti. Vidina štěstí, za níž se po ulicích honily tisíce utečenců, které poslední vlna násilí vyhnala z domovů, ji změnila v kypící barevné město. Nebyly tam žádné továrny, průmyslové podniky ani auta, chudinské boudy ještě nestačily spolknout celou savanu a město se dál rozrůstalo pod ochranou několika kopců, na nichž slunce rozehrávalo stejné odstíny zelené, jakou měly uniformy vojáků. „Alirio Beltráne, vzdejte se, a nic se vám nestane,“ ozval se z ulice hlas neznámého vojáka zesílený tlampačem. Botones neodpověděl, věděl, že ho vojáci odsoudili k smrti a tou nabídkou mu jen naznačují, že tentokrát z toho se zdravou kůží nevyvázne a oni ho konečně dostanou. „Musíme dovnitř, ten darebák se sám nevzdá,“ prohlásil plukovník Arellana, který akci velel. Tajní agenti Rogelio a Indián, kteří podplatili Cándidu, přikývli. V doprovodu jednoho poručíka a několika vojáků přešli přes ulici a zaklepali na dveře domu, kde se schovával Botones. „A co tamty dveře?“ zeptal se Rogelio manželů poté, co bezvýsledně prohledali celý dům. „Tam bydlí jeden podnájemník, ale teď zrovna není doma a pokoj si zamyká,“ odpověděla Emma. Rogelio se upřeně zadíval ženě do očí. „Vyrazte ty dveře,“ nařídil Indián. Zámek pod údery pušek povolil a agenti s vojáky stanuli na prahu ztemnělého páchnoucího pokoje, který připomínal bránu pekelnou. „Kryjte mě,“ sykl Indián a vykročil přes práh. „Počkej!“ vykřikl Rogelio, ale Indián už ho neslyšel. Temnotu a smrad prořízly záblesky a štěkot Botonesova kulometu a Indián se skácel k zemi. Rogelio, poručík a vojáci uskočili do zákrytu a taky zmáčkli spoušť. Vystříleli veškerou munici, ale pokoj zůstával nedobytný. Nezbylo jim než požádat o příměří. „Jasná věc, malej voraz udělá dobře nám všem,“ zachrchlal Botones. Rogelio s vojáky opustili dům a odnesli s sebou Indiánovu mrtvolu. Alirio Beltrán příměří využil k tomu, aby pomocí skříní, stolů a matrací zatarasil okna i dveře. Každého vojáka, který se od té chvíle pokusil prostřílet k domu, donutila přesně mířená rána ustoupit: některé do bezpečného úkrytu, jiné do náruče zubaté. Pět a půl hodiny, tři sta třicet minut, skoro minutu za každý mord, vzdoroval Botones útokům vojáků, kteří se ho sice báli, ale současně ho obdivovali víc než plukovníka s pověstí zrádce a křupana. Intenzita střelby střídavě stoupala a zase klesala a odpoledne se pomalu přehouplo v noc. Když Nidia Lozanová přišla domů, zavolala matce Rubéna, který ji dvě noci předtím požádal o ruku, a chtěla vědět, jestli je její snoubenec s ostatními vojáky v přepadové skupině. „Jak jinak, ten můj kluk je takovej smolař, že jinde ani bejt nemůže,“ odpověděla Rubénova matka. Nidia si dala hrnek silné kávy, zavřela se v pokoji a modlila se k Panně Marii z Chiquinquirá, aby ochránila Rubéna před Botonesovými kulkami. Ale přes hvízdání munice, burácení děl a řev motorů tanků a letadel obléhajících Botonese Nidiina prosba k Panně Marii nedolehla. A tak než Nidia stačila odříkat poslední modlitbu, byl už Rubén po smrti. Botonesův výstřel roztříštil Rubénovi nos, ústa i čelo, ale větší díru udělal do Nidiina srdce. Dva roky dívka unikala vojákovým rukám a odmítala mu dát ten „malý důkaz lásky“, i když při každém jeho doteku cítila mezi nohama horký příliv touhy. Když odbila půlnoc, Nidia nechala modlení, došla ulicemi až na místo přestřelky, chvíli se přetlačovala s vojáky, kteří hlídali mrtvoly, a konečně na vlastní oči uviděla Rubénovo tělo ležící na chodníku spolu s ostatními. Pohladila vojáka po tváři a zatoužila si poplakat, ale slzy se ne a ne spustit a jí se místo úlevného pláče zmocnil vztek. Při pohledu na studené tělo a krví zbrocené šaty jí došlo, že je ta nejhloupější panna pod sluncem, ještě hloupější, zbytečnější a nahluchlejší než Panna Marie z Chiquinquirá. V nočním chladu Nidii přepadl smutek. Zadívala se na jedinou hvězdu zářící na nebi a rozhodla se, že nebude další obětí téhle bitvy a sama už nestráví ani noc. Zakryla Rubénovo tělo, sešla dolů po Sedmadvacáté jižní na Caracaskou a zaklepala na dveře skladu stavebního materiálu, kam chodívala každou sobotu ráno dát do pořádku účetnictví. „Kdo je tam?“ zeptal se majitel skladu Fabio Coral. Nidia namáhavě polkla, ale nevypravila ze sebe ani hlásku. Fabio se už už otáčel, že si skočí pro pušku, a vtom Nidia omdlela. Náraz těla na zem a lem sukně, který zahlédl pode dveřmi, zbavily Corala strachu a on rychle otevřel. Celé roky tenhle čtyřicátník toužil po manželství s Nidií a teď si konečně mohl splnit svůj sen a odnést ji v náručí až do postele. Ale jelikož Nidia pořád nepřicházela k sobě, nezbylo mu než přestat jí zírat na nohy a dojít pro sklenici vody. Než umyl skleničku a vrátil se do pokoje, seděla už na posteli a očima bloudila po plakátech s nahotinkami rozvěšených po místnosti. Možná to nebylo úplně nejvhodnější místo, kde strávit první noc bez snoubence, ale kam měla jít? Nechtěla být sama, chtěla cítit něčí teplo a vybrečet se na rameni někomu, kdo jí bude naslouchat a hlavně se jí nebude posmívat. A kdo by mohl být lepším společníkem než Fabio Coral? Už měsíce ji uháněl, aby s ním šla na skleničku, platil jí za těch pár hodin práce tolik, co dostávala u kasy v restauraci za celý týden, a minulou neděli jí dokonce vyplatil zálohu, aby mohla s Rubénem oslavit jeho narozeniny. Nidia Fabiovi pověděla, co se stalo, pak už jen brečela, vzlykala a naříkala, a nakonec si lehla a poprosila Fabia, aby ji objal. Když jí začal hladit prsa, zaťala zuby a nechala se zaplavit vlhkostí, která jí v posledních letech naháněla takový strach. Fabio svlékl ji, pak sebe a za pár vteřin Nidia znala Coralovo tělo lépe než Rubénovo. Při Fabiových zkusmých polibcích si Nidia vzpomněla na milostné hry, o kterých jí básnil Rubén, a pochopila, že Fabio nikdy s Rubénem nemluvil, protože jeho doteky byly neohrabané a hrubé. „Tak tvrdě ne!“ zaprotestovala Nidia. „Promiň,“ hlesl Fabio v rozpacích. Nidii bylo jasné, že jestli se to nestane teď, nestane se to už nikdy, a tak zavřela oči, lehla si na záda a rozevřela stehna. Fabio si lehl mezi ně. Nidia ho nechala, ať dělá, co umí, a když vycítila, že skončil, přitiskla se k němu a rozbrečela se. „Chci s tebou žít,“ řekl Fabio, sotva znovu popadl dech. „V týhle cimře už není pro ženskou místo, sem se vejde akorát tahle prasárna,“ namítla Nidia. „Můžeme přistavět další pokoj, materiálu je habaděj,“ usmál se. Nidia chtěla znovu odmítnout, ale pocit prázdnoty kolem žaludku jí napověděl, že otěhotněla, a tak zůstala zticha. „Na pohřeb šla Rubénovi moje máma,“ uklidnila Rubénovu matku, přetrpěla kondolenční maraton Rubénových kamarádů, zahodila do smetí vyznamenání, které Arellana položil na rakev, a když skončilo devítidenní truchlení za nebožtíka, sbalila si svých pět švestek do papírové krabice a z domu, kde dosud bydlela, se vydala o několik ulic dál do skladu stavebního materiálu Budoucnost. Cestou klopýtala přes květiny, škapulíře a dárky, které lidé z celé Kolumbie pokládali k sutinám domu, kde zemřel Botones. Měla sto chutí to všechno rozšlapat, ale raději zvedla oči k nebi a pokusila se odpustit. Z milování, ze kterých zmizela neobratnost první noci, a z rozhovorů, v nichž si řekli všechno o svém životě, vznikla mezi mými rodiči důvěrnost, která v průběhu dalších týdnů zdánlivě přerostla v lásku. Ta láska usnadnila Nidii těhotenství, dostala požehnání místního faráře a potěšila i zákazníky, protože po uši zamilovaný taťkaprodával materiál na dluh a dával kupujícím výhodné slevy. Lidé říkali, že tyhle slevy jsou další ze zázraků, které Botonesův duch dělá po celé Kolumbii.

Související knihy

Álvarez, Sergio

Host, 2013