A právě sem patří i kapitola o římských císařích. Vládcích, kteří měli obrovskou moc a o kterých se učíme už na základní škole v hodinách dějepisu. Známe ale skutečně veškerý obsah jejich života?  Byli to skutečně takový lidé, jak nám je nejrůznější historické prameny dokládají? Když se řekne jméno Nero nebo Caligula, každý si představí tyrana. Vladimír Liška se ale ve své knize zamýšlí nad tím, zda jsou tyto nám podávané informace objektivní. Jestli se třeba náhodou nejedná jen o spekulace starých historiků…

 
Kniha Kruté vášně římských císařů obsahuje třináct kapitol, které se věnují většinou jednotlivým panovníkům. Kromě několika z nich. Třeba hned ta první je zamyšlením autora nad tím, co je to vlastně tyranie a zároveň souhrnem o historických faktech zrodu tyranie. V tehdejších dobách se totiž toto slovo vykládalo trochu jinak, než dnes. Autor tady také vysvětluje samotný zrod římské říše, doby, kdy její vládcové nastupovali na trůn, přibližuje chování Římanů, kteří měli násilí od narození v krvi. Což, jak vysvětluje, je jednoduché odvodit například v jejich oblibě v gladiátorských soubojích. A už v této kapitole uvažuje o objektivnosti historických pramenů mluvících o tyranii římských císařů. Vládci, které dnes nazýváme tyrany, despoty či diktátory, sedali na trůn v dobách krize římské republiky, v dobách bojů, kdy krev tekla plným proudem a docházelo samozřejmě i k politickému soupeření. A základem úspěchu byla soudržnost s armádou. Kdo ji měl, vládl. Sice ne celý život, jak Vladimír Liška uvádí, někteří čtrnáct let, jiní třináct. Ale dobré je jeho zamyšlení nad otázkou – když to byli tyrani již v době jejich vlády, proč vydrželi na trůně tak dlouho…Odpověď byla právě v armádě, kterou získali na svou stranu a s jejíž pomocí si získali poté i celé impérium.

 
Další kapitoly v knize pak pojednávají hlavně o římských císařích, tak jak šli za sebou v čase. Autor se ale nevěnuje všem, kteří vládli Římu, zaměřuje se na ty nejvýznamnější a také nejznámější.

Aby si čtenář udělal svůj menší názor ještě před tím, než přečte první slova, každá z kapitol obsahuje dovětek v nadpisu. Například Caesar – hrobník republiky? Caligula – šílenec nebo podvodník? Commodus – bestie na trůně…

Autor se nesnaží hned na začátku rozebírat to, co římský císař udělal takového, co se o něm traduje dodnes, jaké činy a skutky jsou s ním spojené. Začíná popisem doby, ve které nasedl na trůn, zmiňuje jeho dětství a dostává se až do doby, kdy začal vládnout. Nezapomíná i na projevy obyčejných lidí k němu, zda byl či nebyl oblíben, a jak vládl či vedl souboje.

Myslím, že se zde výtečně hodí jako příklad kapitola pojednávající o císaři Caligulovi, která mě zaujala ze všech nejvíce. Jak asi všichni víme, o Caligulovi se tvrdí, že byl šílenec. Což sice autor nevyvrací, ale uvádí, proč se tato myšlenka traduje. Caligula v dětství trpěl několik měsíců nějakým horečnatým onemocněním, dodnes přesně nevíme, o jaké konkrétní šlo, ale po kterém se začala projevovat právě jeho šílenost. Vyžíval se například také v krvavých soubojích a sexuálních orgiích. Otázka tedy zní, proč nebyl sesazen. Jak se zamýšlí Vladimír Liška, byl tu zřejmě také strach senátu, jako jeden z faktorů, protože Caligula byl mezi lidmi oblíben a tak samozřejmě vládl strach o reakci občanů Říma. Vše se ale změnilo až ve chvíli zvýšení daní, což se týkalo i obyčejných lidí a to už byl jen vrchol toho, co Caligula udělal a jeho konec se začal blížit. Nenaleznete ale jen teoretická fakta. Kniha je skvělá v tom, že zde autor propojuje jednotlivé souvislosti, srovnává vlády císařů, začleňuje i život římských občanů a jejich pohled na svého panovníka. Krok za krokem přibližuje dny vlády, uvádí chyby, které se staly a jejich možnou souvislost s tím, co císaře čekalo v budoucnosti.

Ukázka z knihy Kruté vášně římských císařů

Jaký tedy vlastně Caligula po nástupu na římský trůn byl?
Rozhodně žádný krasavec. Suetonius nám zanechal jeho popis, ve kterém dominují hubené končetiny, propadlé oči i spánky a chlupaté tělo. V dětství trpěl epilepsií a velmi často propadal depresím a únavě. Velmi málo spal a pronásledovaly ho děsivé sny. Projevoval se jako typický cholerik, snadno se rozzuřil a záhy zase propadal nadměrné vlídnosti. Patřil mezi skvělé řečníky a ovládal perfektně řečtinu. Později se u něho začaly projevovat sadistické rysy, i když své oběti týral spíše duševně. Nejvíce miloval, pokud byli lidé v nejistotě, a proto je rád svými dvojmyslnými výroky psychicky týral.
Své okolí Caligula znepokojoval zvláštním druhem ironického humoru. Příkladná je historka o tom, že chtěl údajně svého koně Incitata jmenovat senátorem. Šlo spíše o vtip, kdy Caligula svým prohlášením zdůrazňoval, že jeho kůň by byl stejně dobrým senátorem jako většina ctihodných členů tohoto sboru. Ti totiž pouze plnili Caligulovy příkazy a císař je považoval za zbytečné úředníky a darmojedy. Celkově vzato nám tak dějiny zanechaly obraz Caliguly jako vrtkavého, zlomyslného, nevyzpytatelného a domýšlivého člověka a zároveň i nebezpečného a úchylného vládce.
Byl vášnivým milovníkem divadla a vozatajských her v cirku. Rád tančil a převlékal se do ženských šatů nebo za gladiátora. Přátelil se herci a propuštěnci, z nichž mnohým zajistil skvělou kariéru a mohl tak počítat s jejich podporou. Caligula, to byla nevyzrálá a nevyrovnaná osobnost, která neunesla tíhu zodpovědnosti, kterou římský lid od její vlády očekával.
Zatím se nový císař mohl opájet obrovskou vlnou přízně, kterou ho jeho národ v Římě zahrnoval. Nikdo ještě netušil, že se to zanedlouho změní…

 
Autor nespekuluje o tom, že nějaký konkrétní císař nebyl tyran, nevyvrací fakta. Snaží se ale o pochopení toho, proč se někdo z nich choval tak, jak je popsáno v historických materiálech a zda jsou tyto popisy skutečně objektivní.   Protože historikové, kteří je tehdy napsali, mohli zaujímat k císařům svůj vlastní postoj a ten se, třeba nevědomky podepsal právě na tom, jak dnes tyto římské císaře vnímáme. Třeba právě bez toho, čím jejich krutost byla ovlivněna, zda nebyla chyba v jejich dětství a výchově, nebo zda šlo skutečně o touhu vládnout, mít moc nade všemi a nad vším.

 
V epilogu se autor zamýšlí  nad úpadkem římského impéria. Popisuje souvislosti, které ke konci vedly a uvádí i fakta o tom, jaký vliv na něm měla například křesťanská církev. Nechybí ani přehled nejproslulejších římských diktátorů a císařů.

 
Kniha je kromě jiného také zamyšlením, a to mimochodem výtečným, nad tím, zda jsou doby, kdy panovník toužil po absolutní moci již dávno pohřbené v dějinách času nebo zda se s podobnými jevy, byť upravenými do moderní doby, můžeme setkat i dnes. Musím souhlasit s autorem, že lidí, toužících po moci a všemožných výhodách je nadpočet i v dnešním světě. A tito lidé se podobně jako římští císaři, nezastaví před ničím ve svém úsilí mít vše pod svou kontrolou. Jen to dělají trochu pomaleji, pod zástěrkou tajemna politiky. Výsledek ale může být v principu velice podobný…

 
Pokud jste milovníkem historie a máte chuť si přečíst i jiné názory týkající se doby Antiky, které nic nevnucují, ale ukazují třeba i jiné možnosti, pak jste tím pravým pro to, abych vám knihu doporučila.

Související knihy

Liška, Vladimír

XYZ, 2010